partner

Americký paradox

15.10.2017 | Marek Matějka

Americký paradox

Spojené státy jsou ve světě silniční cyklistiky důležitou zemí. Největší výrobci kol jsou odtud, tři WorldTour týmy mají americkou licenci, příští rok bude pět profikontinentálních týmů z USA. Americká cyklistika by měla být na vrcholu, ale závodníci úspěšní nejsou a výsledky chybí.

Současná generace závodníků vyrůstala v době triumfů Lance Armstronga, dalo by se předpokládat, že o silniční cyklistiku se bude ve Spojených státech zajímat více lidí, více dětí zkusí závodit a najde se více talentů. Jenže to se nestalo. Nebo přesněji řečeno, talenty Amerika má a měla, ale velké hvězdy zářící v Evropě nikoliv.

V juniorech a v kategorii U23 bývají Američané velmi silní, mají dobře organizovaný národní tým a kvalitní závodní program. Takže i výsledky na prestižních závodech. V profesionální cyklistice je to ale o hodně horší. Až nedůstojné. V první stovce světového žebříčku UCI je pouze jediný Američan, konkrétně Tejay van Garderen na 81. místě. Druhý Brent Bookwalter je 115. a třetím nejlepším Američanem je 222. Evan Huffman z kontinentálního týmu Rally. A ten letos sbíral body jen v Severní Americe, kde je konkurence oproti Evropě o dost slabší. Třeba čeští závodníci jsou na tom lépe.

Proč nemají Američané dobré výsledky? Z velmi nadějných závodníků, se totiž postupně stávají průměrní a podprůměrní závodníci. Tejay van Garderen měl skvělý vstup do profesionální kariéry. Dvakrát byl pátý na Tour de France, ve 23 a 25 letech. Od té doby ale strádá. Stále si sice udržuje pozici jednoho z lídrů týmu BMC, ale má štěstí na výjimečnou trpělivost amerického týmu. Jinde by už důvěru asi neměl. Van Garderen je velmi dobrý závodník, ale není příliš odolný a to ani psychicky. Ještě nikdy nevyhrál evropský etapový závod, přitom na kratší etapáky je vhodným typem. Několikrát už byl blízko, ale nakonec vždy zklamal. V porovnání se svými krajany přitom měl jednu velkou výhodu. Už v kategorii U23 jezdil v Evropě v kontinentálním týmu Rabobank.

Rozdíl mezi americkými a evropskými závody je totiž pro spoustu dobrých mladých Američanů nepřekonatelnou překážkou. V USA není taková konkurence, silnice jsou široké a pelotony malé, takže závodění je snazší. Zatímco v Itálii a Belgii jde mnohdy na závodech juniorů a U23 ,,o život", v Americe není poziční jízda tak důležitá. To potvrdil i Jonathan Vaughters, šéf týmu Cannondale-Drapac. Vaughters tvrdí, že každý Američan ho musí přesvědčit na závodech v Evropě, aby mu dal ve svém týmu příležitost. Příkladem je Michael Woods, který v roce 2015 závodil se svým týmem Optum v Portugalsku a Vaughterse tím zaujal, protože si poradil s evropskou konkurencí. A Woodsovi se daří i ve WorldTour, letos byl sedmý na Vueltě. Jenže je Kanaďan a USA proto nezachrání.

Američané také často s cyklistikou končí dřív, než je to obvyklé. Andrew Talansky se letos s profesionální kariérou rozloučil ve 29 letech. Talansky je podobný případ, jako van Garderen, také měl ohromný potenciál, ale výsledky ne. Překvapivě vyhrál Criterium du Dauphine v roce 2014, ale od té doby to s ním šlo z kopce. Nyní se rozhodl pro nový život, závodní cyklistika ho už dál nebavila.

Opravdu velkými talenty v kategorii U23 byli Taylor Phinney a Joe Dombrowski. Phinney měl dobrý vstup mezi profesionály, oblékl i růžový trikot a byl blízko titulu mistra světa v časovce. Poté ale přišel těžký pád a dlouhé uzdravování. Letos jel poprvé Tour de France, ale jeho výkonnost ani zdaleka není taková, jaká byla před pádem. A Dombrowski byl výjimečným vrchařem v mládežnických kategoriích, vyhrál Baby Giro v roce 2012, získal smlouvu ve Sky, ale nijak zajímavým profesionálem se nestal. Ze Sky odešel do Cannondalu, kde také nezáří, ačkoliv má mnohem více příležitostí. Na celkové pořadí Dombrowski nejezdí, už několik let se snaží vyhrát horskou etapu z úniku na Giro ďItalia a Vueltě, ale zatím neúspěšně.

Z nové generace jsou největšími talenty Adrien Costa a Brandon McNulty. Oba vynikající časovkáři. McNulty je loňský mistr světa v časovce mezi juniory a letos už byl druhý ve stejné disciplíně v kategorii U23. McNulty se rozhodl zatím zůstat v Americe a závodit za tým Rally, který by se ale příští rok měl stát profesionálním celkem.

Adrien Costa má mezi profesionálními týmy spoustu nápadníků, už byl i na stáži v Quick-Stepu, ale zatím zůstává v týmu Axeon Hagens Berman. Tým Axela Merckxe má skvělou pověst, protože pravidelně vychovává spoustu nových profesionálů. Jenže v porovnání třeba s týmem Klein Constantia, nebo italským Zalfem, nebývají ze závodníků Axeonu žádné hvězdy. Těžko proto tvrdit, že je to nejlepší development tým světa. Není.

Costa ale svou kariéru zabrzdil. Od letošního dubna nezávodí. Důvody nejsou fyzické, ale psychické, Costa si chtěl od závodního kolotoče odpočinout a rozjímat. Ve dvaceti letech je to zvláštní přístup ke sportu, ale budiž.

Američané jsou zvláštní případ ve světové cyklistice. Cyklistický průmysl zde má své centrum, týmy zde také nechybí, ale šampióni chybí.

Foto Sirotti



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste