Den č. 10 - místo kdesi v poušti – Asuán 115 km, celkem 710 km

Sbalím se co nejrychleji, abych za včas vyrazil. Mám toho dnes „hodně“, tak se nechci moc zdržovat. Kupodivu s vodou jsem to nepodcenil, horší je to s jídlem. Příště si musím dát opravdu záležet na precizním plánování a jídla vzít raději víc, hlavně sladkého, po tom se mi úplně stýská.

Vyrážím tedy brzy, posilněn fazolemi, které jsou mimochodem příšerné, přestože mám hlad, tak je do sebe soukám s odporem. Abych rozložil síly, tak snickersky mám v kapse a každou zhruba čtvrt hodinu si kousnu, takhle mám dobrou náladu i energii na šlapání. V poledne si dělám menší přestávku na poslední fazole a tuňáka, k tomu dochrupnu poslední rajče a okurku a jsem zcela bez jídla. Bohužel po šesti hodinách šlapání se opět přidává i protivítr, který ráno tolik nefoukal a kolem druhé po poledni, kdy mi zbývá ještě asi 70 kilometrů a plazím se rychlostí sotva pár kilometrů za hodinu, je jasné, že až do Asuánu dneska nedojedu.

Vzhledem k tomu, že už nemám opravdu žádné jídlo, není zbytí a kolem třetí se mi podaří zastavit místní beduíny s Toyotou, kolo hodím na korbu a jdu si sednout dopředu společně s Rabíjou. To je týpek! Místní beduín veze kámoše k sobě kamsi do vesnice. Je mi strašně sympatický. Klasický Arab, jede asi sto dvacet po téhle příšerné cestě, neustále kličkuje mezi kočičími hlavami, občas mám srdce až v krku. U toho zvládá loupat semínka, a ještě mi ukazovat krásy pouště. Vždycky někam ukáže, zasní se, dá prsty na pusu a udělá mmmmm, jako když kluci ve škole posílali pusu holkám. Prostě to tu má rád a ukazuje mi, jestli tu krásu taky kolem vidím a když vidí, že mě to taky bere, je nadšený. Jenom přivírat oči by u toho řízení nemusel, ale počítám, že věří, že ho Alláh ochrání, tak si starosti nedělám…

Po půlhodince šílené jízdy mi kluci shazují kolo dolů, a míří za svými stády kamsi do pouště. Ještě mi ukazovali, že za pár kilometrů je „polís“ a ukazovali zkřížené ruce jako pouta, tak nevím, jestli tu mají oni špatnou pověst anebo jestli tím mysleli, že budou dělat problémy mně. Rabíja mi několikrát říkal, že „money, polís“, pro jistotu jsem se ho po rozloučení zeptal, jestli chce peníze za svezení a to on, i všichni kluci na korbě mávali, jako že v žádném případě.

Každopádně na chceckpointu po mě pas chtějí, ale je to otázka pouze asi tří minut, následuje ještě jeden a situace se opakuje, vždycky nezapomenou říct „welcome in Egypt.“ Následuje bizarní jízda do Asuánu. Nejdřív mě překvapí voda v příkopech u silnice a skoro všude rákos, to ale velice rychle utlumí ruch města, který jsem tedy ani trochu nečekal, takový „Saigon.“ V první řadě je všude příšerný prach, hromady odpadků podél silnice, silnice je pouze prašná cesta plná výmolů a děr.

Po tom tichu pouště vjet do Asuánu, to tedy stojí za to. Ten kontrast je ohromující. Pomalu už padám vyčerpáním, u jednoho obchůdku s jídlem si kupuju datlové mléko a sušenky, abych alespoň trochu doplnil energii. Mám bohužel dojem, že jsem dnes v poušti dostal normálně úpal, protože mě šíleně třeští hlava. Když vylézám z obchodu, přistoupí ke mně tři ženy a lascivně se mi nabízejí, vypadají jako orientální tanečnice, tetování na obličeji, ty vole to je bizár! Skoro všude jsou buď muži nebo zahalené ženy, které se moc neprojevují, a na mě se nalepí hned první štětky v okruhu tisíc kilometrů. A kdyby to bylo někde v centru, ale ne, po soumraku v takto zapadlém špinavém předměstí. Postupně se prokousávám až do centra a jako první věc, si booknu hotel a jdu se osprchovat po těch třech dnech v poušti.  

Hotelový pikolík mi poradí restauraci El Masry a nemůžu si jí vynachválit. Za 250 Kč dostávám asi deset chodů, ode všeho trochu – maso, zeleniny, humus, omáčky, džus, prostě paráda.

....

Brzy se těšte na jedenáctý díl...

Předchozí díly

Jan Hanz Novotný - Tibet - Na kole z Prahy do Tibetu

První z Hanzových cestopisů... kupte knihu a podpořte další expedice ;-)

Dojet na kole z Prahy až do Tibetu je rozhodně výzva, ale také životní zážitek, kterému se nic nevyrovná. Honzovu cestu provázely strasti a komplikace, které by vás ani ve snu nenapadly, avšak také nepřeberné množství dechberoucích výhledů, nových barev, kulturních tradic a zvyklostí a lidských příběhů.