V letošním programu Grand tours těžko najdeme náročnější den, Giro se závodníky často krutě laškuje. Výrazně přes 200 kilometrů s dvěma ikonickými kopci, přičemž ten nejslavnější se jede dvakrát, letos Tour ani Vuelta nenabídnou. Na dnešek si vezměte volno, čeká vás doslova kopec zábavy.
Profil dnešní etapy
Budeme-li masochisté, můžeme litovat, že na Mortirolo se nejede ze strmější severní strany a nejdelší cestu na Stelvio pojedou závodníci dolů. Ale i zbylé varianty nabízejí zajímavou podívanou, přestože mezi cyklisty možná nejsou tolik populární.
Mortirolo (Passo della Foppa)
Mortirolo ze strany, jak se jede v dnešní etapě
Jak již bylo napsáno, většina cyklistů si přijede Mortirolo vyjet ze severu, odkud je stoupání nejprudší a nejdelší. Slovy klasika: Je to sice delší, ale o to horší cesta.
Mortirolo je spíše přezdívkou, již si kopec přivlastnil. Podoba se slovem mort (v překladu smrt) je zřejmá ... V hodně podrobných mapách najdete asfaltku pod názvem Passo della Foppa, což je možná trefnější, protože jezdit sem na kole lze považovat za „faux pas“ (špatný krok). Samotná cesta pro účel závodu byla objevena teprve na konci 80. let a poprvé se přes Mortirolo jelo v roce 1990. I na Giru je oblíbenější varianta z Mezza.
Jednoho vlahého srpnového rána tak společně míříme údolím Valtelliny směrem k Bormiu, ale až nakonec nedojedeme, protože v Mezzu se na nás již smějí růžové cedule ohlašující, že se blížíme k peklu. Stoupání se do svého průměrného sklonu, který je přes 11 % láme ještě v uličkách města. Pro adepty, kteří se pokusí tenhle kopec zdolat, je nutné zmínit, že první dvě třetiny jsou opravdu těžké, kdežto samotný vrchol má docela snesitelný sklon. Určitě mi nepomáhá, že na kole mám jako nejlehčí převod 36:25, což by možná na pohodlnou kadenci stačilo Nibalimu a spol. Rád si přiznám, že z naší výletnické skupinky jsem do kopců nejrychlejší, takže mě nikdo nebude zbytečně hecovat, na druhou stranu pár mých kamarádů již na Mortirolo jelo, takže i tak budu mít dobrou motivaci se s nimi porovnat.
Tepová frekvence mi ihned letí na hodnoty, kterých dosahuje jen v závodech, v tomto kopci se rozhodně nedá jet pohodlným tempem. Jakýkoliv pohyb směrem vpřed vyžaduje dobrou fyzičku. Na prvních kilometrech se střídá louka s lesem, sklon asfaltky je střídavě těžko snesitelný s nesnesitelným. V paměti mi zůstává hang vedoucí k jedné chalupě, po němž si říkám, že s takovou budu muset na chvíli zastavit. Naštěstí poté přichází les a sklon je sice stále strmý, ale stálý, takže se již neobjevují podobné rampy. Ve skoro maximálním úsilí předjíždím 2 místní prozíravě jedoucí na horských kolech, kteří si do kopce zvládají povídat.
Každá tornata (zatáčka) má svoje číslo, což cyklistovi dost pomáhá v odhadování, kolik lopoty ho ještě čeká, sám mám v oblibě úseky, které jsou sice strmé, ale zatáčky za sebou rychle navazují, a tak má člověk pocit, že cesta rychle ubíhá. Pantaniho pomníku si v jedné pitoreskní zatáčce skoro ani nevšimnu, nemám na to síly. Těsně za ním přichází však křižovatka s trochu širší silnicí (tou se letos pojede dolů), po které se odbočí doleva. Rázem je to docela běžné alpské stoupání, dokonce si můžete odpočinout v pár kraťounkých sjezdech. Stále se pohybujeme v lese, až v závěrečných stovkách metrů, kdy je sklon kolem 8 %, se jede po svěží louce. Výhodou stoupání je zcela jistě klid, jelikož tam opravdu auto nepotkáte a ani cyklistů tam tolik v porovnání se Stelviem nejezdí. Mně výstup trval hodinu a devět minut. Za chvilku přijíždějí bikeři, které jsem předjížděl, říkají, že převody, jež jsem nahoru spíše netočil, než točil, opravdu nejsou lehké. Také když vidí na mých hodinkách, že mi srdce stále tluče frekvencí přes 120, tak pochopí, že jsem si to opravdu neudělal jednoduché. Nahoře zbytečně dlouho nestavíme a rovnou si užíváme sjezdu do Edola, který se pojede letos nahoru. Samotný sjezd není zase tolik pomalý, jak by se dalo vzhledem k parametrům cesty čekat. Stoupání je tady stálejší, nikde se přehnaně neutahuje, přesto se ani z druhé strany nejedná o lehký kopec, jen mu chybí punc extrémnosti.
Passo dello Stelvio
Na světě dost možná neexistuje proslulejší kopec. Nejpopulárnější je právě na něj vyjet z Bormia, cesta je nejpitoresknější a možná i nejpohodlnější. Přesto je to nahoru přes kilometr a půl... A opět se budu moci porovnat s přáteli, kteří stoupání absolvovali vloni. Přestože je začátek srpna, tak horko rozhodně není, v Bormiu je tady velmi příjemných asi 20 stupňů, ale okolní vršky pokrývá sněhový poprašek, jenž napadl předcházející den. Jak bude na vrcholu Stelvia? Průjezd Bormiem není pro výletníka žádný velký problém, směrovky na cestu nikde nechybí, co také při hezkém počasí na Stelivu nechybí, jsou zástupy motocyklistů, těch tudy jezdí asi více než cyklistů. Rozhodně hluk z motorek není příjemný zvláště v krátkých tunelech. To dojem z jinak přenádherné cesty dost kazí. Začátkem září, kdy je Stelvio otevřeno jen pro cyklisty, dokonce očití svědkové popisují mumraj na vrcholu jako klaustrofobický zážitek. Sjezd si pak moc neužijete…
Stelvio z jižní strany
Ano, jede se i skrz pár tunelů, navíc se jezdec má cestou čím kochat. Nejprve se několika serpentinami dostane strmě do stoupajícího údolí, jejímž úbočím se blíží k vodopádu. Na rozdíl od Mortirola má silnice mnohem příjemnější sklon, který se příliš nemění, ale nečekejte, že cesta bude dokonale udržovat stejnou obtížnost. První třetinu kopce charakterizuje četnost tunelů a galerií, naštěstí jsou všechny tyto stavby krátké. Posléze přijde asi nejhezčí úsek plný serpentin (u nich nesmí chybět pořadové číslo s výškou) kolem malebného vodopádu. Vhod potom přijde asi 3kilometrová velmi mírná pasáž (3 %), končící asi 3 kilometry před sedlem, já právě těsně před ní dojíždím šlachovitého borce, kterého jsem ještě před několika serpentinami považoval za staříka, kterého chtě nechtě musím dojet. V mírné části ho hákuji, jednou mu i „odstřídám“, ale jemu se to zjevně nelíbí. Jakmile přijde trochu vhodnější pasáž, nastupuje jako bychom jeli o růžový dres a výrazně vyšším tempem pokračuje k vrcholu. Já sám už na žádné zrychlení nemám síly, závěr je také dost prudký, ale vidina ikonického vrcholu vás z kola sesednout nenechá. Nahoře leží pár centimetrů sněhu, je lehce nad nulou, ale já jsem sem vyjel v kraťasech. Po kratičké fotopauze rychle sjíždím zpět, naštěstí jsem nevychladl. Cesta nahoru mi trvala necelou hodinu a půl. Nejrychlejší to zvládnou o více jak 20 minut rychleji.
Stelvio - Umbrailpass
Cestou ze Švýcarska je potřeba se přehoupnout přes Umbrailpass, naštěstí pro cyklisty se poté sjíždí zpět ke strádě na Stelvio opravdu jen pár metrů, takže převýšení je velmi podobné. Jen sklon cesty je údajně prudší, také tato strana není tolik populární, protože nenabízí tak krásné výhledy. Závodníci zamíří z Umbrailpassu rovnou zpět do Bormia, ale je potřeba pamatovat, že etapa končí až ve městě, sjezd totiž není úplně jednoduchý a jak jsme se již mnohokrát přesvědčili, cenné sekundy lze nabrat i z kopce.
Dnešní počínání startuje už v 10:30 hodin.
Grafika pořadatelé
Autor je spolupracovníkem redakce a studentem žurnalistiky na UK.