Do Noraduzu jsme dorazili z jihu přes průsmyk Selim v nadmořské výšce 2410 metrů, a že to byla „zábavná“ cesta (více o cestě přes Selim v článku Příběhy z arménských silnic). Noraduz neleží na hlavní silnici kopírující západní stranu jezera, ale asi kilometr východně směrem k jeho břehu. Před vchodem na hřbitov jsou instalované cedule s podrobným popisem v několika jazycích. Bohužel cedule nejsou u jednotlivých křížů, což znesnadňuje orientaci. Batohy jsme nechali hned u vchodu, tady se neztratí, jsme v Arménii. A už se na nás nalepily dvě babičky a několik dětí. První dnešní turisté dle jejich názoru nepotřebují v parném létě nic jiného, než pletené ponožky a čepice. A průvodce. Jeden asi desetiletý klučina mluví jednoduchou angličtinou, což je fajn, učí se jazyk a přivydělá si. Mnoho toho samozřejmě neřekne, spíše stylem to a to symbolizuje Kristovy slzy, do žádných historických podrobností se nepouští. Dostal 700 dramů na přilepšenou a radu, aby se dále učil. V ceně ovšem nebylo zakoupení několika svíček k zapálení v kapličce. A už jsou tu babičky. Trošku naléhají, dokud si něco nekoupíte, a pokud koupíte od jedné, naléhá ještě více ta druhá. Jedna praktická rada – vyplatí se naplánovat si den tak, abyste do Noraduzu dorazili v pozdním odpoledni, to slunce svítí zepředu na vytesané kříže.
Chačkary pocházejí již z předkřesťanských dob, vztyčené „dračí kameny“ byly objeveny v Geghamském pohoří nad jezerem Sevan, v provincii Vayots Dzor i na Mt. Aragats. Původně byly dřevěné a předkové Arménů je vztyčovali například u zdrojů vody jako poděkování nadpřirozených silám a božstvům. První křesťané pak kdysi pohanská místa posvětili a symbolem kamenného kříže potvrdili přechod na novou víru. Chačkar tedy neměl nic společného s hroby. Lze říci, že chačkary nemají žádný typický vzor, spojujícím prvkem je kříž, někdy představující strom života.
Zbytek článku a další fotografie ZDE.