Tréninková abeceda díl 5. – Adaptace bez legrace

09.05.2017 | Jan Novota

Tréninková abeceda díl 5. – Adaptace bez legrace

Sportovní trénink je procesem komplexním. Nic neprobíhá v těle odděleně nebo samostatně. Již ve 3. dílu naší Tréninkové abecedy jsme použili pojmy jako „homeostáza“, „stres“ či „adaptace“. Cílem tohoto dílu abecedy je osvětlit si samotnou podstatu tréninku, tedy proces adaptace.

Ačkoliv nás zajímá především ta funkční (biologická) adaptace, v závěru se lehce otřeme i o motorické učení a proces sociální interakce, které jsou nedílnou součástí adaptačních procesů.

Adaptace je základní existenční vlastností živého organismu! Je to schopnost přizpůsobovat se vlivům z vnějšku.

Lidské tělo miluje stav zvaný „homeostáza“, tedy klídek, pohoda, ustálený rovnovážný stav. V takovém je mu nejpříjemněji. Když však z vnějšího prostředí začne tuto rovnováhu narušovat nějaký „stresor“ (například hlad, zima, nějaký politik nebo nedejbože trénink!), dostává se tělo do „stresu“, který je nežádoucí, nechceme ho, a proto náš geniální organismus dělá všechno proto, aby se v těle vrátilo zase vše do normálu (= k homeostáze). Příklad: je nám horko, tělo se začne ochlazovat pocením. Jsme dehydrovaní, tak začneme pociťovat stav zvaný žízeň. Jsme unavení, upadáme do spánku, abychom nabrali síly, atd.

Co když se jdeme ale například na chvilku proběhnout? To se pak teprve začínají dít věci! Rozbuší se nám srdce, nestačíme s dechem, jsme v krátkodobé euforii díky vyplavenému adrenalinu, svaly jsou v pohotovosti (= napětí), v krvi postupně ubývá zásob energie (glukózy),… Organismus je zkrátka v takovém stresu, že ihned začne mobilizovat všechny své funkce a systémy (viz díl 4.), aby tuto spoušť nějakým způsobem urovnal a postupně vše vrátil znovu do své milované homeostázy. Ale pozor! On nejenže vše vrátí do stavu jako předtím, on dokonce v sobě raději ještě leccos vylepší a posílí, aby byl lépe připraven, přijde-li ten hrozný zloduch Stresor (říkejme mu například „trénink“) znovu!

Tím už se dostáváme k pojmu Superkompenzace, který si osvětlíme až v jednom z dalších článků. Nicméně je to krásná pohádka se šťastným koncem. Když se na to totiž podíváme pozitivním pohledem, tak se o takovou pohádku jménem „Adaptace bez legrace“ můžeme opřít a začít leccos tvořit, budovat či stavět. Například tetičku zvanou Trénovanost nebo její mladší dceru Výkonnost, která si druhým jménem říká Sportovní.

Zpět do reality. Opakovaným působením stresu (tréninku) nastávají v těle adaptační změny. Např. zbytní srdeční sval, zmnoží se svalové vlásečnice (svaly rostou), zvýší se dechový objem plic, zefektivní přenos kyslíku ke svalům, atd...

Dokonalým příkladem takových adaptačních změn v těle je pobyt ve vysokohorském prostředí, ale o tom také až jindy.

Problém nastává s otázkou kolik? Nebo jak moc, jak dlouho? A tady už přichází prostor pro zkušenosti, vědomosti a cit trenéra jako hlavního režiséra tréninkového procesu. Protože, je-li takový stresor příliš slabý, organismus si zvykne velmi rychle a dále se jeho adaptační změny neposilují, nezlepšují. Naopak, je-li stresor až příliš silný (např. na začátku sportovní kariéry 200 km na kole za jeden den), může mít spíše devastační účinky (zranění) vyvolávající nežádoucí sportovní volno.

Závěrem: Podstatou tréninku je adaptování se na stresové prostředí (tréninkovou zátěž) tím, že budeme tréninkem tělo zatěžovat opakovaně, dostatečně dlouho a dostatečnou intenzitou. Tím dosáhneme mnoha adaptačních změn v našem organismu, díky kterým pak funguje při stejné zátěži efektivněji.

Na úvod slíbený proces motorického učení souvisí se správnou technikou provedení pohybu (viz 1. díl abecedy). Pokud sportovec nedovede tréninkový úkol řešit správně, rychle a úsporně, nedokáže zpravidla účinně využít svých ostatních předpokladů (somatika, taktika, kondice,..) a na jeho celkové výkonnosti se to negativně projeví.

Proces motorického učení jakéhokoliv pohybu probíhá v podstatě ve čtyřech fázích:

  • Vnímání, seznámení se s pohybem (vidím, jak někdo ten drsný sjezd sjíždí, jdu to také zkusit formou pokus-omyl)
  • Zkušenost, poznávání pohybu (opakovaně to zkouším sjíždět, občas to i sjedu :-))
  • Stabilizace pohybu (už to dávám bez zaváhání)
  • Přenos pohybu (dokážu sjet podobný sjezd i jinde, na jiné trati)

I motorické učení je tedy součástí vývojových změn sportovce v rámci jeho kariéry.

Sportovní výkonnost ovlivňují i psychické a sociálně psychologické faktory. Ano, i zde můžeme hovořit o adaptaci. Fyzická aktivita formuje osobnost člověka a hlavně ovlivňuje jeho psychiku. Však si vzpomeňme, když omámení, ospalí a unavení odcházíme odpoledne z kanceláře a když se do tréninku přemluvíme, jak nám je pak po úvodních „bolestech“ příjemně a veselo.

U soutěživých jedinců se pak na výkonu odráží i jejich osobnost, komunikace ve společnosti, spolupráce, motivace, schopnost koncentrovat se na důležitý okamžik v závodě, vztahy k soupeřům, k trenérovi. Stačí srovnat si například pozici drsného a v pelotonu neoblíbeného Armstronga s kamarádskou a vlídnou povahou Cancellary nebo Jalaberta.

Všechny výše zmíněné procesy mají adaptační charakter. Lze na nich tedy průběžně pracovat a zdokonalovat je. A především, všechny tyto procesy se navzájem prolínají!  

Předešlé díly najdete v rubrice roadcycling.cz/zpravy/trenink

 



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste