První minuta hovoru a pořád ještě o nic nejde. Druhá minuta a najednou obrat! Cože?! Na Šestidenní do Berlína? Zítra?! Tři vteřiny ticho. No jasně, beru!
Druhý den ráno už sedím ve vlaku směr Praha a přemýšlím, co si pod pojmem Šestidenní vlastně představit a jaké to bude ve skutečnosti. O té atmosféře jsem už slyšel vyprávět, ale nikdy ji neokusil. Bude to něco jako hokejové finále na dráhovém oválu? Nebo spíš koncert U2 říznutý cirkusem, silvestrovskou show a pivní party na Oktoberfestu? Hledím před sebe a především mi hlava pořád nebere, jak jsem se já, pan Opatrný narozený ve znamení vah, dokázal tak rychle rozhodnout. Kroutím hlavou a ty dvě hodinky a něco z Olomouce do Prahy uběhnou jako voda.
Hurá na Berlín!
A už jsem v Praze na hlaváku a jako nějaký pozvaný umělec nastupuji do přistavené bílé iks-šestky s decentním nápisem Festka. Interiér luxusního auta je cítit novotou, já se vezu jako superstar a začínám si to užívat! Na klíně mi přistane svačina a začínáme si povídat – s ostatními hosty nebo členy týmu Festka. Krajina za okýnky terénní limuzíny se rozmázne a já se cítím příjemně a spokojeně, asi jako politik po vyhraných volbách. Za chvíli už je vidět cedule Berlin a já se dívám na hodinky a snažím se vzpomenout, kolik vlastně bylo, když jsme míjeli přeskrtnutou ceduli Praha. Bylo to vůbec dneska?!Není kam spěchat
Projíždíme centrem města a za okamžik sjíždíme do podzemní garáže. Tohle opravdu nebude punková výprava s přespáním v autě na parkovišti – to mě mělo napadnout, už když jsem nasedal v Praze do auta. Prostory hotelu, kde se ubytujeme, jsou skoro nepopsatelné. Vnitřní hala s obrovským tubusovým akváriem, skrz které projíždí výtah, je tak úžasná, že mě začínají bolet oči z roztažených zornic. Setkáváme se s naším průvodcem, který na nás už čeká u recepce. Není jím nikdo jiný než bývalý profesionální dráhař i silničář a dnes šéf značky Festka Michael „Mauri“ Moureček. Po krátké domluvě odhazujeme cestovní zavazadla a únavu z cesty na pokoji. Máme před sebou procházku centrem Berlína a večeři. Program na dráze totiž začíná až v osm hodin večer, takže nemáme kam spěchat.Ukažte mi sever!
Při jídle v restauraci nám Mauri vysvětluje samotnou podstatu dráhy a vznik šestidenních závodů. Přece jen je v našich končinách dráha na samém okraji zájmu veřejnosti, zatímco v zemích s tradicí Šestidenních, jako je Německo, Nizozemí, Belgie, Francie, Itálie, Švýcarsko či Anglie, se jedná o svátky cyklistiky a celonárodně uznávané a sponzorsky bohatě podporované akce. Ano, dráhové hemžení cyklistů kmitajících na pevný převod může na první pohled působit nesrozumitelně a nepřehledně, ale je to vlastně stejné, jako když se učíte nový jazyk. Na začátku je to jako mapa bez legendy, v níž se nemůžete zorientovat. Když vám ale někdo ukáže sever, tak pochopíte, že to není zase tak těžké. A s dráhou je to úplně stejné. Mezi vyprávěním a jídlem se venku pořádně setmělo, a to je pro naši skupinu jasný signál, že nastal čas vyrazit za hlavní zábavou večera.
Kde je ten stadion?!
Parkujeme u dráhového oválu a pohledy všech jsou trochu rozpačité a trochu nechápavé. Díváme se jeden na druhého a současně kolem sebe a snažíme se očima zakotvit na něco velkého, co bude mít nejspíš vysokou a pevnou konstrukci, nějakou kopuli a parametry minimálně hokejového stadionu. Znalci mezi námi se však jen usmívají a mně to záhy dochází taky. Nechápavě si hledím na špičky bot a ještě hlouběji pod ně. Ano, v Berlíně je dráha ukryta pod zemí! Kromě obřího nápisu Velodrom není zatím nic vidět. Od postavení haly letos uplyne přesně 20let, přitom celá stavba vypadá velice moderně a patří k těm nejrychlejším na světě. Maximální kapacita 12 000 lidí už sama o sobě vypovídá o oblíbenosti tohoto sportu v Německu. Je něco málo po sedmé, takže se vlastně ještě nezačalo. Závodníci Šestidenních jsou už ale dávno zahřátí a buď makají v zázemí velodromu na válcích, anebo se rozjíždějí přímo na oválu. Fanoušků je zde už požehnaně.Pivo a na vrchol zatáčky
V útrobách arény vyzvedáváme lístky od maséra Vojty Staňka, který v kolotoči Šestidenních kroutí už svou jedenáctou sezonu a stará se o řadu zahraničních hvězd. Najednou jsme uvnitř a muzika a hlas komentátora duní halou. I když je venku stále chladněji, uvnitř je příjemně teplo. Při pohledu na outfity lidí kolem je to nutnost – zapomeňte na kabáty a bundy, tady frčí košile, koktejlové šaty anebo jiné společensko-ležérní oblečení. Hlavou mi proletí souběžně pořádaný cyklokrosový šampionát v Zolderu a špalíry fanoušků vyzbrojených nepromokavým a hřejivým oblečením a zateplenými gumáky a musím se usmát nad paradoxy moderního světa. Kdo by ale čekal, že na dráhovém oválu musíte nutně podpírat dámu na 15centimtrových podpatcích a třímat sklenici vybraného vína decentně za stopku, tak je na omylu. V konzumaci jídla a pití je to skoro jako na cyklokrosu – smažené pochoutky, párky a klobásy, pivo je nejvíce v kurzu! Netrháme partu a s pivem v ruce posloucháme další zasvěcování do tajů dráhařiny. Stojíme na vrcholu zatáčky, odkud všechno vypadá jednoduše. Sledujeme závod dvojic a snažíme se pochopit systém předávky mezi jezdci.Vzhůru mezi gladiátory
Celé Šestidenní jsou sice exhibiční závod, ale při pohledu na závodníky, kteří jedou pořád „šrot“, se tomu nechce věřit. Tím spíš, když jdeme dovnitř kruhu na střed dráhy, kde máte jezdce opravdu jen kousek od sebe. Slyšíte dunění dřevěné podlahy a víření vzduchu. Z toho už je cítit sakra rychlost! A výhra chutná těm nejlepším vždycky stejně. Nikdo nechce prohrát, tím spíš, když je to před 10 tisíci páry očí, které bedlivě sledují každý pohyb jezdců. Dostat se mezi vybrané závodníky na Šestidenních je velká prestiž. No a bavit publikum je jedna z nejdůležitějších povinností gladiátora už od dob starého Říma.Atmosféra je úžasná, pestrost zážitků na metr čtvereční neuvěřitelná. Na jedné straně vidíte ortodoxní fanoušky, kteří po šest dní hlídají vývoj závodů a všech jízd, počítají body a sledují závodní program. Na druhé straně vidíte skupinku bývalých profi závodníků a známých tváří, kteří se přišli pobavit na tuhle cyklistickou diskotéku. Zrovna kolem prochází jeden z nejlepších sprinterů současnosti Robert Förstemann, nese se jako bojovník, nabušené a nalité nohy jako sloupy málem udělají díru do podlahy! Pokyne přátelům, prohodí pár slov a vidíte fascinované pohledy zejména dívek a dam, které od německé sprinterské superstar nemohou odtrhnout oči. Vnitřní kruh je prostě jedna velká párty, kde to jiskří, žhne, duní a kolem tohoto kotle se prohánějí závodníci šedesátkou.
Tady se dýmovnice nehází
Po nějaké době tohohle „apré-ski“ mejdanu ale potřebuji orazit. Vyhlížím si proto volné místo na tribuně a jdu nechat odpočinout nohy i mozek. Jenom co přistanu na sedačce, musím vzdát hold německé preciznosti. Nic nepotěší unavené nohy tolik jako dobře polstrovaný sedák. Tím spíš když očekáváte dosednutí natvrdo. Odpočívám jenom chvíli. Z diskotéky jsem sice utekl, nicméně jsem se dostal do fanouškovské sekce pro ultras. Nezapalujeme tu však dýmovnice, ani neházíme kelímky na plochu. Zato docela svižně vyskakujeme a řveme při bodovacím závodě, anebo když se snaží závodník dojet balík o jedno kolo. Sprinterský dojezd v silničním závodě je ve srovnáním s tímhle vlastně nuda. Proč čekat na jednu finální bitvu po 200kilometrové předehře, když tady ji máte co pět kol?! A výrobu fascinujících a dotažených mexických vln v podání celého velodromu už ani nepočítám. Zkonzumovaná piva mě navíc postupně dostávají do němčiny, bavím se a na scénu přicházejí derny! Tedy motorky, za kterými se povezou závodníci v háku. Každý má svou a nastává pořádný rachot. Jiný nápis než BMW si člověk na těchto vyleštěných strojích ani nedokáže představit. Drama závodu je obrovské, stejně jako rychlost, kterou jede tahle dvojice motorka-kolo. Není divu, že právě tady Festka vidí svoje rámy s velkou pýchou. Nikde jinde se nekladou tak vysoké nároky na tuhost a pevnost jako na dráze. Tady, v tomhle obrovském tlaku vytvořeném lidskou a odstředivou silou, se vybrušují a testují její diamanty.Najděte si svého průvodce
Klapka a je ráno. Budím se v posteli hotelového pokoje a vybavuji si, jak jsem ulehl až brzo nad ránem. Nechápu, jak tenhle režim může zvládat tělo závodníka, který takto podobně žije po celých šest dní. Chvilku spí a pak dlouho do noci závodí, aby po jednom dni volna, které slouží asi už jen jako čas pro přesun, roztáčí výplety zase v jiném městě o kus dál. Snídaně je plná večerních zážitků. Ptám se na věci, kterým jsem nerozuměl a které mi dokáže vysvětlit jen někdo, kdo zná dění závodů z pohledu od řídítek. Je vidět, že jen výrobou rámů to pro lidi z Festky nekončí. Cyklistika je úžasná, ale taky i docela složitá a pro samotného jedince třeba nedostupná. Můžete se vydat vlastní cestou, kdy ji budete objevovat sami, anebo se necháte provést někým, kdo se v ní vyzná. Ta druhá možnost je rozhodně lepší. Nejdůležitější je jen najít někoho, kdo je patřičně zapálený a bude se vám chtít věnovat. Kdybyste stále hledali a nenacházeli, tak na pár takových lidí, kteří zápalem pro kolo ve všech jeho podobách doslova hoří, určitě narazíte v pražské ulici Jana Masaryka za vraty s logem Festka. Stačí jen zaklepat a poptat se – za pár minut budete pro silnici, dráhu nebo biky „hořet“ taky.Závěrečnou cestu zpátky domů ze Šestidenních v Berlín [odkaz=http://www.sechstagerennen-berlin.de]sechstagerennen-berlin.de[/odkaz] už není potřeba rozepisovat. Z návštěvy města i zábavního dráhového cirkusu v podzemí si odnáším zážitky na celý život. S přihlédnutím ke snadné dostupnosti z Prahy a také ročnímu období, kdy se toho v cyklistice zas až tolik neděje, je to určitě možnost, jak si rozšířit obzory, získat novou zkušenost a prožít úžasný večer. Ať už se z vás stane nadšený fanoušek dráhy, anebo jen spokojený návštěvník velkolepé show, tak v obou případech mi jistě dáte za pravdu, že tohle u nás doma prostě nezažijete!
Ondřej Šenk, spolupracovník www.roadcycling.cz
(autor je cyklistický nadšenec a pracuje jako mechanik v SCS Bikecentrum Olomouc)
Foto Jan Krofta a Zdeněk Svatoš