Takový byl i jako závodník, umět k výkonu přidat i intelekt, který dovede jednotlivce, tým i nároďák k prvnímu místu, vždyť v cyklistice se nepočítá nic jiného než první místo.

Franco Ballerini byl ve své sportovní kariéře silným klasikářem, ve sportovní kariéře dokázal vyhrát dvakrát jarní klasiku Paříž – Roubaix (v roce 1995 a 1998).

A snad ještě výraznější byl jako sportovní ředitel národního týmu Italů. V prvním roce u kormidla italského nároďáku dokázal ukormidlovat horkokrevné hlavy k titulu díky závěrečnému spurtu Maria Cipolliniho, jemuž rozjížděl spurt například i Paolo Bettini, který se stal mistrem světa v pozdějších letech 2006 a 2007. Posledním mistrem světa pod taktovkou Franca se stal Alessandro Ballan, předloni v italském Varese. K tomu přidal olympijské zlato v roce 2004 v Aténách, o které se postaral Paolo Bettini, ten jej zřejmě i nahradí v pozici italského kouče.

V roce 2008 jsem si neodbyl poznámku v časopise 53x11 (číslo 5) o tom, jak dokáže řídit Ballerini národní tým ke světovým úspěchům. Čím vším musí „státní trenér“, v italském pojetí spíše „státní manažer“, projít, jak probruslit jednotlivými zájmy a jak si obhájit svoji pozici, to chtělo silnou osobnost, bohužel tato osobnost dnes ze sportovního světa odešla. Jeho šňůra úspěchů s národním týmem Italů byla obdivuhodná.

Italové jsou srdcem sportovci a také automobiloví fanoušci. A právě tato vášeň stála Franca život. Zahynul při rallyovém závodě v Toskánsku, kdy jel jako spolujezdec Alessandra Ciardiniho, který nezvládl jednu ze zatáček a narazil do betonového mostku. Nenápadná havárie se stala Francovi osudnou.

Foto: RoadCycling.cz/Libor Matějka – Mendrisio 2009.