Dnes si znázorníme základy střídání v různých situacích. Na našem obrázku jsou tři situace, kdy dochází ke spolupráci několika jezdců. Proč vlastně střídáme? Při jízdě po rovině, ale také v mírném kopci je nejpodstatnějším odporem odpor aerodynamický. Tedy odpor, kdy cyklista rozráží vzduch. Tento odpor se zvyšuje rychlostí jízdy (aerodynamický odpor roste čtvercem rychlosti) a je umocňován případným protivětrem. Jezdec, který udává tempo, tak musí překonávat tento odpor, jezdec na druhé a případně další pozici již má částečný zákryt a nemusí podávat tak velký výkon, jako ten první.

První případ je dvojice, která spolupracuje a pravidelně se střídá v udávání tempa. Ve dvojici jezdíme různě dlouhé špice podle toho, jak se jede rychle, na jaké procento maximálního úsilí, zda jedeme proti větru, z kopce apod. Střídáme proti větru, protože náš partner je v háku tam, kde to nejméně fouká a v případě bočního větru, jeho přední kolo přesahuje vaše zadní kolo. Jezdci jedoucí ve dvojici mohou mít různou výkonnost a tak mohou jezdit různě dlouhé špice.

Druhý případ je lajna. Lajna sestává ze tří až X jezdců. Střídání se děje podobně jako ve dvojici. První závodník střídá proti větru a přesouvá se do závětří na poslední místo.

Třetí případ „kolotoč“. Kolotoč je určitým derivátem lajny, ale má svá specifika. Jede se většinou v maximálním úsilí a minimální počet jezdců je cca osm. Odstupující jezdec nečeká na posledního, jako v lajně, ale zařazuje se do háku za jezdce, který jel před tím za ním. Na špici se střídá rychle, na prvním místě se jede jen po dobu než vás předjede další závodník. Pro střídání v kolotoči to chce již vyspělé a vyježděné závodníky. Při jízdě v kolotoči není možné, aby někdo vsazoval delší špice, je nutné vyrovnané tempo. K problematice jízdy v kolotoči se ještě vrátíme v samostatném článku.

Pár rad

1) Nikdy se nedíváme na zadní kolo jezdce před námi, sledujeme vozovku před skupinou, přes rameno spolujezdce, občasným „vykouknutím“ z háku. Při jízdě v zákrytu sledujeme ramena, hlavu a ruce cyklisty jedoucího před námi. Jeho zadní kolo sledujeme jen periferním viděním.

2) Při jízdě do kopce si spolujezdce (soupeře) šetříme, nejedeme tak, aby jsme ostatní utrhli z háku, tím se nám rozpadne skupina, rozpadne se nám spolupráce a jako jednotlivci budeme hůře odolávat převaze spolupracující skupiny – tedy pokud chceme spolupracující skupinu, před cílem to bude situace jiná!

3) Když chceme pomoci skupině ve zvyšování tempa (pokud na to máme), tak to uděláme v klesání, nebo při jízdě proti větru.

4) Když chceme udržet dobré tempo skupiny, tak prodlužujeme své špice.

5) Sledujeme, z které strany fouká a necháváme skupině dost místa na jízdu v závětří.

6) Sledujeme, z které strany našeho zadního kola jede jezdec za námi a střídáme na tu stranu, kde není. Jinak může dojít k líznutí, tento bod samozřejmě úzce souvisí s bodem pět.

7) Zachováváme tempo, při odstřídání posledního jezdce před námi (kdy se dostáváte na špic) pokračujeme v rovnoměrném tempu, jinak spolujezdci, který odstřídal a vydal se ze sil jízdou na špici přivodíme krušné chvíle při „lovení“ háku. Zrychlujte případně jen pozvolna a až po té, kdy váš předjezdec je již v háku.

Slovníček

Špic: jízda na prvním místě skupiny.
Hák: jízda v zákrytu za spolujezdcem (soupeřem).
Líznutí: jezdec v háku zavadí svým předním kolem o zadní kolo jezdce před sebou, asi nejčastější důvod pádu v silniční cyklistice.

Příští téma: terezín.