Debatu, následný článek a opětovnou debatu vyvolal článek o testování sady SRAM Rival 2009 a tato poznámka: [i]„A protože na Rivalu závodil, tak jsme zkoušeli sadu neúplnou, bez klik, ty jsou nyní v prodeji v Kolokrámu jen ve variantě s kompaktními převodníky a to pro závodní účely není nejlepší varianta“.[/i] Prostě pro něho, pro Marka, nejsou kompakty nejvhodnější variantou, to vím já, to ví on, on není závodník ProTour. Závodí na akcích nejčastěji v Rakousku, u nás a i jinde v Evropě, není jistě nijak excelentním závodníkem, ale mně jako rádci nezbývá nic jiného, než mu poradit, že kompakty nejsou vhodnou variantou pro jeho účely. Proč by si měl znepříjemňovat závodění nevhodným materiálem, za tím si plně stojím! A proto netestoval Rivala kompletního, v té chvíli si nemohl zvolit variantu s klasikou, která se jinak běžně prodává. V prvním článku jsem také napsal: [i]„...že asi mé argumenty nepochopí ten, kdo nikdy nezávodil, nebo případně nezávodil v takových závodech, kde je závodní nasazení vypjaté do krajnosti“.[/i], ale to neznamená, že to nemůže být na Moravském poháru (nebo na UACu, ŠUACu...) v kategorii C (například). Závodění vypjaté do krajnosti může být v jakékoliv kategorii, v jakémkoliv závodě, v jakékoliv kvalitě závodníků. Jde jen o porovnávání sil několika, nebo mnoha jezdců s velice podobnou výkonností, tam se potom odehrává souboj „vypjatý do krajnosti“, ale to je (z mého pohledu!!!) nejkrásnější závodění. Tam, kde nestačí jen fyzická převaha, ale musí se také hodně přemýšlet nad taktikou, nad tím jak využít co nejlépe své silnější stránky, kdy nastoupit, kdy poodjet, kdy útočit..., to je závodění!
Trocha historie
Začínal jsem s cyklistikou někdy... no, už je to hodně let. V té době bylo standardem pětikolečko, mé první převody byly na převodnících 51-47 (snad si to dobře pamatuji, chromované ocelové kliky s klínky) a pětikolečko 13 - 15 - 17 - 19 - 21 (nebo 22). Nevětším úskalím byly skoky mezi pastorky, dva zuby mezi 13 a 15 byly příliš a tak jsme často na rovinaté závody (Sezemice, Břeclav...) nasazovali pětikolečka „kritérijní“ (samozřejmě i na kritéria a časovky) 13 - 14 - 15 - 16 - 17. Nešlo nám o rozsah, ale o co nejjemnější odstupňování, také v mém prvním článku jde v principu o co nejmenší skoky v převodech.
Někdy v dorosteneckých kategoriích mi rodiče koupili Favorita s Campagnolem a s trochu zvláštními převodníky 54-42. Malý převodník (42) se tenkrát používal jako nejmenší možný, protože rozteč pětipacky nedovolovala menší, až v závěru mé kariéry se přešlo na menší rozteč, která dovoluje montáž menších převodníků. Proč tam byla „velká placka“ 54, to věděli jen nákupčí na Motokovu. V principu jsem tyto převody jezdil celou svoji kariéru, nejdříve s pětikolečkem, potom se šestikolečkem a končil jsem se sedmikolečkem. V domácích podmínkách jsem v mužích jezdil nejčastěji převody 54-42 a kolečka od 13 do 22 a to i například ve stoupáních jako jsou Nakléřov, Ještěd a podobných. Jen na závod Okolo Rakouska do některých kopců, jako je Grossglockner, jsem dával lehčí. Pamatuji si, že jsem měl dvě možnosti, jedno s maximálním počtem 24 zubů a jedno s 26 zuby. A bylo to veliké dilema, že u 26 byly příliš velké skoky, například o čtyři zuby. Vždy jsem řešil, zda se pojede tempo (stačila by 24), nebo se bude v kopci taktizovat, budou úseky, kdy se moc nepojede a byla by vhodnější 26. Vespod jsem měl 14, což byl velký problém v následném sjezdu, kde se jede i přes 100 km/hod. V jednom ročníku jsem z důvodů změn převodů na vrcholu měnil zadní kolo, což se správně nesmělo a tenkrát mi hrozila penalizace. Když to dneska porovnávám, tak jsme jezdili asi více silově (lépe řečeno s menší kadencí) oproti dnešku, ale chtěli jsme se vyvarovat příliš velkým skokům v převodech. Já jezdil Grossglockner 42-24, dnes běžně závodníci 39-25. Ale stejně jako my si uchovávají jemné odstupňování, které jim umožňují desetikolečka.
A před několika lety, když jsem jezdil masters závody? Namontováno jsem měl 53-39 a desetikolečko 12 - 13 - 14 - 15 - 16 - 17 - 19 - 21 - 23 - 25. Vyhrál jsem s tím několik závodů Moravského poháru, například, v diskuzi zmíněný závod v Úsově, ale také závod se společným startem na Dlouhé stráně! Závodění mě bavilo i ve věku nad 45let a po chvilkové úvaze nad kompaktem jsem dospěl k tomu, že to není vhodná kombinace pro mne. Upozorňuji, že mě nebavily dlouhé maratóny a má parketa byla v závodech dlouhých 2-2,5 hodiny. Ale dokázal jsem na Králi dojet v první skupině (tedy na nejkratší trati 150 km) a na klasických převodech.
Mimo té první zmíňky o tom, že jsme nevolili kompakty k testu, jsem přesvědčen, že pro závodníky napříč kategoriemi je klasika nejvhodnější variantou v ligách. Pro maratóny jsem již ke kompaktům benevolentnější.
Bohužel většinu z diskutujících asi neznám nebo si pod uvedeným jménem nedokážu nikoho zařadit, ale například o těch, které znám, tak OndraVojta se sám přiznal, že po intermezzu s kompakty se vrátil ke klasice. Znám PavlaM, jakou má výkonnost, jaké jezdí závody a jak je schopný závodit, tak tomu by prospěly spíše klasické převodníky než kompakty. Ostatní účastníky diskuze opravdu neznám a nedokáži ohodnotit jejich vhodnost používání té nebo oné varianty.
V diskusi jsem se také od Miguela dozvěděl, že jsem první článek neměl psát, že většina čtenářů jsou hobící a ne profici, že dopadnu jako Robert Bakalář! Nezlobte se, ale právě tento článek byl absolutně jiný s jiným pohledem na věc, vždy se v souvislosti s kompakty skloňovaly jen dostatečné převody, ale zde jde o přechod z malé na velkou a obráceně.
Jiný názor, že utloukám druhou stranu čísly a teorií! Nejprve bylo mé praktické přesvědčení, nikdy jsem nepřemýšlel o této problematice v číslech, až když jsem chtěl popsat jednu ze situací srozumitelně, tak jsem začal počítat a uvádět fakta exaktně. Nebyla jiná možnost.
Před lety jsem v časopise Velo zaváděl tréninkovou rubriku, tenkrát především na pochopení dějů, které jsou součástí tréninku a fyzické přípravy. Opětovným rozšířením silniční cyklistiky, zrodem webových stránek RoadCycling a časopisu 53x11, je nyní určitě na řadě druhá strana mince: taktika, technika jízdy a závodní specifikum silniční cyklistiky. Silnice není jen VO2max, laktát, výkon, ale také taktika, vyježděnost, předvídavost atd.. Tím se otevírají další zajímavá témata. Zatím tento problém z pohledu redakčního na stránkách RoadCycling uzavírám. Pokračovat můžeme v osobním jednání, například na našem stánku při veletrhu SportLife v Brně.
