Rozhovor s Jonathanem Vaughtersem - druhá část

25.02.2016 | Marek Matějka

Rozhovor s Jonathanem Vaughtersem - druhá část

Reformy a hrozby UCI Jste známý svými názory na nutnost reforem a změn v organizaci a financování cyklistiky. UCI nějaké reformy představila, ale společnosti ASO se nelíbí a tak hrozí, že největší závody příští rok nebudou v sérii WorldTour. Je to reáln


Reformy a hrozby ASO

Jste známý svými názory na nutnost reforem a změn v organizaci a financování cyklistiky. UCI nějaké reformy představila, ale společnosti ASO se nelíbí a tak hrozí, že největší závody příští rok nebudou v sérii WorldTour. Je to reálná hrozba a co by to v důsledku znamenalo?
Myslím, že zatím to je hlavně vyjednávací taktika ze strany ASO, než reálná hrozba. Ale nějaký kompromis bude muset vzniknout, protože závody v kategorii HC nesmí být delší než 200 kilometrů a hory nesmí být tak vysoké a já nevím co ještě. Takže si myslím, že to je hodně špatný nápad.

O co tedy ASO konkrétně usiluje. Jaký je ten hlavní problém?
To je velmi jednoduché. ASO nechce, aby týmy měly jistotu licence WorldTour na tři roky. Chtějí pouze jednoleté licence. Chtějí mít kontrolu nade vším. Nejradši by si sami vybírali, koho na Tour a další závody pustí. Nechtějí přijít o moc, pokud by týmy měly licence na delší dobu, ASO ztratí část své síly, protože nemůže jednoduše říct, váš tým tady letos nechceme, máte smůlu. Snaží se být a jsou, dominantní silou v cyklistice a chrání tak svoje investice.

Kompromisem však je už to, že se licence budou udělovat na tři roky, týmy by chtěly aspoň desetileté licence. Takže tříleté licence nejsou tolik.
Přesně tak. Poslední reformy jsou výsledkem mnoha kompromisů. Z pohledu týmů by byl nejlepší systém, jaký je zavedený v americkém fotbalu nebo baseballu. Týmy mají permanentní franšízy. Já jsem z Denveru, kde sídlí Denver Broncos (fotbalový tým NFL- pozn.). Už několik desítek let. To je ideální situace pro týmy, mít jistotu na dlouhá léta. Pro ASO je zase ideální, když se budou každý rok vybírat. Takže, tři roky jsou kompromis a všichni s ním souhlasili. Souhlasily týmy, také UCI, nezávislé autority, závodníci, jednoduše všichni kromě ASO. Je to velmi nešťastné.


Že se v cyklistice nic moc nemění, byl prý jeden z důvodů, proč Oleg Tinkov končí s financováním svého týmu Tinkoff. Jak se na jeho odchod díváte vy? Opravdu hraje hlavní roli neochota cyklistů změnit systém, nebo prostě už si dále nemohl dovolit utrácet peníze?
Ne, myslím, že mu to opravdu vadilo. Určitě i ten pomalý vývoj změn byl jedním z důvodů, proč končí. Zase bych použil americký fotbal jako příklad, jestli můžu. Denver Broncos mají rozpočet řekněme třeba 800 milionů dolarů. Na vstupenkách, z televizních práv, od sponzorů a prodejem triček a podobně získají třeba 770 milionů. Mají tedy deficit 30 milionů. A ten musí zaplatit majitel. Z obchodního hlediska je to minus. Ale majitel Broncos, může svůj tým takto dotovat třeba deset let a pak si řekne, že toho má už dost a může tým prodat. A takový tým má hodnotu asi 1,5 miliardy dolarů. Peníze se mu vrátí. Protože je na světě jen jeden tým Denver Broncos a ten tým má takovou hodnotu i kvůli tomu, že je vlastníkem licence. Oleg ale zjistil, že nemá nic. Řekl si - vy nám dáte licenci jen na rok? To nemá žádnou hodnotu. Každý rok do týmu vložil 30 milionů eur a nic z toho. Bez jistoty licencí nelze budovat značku, nelze si udělat dobré jméno a tak dále. Do takové nejistoty nikdo investovat nechce.

Svůj tým vedete už docela dlouho, letošní sezóna je desátou v řadě. Změnila se cyklistika za tu dobu nějak?
Změnila, hlavně se zvýšily rozpočty. V roce 2007 měl největší rozpočet T-mobile a bylo to asi 15 milionů eur. Teď tu máte Sky, Katusha, Astana, BMC, možná Tinkoff a všech pět má rozpočet přes 30 milionů eur. Takže náklady se zdvojnásobily. A to samé platí o nejlépe placených závodnících. V roce 2008 měl nejlépe vydělávající cyklista dva a půl až tři miliony ročně, teď je to pět až šest milionů. To je taky dvojnásobek. Finance se změnily hodně. Ceny se zvýšily.


Ostatní týmy ale tolik peněz nemají, někdy to nevadí, uspokojení z toho, že jsme vyhráli Giro s mnohem menším rozpočtem bylo ohromné. Byla to větší zábava. Jindy to ale může být frustrující. Například Peter Sagan je můj dobrý kamarád, jenže nemůžeme si ho dovolit. Vím, že by Peter rád jezdil za Cannondale a já bych byl nadšený, kdyby Peter za nás jezdil, ale nemůžu ho zaplatit. Dalším příkladem je Zdeněk Štybar.

Zdeněk je velmi dobrý kamarád s naším sportovním ředitelem Andreasem Klierem. Moc jsme chtěli, aby Zdeněk přestoupil k nám pro tento rok, ale Etixx měl víc peněz. Prostě musíme být více kreativní, musíme se stále snažit hledat nové talentované cyklisty a přesvědčit nové sponzory, když nemáme tak vysoký rozpočet, jako ti nejlepší.

Vy jste ale v minulosti velké rozdíly ve finančním zázemí mezi týmy kritizoval. Podle vás to není dobré pro sport samotný.
Ano, to není. Z hlediska maximálního zájmu médií a diváků, není dobře, když sportu dominují jeden nebo dva týmy či sportovci. Lepší je, když se úspěchy rozprostírají mezi více sportovců. Když vyhrává pořád ten stejný tým, nebo závodník, za chvíli to zajímá jen pár fanoušků z jedné země, z jednoho trhu. Ve snaze maximalizovat obchodní potenciál cyklistiky, je potřeba zavést maximální hranici rozpočtu. Rozpočtový strop. Teď, nevím, kolik by to mělo být, například 25 milionů eur.

Je to jako když hrajete šachy. Taky jeden ze soupeřů nezačíná s více figurkami a druhý s méně. Vím, že cyklistika je taky byznys. A v byznysu je důležitý volný trh a svoboda vydělat si tolik, kolik je možné, ale cyklistika je na prvním místě sport. Až na druhém místě byznys. A když se zavedou rozpočtové stropy, tak budou vyhrávat různé týmy a po čase se může strop zvednout, protože celý sport z toho bude profitovat. Abyste mě nechápal špatně, já nejsem nějaký socialista, ale sport je podle mě něco jiného než čistý byznys.

Už dvakrát jste musel svůj tým spojit s jiným týmem. Nejdříve to byl Garmin a Cervelo a později Garmin a Cannondale. Je těžké sloučit dva rozdílné týmy do jednoho celku?
Je to velmi těžké. Je to velmi nepříjemné. Spousta členů jednoho, či druhého týmu musí odejít a nejenom závodníků, ale i ostatního personálu. Je složité dát dohromady dvě kultury a odlišné zvyky, jako tomu bylo třeba v případě spojení Garminu a italského Cannondalu. Ale museli jsme to udělat, abychom zůstali konkurenceschopní. A kdybychom se nespojili, ani jeden tým by nepřežil.

Doping a motorový doping

Posledních pár týdnů se hodně mluví o takzvaném motorovém dopingu, tedy motorech schovaných v různých částech kola. Může to být velký problém i v silniční cyklistice?
Ne a řeknu vám proč. Mezi dopingem a motory je velký rozdíl. Najít motor totiž není vůbec těžké. Najít doping v krvi je mnohem těžší. Je to velmi, velmi složité. Krevní doping a EPO je na světě už dlouho, ale velmi dlouho trvalo, než se vynalezl účinný způsob na jeho odhalování. Motor je snadné najít. Jen ten motor musí někdo hledat, takže stačí, aby na každém závodě komisaři UCI pomocí skenerů kontrolovali kola.

Klasický doping je tedy stále mnohem větší problém?
V současnosti je situace s dopingem velmi dobrá. Je to obrovský skok dopředu, oproti době, kdy jsem závodil já. Tenkrát nebylo možné nedopovat. Dnes je to jiné, vítězí čistí závodníci, jsem si tím jistý. Ale je třeba se mít na pozoru. Zítra může vzniknout nový typ dopingu a opět to bude někdo zkoušet a důležité je, aby se na to přišlo a aby se dostatečně rychle vymyslel způsob, jak doping odhalit. Největším problémem látky EPO bylo, že dlouho nebylo možné ji jistě odhalit. Rozšířila se kolem roku 1990 a až někdy v roce 2002 vznikl účinný test. Dvanáct let je prostě příliš dlouhá doba. Doping tak měl prostor se rozšířit.

Nejdůležitější je, aby se stále vymýšleli nové způsoby odhalování podvodů. A důležité je to i pro týmy. Týmy by se v první řadě měly snažit dopingu zabránit. A proto často říkám, že profesionální týmy by měly na výzkum boje proti dopingu přispívat větší částkou. 120 tisíc eur je málo, pro týmy jako BMC, nebo Astana to není nic. Mělo by to být aspoň 300 tisíc.


A na závěr se zeptám, jak znáte českou cyklistiku?
Moc ne, ale začínám ji poznávat. Dobře se znám s Leopoldem Königem, chtěli jsme ho před nějakým časem do týmu a díky Andreasi Klierovi znám Zdeňka Štybara a to je velmi sympatický člověk, opravdový gentleman. Ale myslím, nemůžu to říct úplně jistě, ale mohlo by to tak být, že nyní když se jinde ve světě, jako například u nás v Coloradu, ruší závody, tak by mohly profesionální týmy, jako je ten náš, zamířit na nějaký závod v České republice.

Děkuji za rozhovor a hodně štěstí v sezóně 2016!

Foto Slipstream a Sirotti


Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste


Teri
Podle mého názoru skvělý rozhovor čast 1 i 2. Díkes
26.02.2016 10:43:30