Cesta na jih, 8. den - Schladminger Tauern

12.09.2020 | Jan Novotný, https://honzatraveller.blogspot.com/

Cesta na jih, 8. den - Schladminger Tauern

Takové depresivní ráno, kdy se probouzím celý ulepený a navíc mi vadí skrývat se se stanem, aby mě někdo nechytil jako malý kluk. Večer před spaním jsem si našel na netu pokuty za spaní mimo kempy v Rakousku a psali tam, že pokuty mohou být od několik set euro až po 14.500 eur, což mi ke klidnému spánku příliš nepřidalo. Navíc v podvečer se nedaleko ozývala střelba, takže jsem se navíc ještě bál, aby to do mě někdo nenapasoval.

72 km / 5h 29min / 13 km/h / celkem 571 km

Kousek odsud leží městečko Grobming a já dostávám geniální nápad, vyhledat nějaký místní hotel a jít tam na dobrou snídani. Našel jsem hotýlek Wirtshaus, kde mě milá paní zve ihned ke stolu a jak mají ve zvyku, oni si tady rádi povídají. Také skoro všude, kam přijdu, tak se ptají, odkud jedu a takové ty společenské konvenční průpovídky, ale nevypadá to strojeně. Naopak, člověka to potěší, já jsem navíc rád, že si procvičuji němčinu. Během hodinové snídaně, která je mimochodem vynikající, si dobíjím všechny přístroje a když jdu platit, vůbec nechápu. Paní po mně chce pouhých 6,50 eur. Ještě nikdy jsem se tady takto levně a zároveň dobře nenasnídal, a to ani tehdy, když jsem si šel snídani nakoupit do obchodu. Když do sebe naláduju hromadu máslíček, šunek, sýry, konvici kafe, džus a pět kaiserek, je čas vypravit se na zdolání doposud nejvyššího bodu této mé cesty, sedla Solkpass ve výšce 1790 metrů.

Musím upřímně říct, že si celou cestu doslova užívám, jeden krásnější pohled než druhý, neustále zastavuji a fotím. Cesta je to trochu rušnější, hlavně díky motorkářům a tomu, že je víkend, ale není to nic nezvládnutelného. Dolní část je normální silnice, která se směrem k vrcholu neustále zužuje, až se z ní stane poměrně úzká silnička, kde mnohdy chybí i svodidla. Všude se courají krávy, zvoní jako o závod, divoké louky, střídání listnatých lesů, které vystřídají horské smrčiny až po tundru nahoře a sněhová pole, to je věc, která mě nikdy neomrzí. Ten šílený výstup mi zabral asi 3,5 – 4 hodiny, ale opravdu můžu silnici přes sedlo Solkpass vřele doporučit, je to zážitek.

Kousek pod vrcholem, hned v první chatě Kreutzerhutte, si dopřávám něco sladkého v podobě borůvkového štrůdlu se šlehačkou, limonády a dvojitého kafe. Hlavně pro to první sem doporučuji odbočit, vynikající, borůvková slast.

Nejbližší kemping odsud, kam chci za každou cenu dnes večer dorazit, je však vzdálený ještě dalších 40 kilometrů a na cestě mě čeká ještě jedno sedlo, tentokrát “pouze“ 1500 metrů u jezera Prebersee. Vybral jsem si navíc silničku, která vede po úbočí údolí a je neuvěřitelně malebná, leč o profil nahoru dolů na ní není nouze. Vede přes statky a louky, jedinou vadou na kráse je, že mám na ní defekt, takže musím všechno shazovat z kola, opravovat a další půlhodinové zdržení je na světě, což se mi teď večer moc nehodí. Když se spustím z luk trochu níže, čeká mě ještě finálních asi 300 výškových metrů k jezeru Prebersee, které jsem si překřtil na Proberséé, protože už mám vážně dost. Tento den se zapíše do tohoto deníku jako bezkonkurenčně nejdelší a nejnáročnější. Počítal jsem, že jsem nastoupal nějakých 1700 metrů s celou tou bagáží.

Závěrečná pasáž, kdy projíždím kolem jezera, které nepřipomíná ani tak Alpy, jako spíš jezerní slatě na Šumavě a má temnou vodu, je už pološero a na závěrečný sjezd do Tamswegu, si musím nasadit svítilnu. Když vyjedu z lesa a přímo přede mnou se rozestře nekonečné panorama štítů po západu slunce, přičemž jsou už vidět pouze obrysy velehor, tohle mě dostalo a dopaminy s adrenalinem ve mě vytvořili ten krásný a prchavý „pocit štěstí“. Takový, kdy se člověku chce z té krásy kolem brečet. V půl desáté v noci dojíždím do kempu, rozdělám si stan, dám si horkou sprchu a jdu si lehnout.

Pokračování příště.

7. díl



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste