Chcete si osvěžit paměť? Nebo vám snad to jméno nic neříká? Tato možnost zní skoro nemožně :). Ale shrnout si kariéru tohoto fenomenálního spurtéra a provokatéra, zvlášť v době, kdy opět začal závodit, určitě neuškodí.
Mario Cipollini se narodil 22. dubna 1967 v Lucce v Toskánsku. Od roku 1989 začal sbírat vítězství v profesionálním pelotonu. Jeden z největších závodníků historie jich napočítal do roku 2005 těžko uvěřitelných 189. To však nebrání Lvímu králi, jak byl také přezdíván, začít letos ve 40 letech bojovat v barvách týmu módní značky Rock Racing majitele Michaela Balla o vítězství další. Nemůžeme čekat a určitě ani sám Mario nečeká, že návrat bude nějaké vítězné tažení. Ale na druhé straně je tento borec nejen showman, ale také hrdý bijec, který by do návratu na kolbiště nešel s tím, že by se pohyboval jen na chvostu balíku. Každopádně bude bojovat a bude chtít být středem pozornosti. To je další charakteristika, kterou je Mario typický. A že na tom není, ani se čtyřmi křížky a po závodní pauze, vůbec špatně dokázal již v jedné z etap závodu Kolem Kalifornie, kde dospurtoval jako třetí.
Největší zápisy do historie světové cyklistiky jistě znamená jeho 42 vítězství na Giru, 12 na Tour, 3 na Vueltě, titul mistra světa, vítězství v San Remu, tři vítězství v závodu Gent-Wevelgem a mnoho dalších. Proberme si jeho kariéru od začátků.
Profi kariéru začal v roce 1989 v týmu Del Tongo. A už ve svém prvním roce mezi profesionály dokázal na Giru zvítězit v jedné etapě. Pokračoval v GB-MG, od roku 1994 byl v Mercatone Uno. Tam se mu nevyhnulo těžké zranění, které utrpěl ve španělské Salamance.
V roce 1996 přestoupil do Saeca, kde vydržel do roku 2001. Právě zde propracoval do bezvadného fungování spolu s celým týmem to, co mu přineslo největší slávu a jasnou převahu, ale také kritiku – novinku v pelotonu – sprinterský „vlak“. Zatímco dříve byl cílový spurt, obrazně řečeno, bojem muže proti muži, rudý „vlak“ jezdců Saeca, kde v roce 1998 působil také Pavel Padrnos, znamenal jasný rozdíl. Dokonale zkoordinovaný tým, připravený se „obětovat“ pro svou spurterskou hvězdu, nedával už několik kilometrů před cílem, zabráním čelních pozic a zrychlováním, šanci jiným jezdcům nebo skupinám ujet z balíku. Proti osamoceným spurtérům (typicky Ján Svorada, který neměl v týmu příliš podporu a který se s Cipollinim sám často na lokty střetal) znamenala kompaktní skupina takto zorganizovaného týmu jasnou výhodu. Zároveň se ale tato metoda stala inspirací dalším týmům a spurterům. Dá se říci, že na sklonku první části jeho kariéry jej začal z předních pozic odsunovat, právě jeho zbraní, tým Fassa Bortolo s Alessandro Petacchim. Ale to bychom předbíhali.
V roce 2002 ze Saeca odešel do Acqua & Sapone, tým však nedostal pozvání na Tour. To Maria rozezlilo a oznámil, že s cyklistikou končí (ani poprvé, ani naposledy). Franco Ballerini, šéf italské reprezentace, však dokázal Maria přemluvit a byl to návrat na jaké se nezapomíná. Na sklonku sezóny, ve svých 36 letech vybojoval trofej pro něj asi nejcennější – titul mistra světa. S taktikou italské reprezentace a závodem v belgickém Zolderu ideálně nastavené právě pro Maria bylo vítězství před Robbiem McEwenem a Erikem Zabelem jeho velkým vrcholem.
Další léta ztrávil v týmu Domina Vacanze. Přestože byl stále v dobré kondici, už nevyhrával tak často a začínal být odsunován ve výsledkových listinách třeba právě Petacchim a McEwenem. Přesto je to právě Giro 2003, kde nejprve v osmé etapě vyrovnává rekord Alfreda Bindy v počtu vítězných etap (z roku 1936) a v následující etapě na pásce těsně vítězí před McEwenem, Petacchim a Svoradou a stává se jezdcem s historicky nejvíce vítězstvími na etapách Gira. Rok 2004, opět v barvách Domina Vacanze, není pro Maria zrovna šťastný. Po pádu ve spurtu čtvrté etapy sice pokračuje, ale po pár dnech odstoupí. Je to jeho jediné Giro, na kterém nevyhrál jedinou etapu. S novým týmem Liquigas a snad i s novou motivací se do roku 2005 dobře rozjíždí na brzkých jarních závodech (poráží v Kataru Boonena), ale s prologem Gira uzavírá v kombinéze s číslem 42 svoji kariéru. Alespoň tehdy to tak vypadalo.
Mario byl vždy mediálně a fotograficky zajímavou osobou. Svou klasicky atletickou postavu (190 cm, 76 kg) vždy stylově oblékal a překvapoval zajímavými modely jak v civilu, tak v sedle kola nebo na pódiích. Z nejznámějších závodních oděvů se jednalo o kombinézy s potiskem zobrazující odhalenou muskulaturu, s tygřími potisky a další. V podstatě to byl on, kdo zavedl přebarvování do barev lídra jednotlivých soutěží v etapových závodech dresů i kalhot. Za tyto a další kousky, oblíbené fanoušky a neoblíbené pořadateli, si vysloužil mnoho pokut, ale také tyto dresy dražil za vysoké částky, které věnoval na dobročinné účely. Připomenout můžeme také pózování v tóze jako Cézar. I když je ženatý a má dvě děti, má pověst bouřliváka, před kterým se musí mít každá žena na pozoru. Nakolik se jedná jen o image je těžké odhalit. Nicméně je skutečností, že se stal jednou z ikon sportu přelomu tisíciletí.
A jeho nynější návrat? Pokus stát se středem pozornosti? Shánění peněz na zaplacení dluhů? Nevím, ale myslím, že o pozornost vždy Mariovi šlo. Jeho filozofií je, že ke sportu patří show a to je pravda. Ale peníze na zaplacení nějakých dluhů – nemyslím, že by Mariovi šlo po vítězství v 189 závodech o peníze, nemyslím, že trpí jejich nedostatkem. Nejspíš ho to skutečně baví a když se mu naskytla ta příležitost, tak si chce vyzkoušet, co za výzvy stále dokáže zvládnout. Ostatně hovoří se o něm jako o sportovním řediteli stáje Rock Racing. Takže jeho nynější aktivita bude spíš přilákání pozornosti médií, jezdců, sponzorů. A to se v každém případě tomuto velkému muži cyklistiky rozhodně daří. A jedním si můžeme být jisti - nuda to nebude.
Fotografie: webové stránky teamu Rock Racing [odkaz=http://www.rockracing.com]www.rockracing.com[/odkaz].