Jaké máte zážitky z tohoto neobvyklého šampionátu?
Politika UCI je přinášet cyklistiku i do zemí, kde není prozatím nijak populární, ale viděli jsme na počtu diváků, jak zde o náš sport stojí. Z pozice pořadatelů nejspíš šlo především o propagaci Kataru jako turistické země či jako pořadatele MS ve fotbalu v roce 2022. Ta část Dauhá, kde se odehrávala většina závodů či cílové okruhy - Pearl Island - je celá rozestavěná, do roku 2022 má být hotová, dostavět se má i metro. Nevšimla jsem si, že by tam vůbec někdo bydlel, bude to především turistická oblast. Zatím je všude opar bílého prachu ze staveb. A rozestavěno je i dál do pouště. Jeřáby jsou téměř všude.
Diváků opravdu mnoho nebylo...
Na silniční závod přeci jen pár fanoušků dorazilo, ale byli to především cizinci, kteří doputovali za svými idoly většinou z Evropy. Viz slovenská suita Petera Sagana. A tradičně Belgičani, Holanďané, Norové.
Takový šampionát je vždy velkým zásahem do hostícího města, uzávěry silnic, koncentrace provozu do určitých míst. Bylo to složité?
Bylo velmi těžké zkorigovat některé organizační věci, týmy bydlely různě po Dauhá, ale registrace týmů, mítingy, distribuce čísel a čipů, či přihrádky týmů byly pouze v hotelu Ritz - Carlton a právě okolo tohoto hotelu byly největší silniční zácpy.
Jak to fungovalo mezi vámi rozhodčími?
Na závod bylo delegováno šest mezinárodních rozhodčích UCI (Německo - prezident sboru Ingo Rees, dále rozhodčí z Francie, Belgie, Španělska, Itálie a já za Česko) a devět UCI pomocných rozhodčích (místo národních rozhodčích, které Katar nemá), většinou ze zemí, kde nemají velkou příležitost zúčastnit se větších akcí. Byli to zástupci z Ukrajiny, Ruska, Srbska, Rakouska, Řecka, Malajsie, Srí Lanky, Íránu a Jižní Afriky. Tato skupina byla pod vedením Mirka Janouta a Roselly Bonfanti z Itálie, velezkušených mezinárodních rozhodčích. Celkem nás tedy bylo 17, což je parádní počet pro pokrytí všech rozhodcovských úkonů.
Co bylo pro vás nové?
Nejzajímavějším počinem pro mě bylo měření kol na homologované šabloně UCI, kterou bohužel zatím Český svaz cyklistiky nezakoupil. Setkávali jsme se i zde s uřezanými sedly a páčkami, což jsem nevěřila, že může být při MS k vidění.
Vše probíhalo bez problémů?
Poprvé v životě jsem při registraci týmů zkoumala i správnost a velikost reklam na národních dresech. Spoustu týmů to nemělo podle pravidel, a tak musely být některé reklamy zakryty.
Jak jste snášeli místní počasí?
Já osobně jsem byla přítomna u podpisů při všech hromadných závodech. První den jsem prostála hodinu na přímém slunci, bylo to opravdu velmi vyčerpávající. Před startem se všechny týmy tísnily ve stínu stanů, které byly umístěny v předstartovní zóně. Bohužel to třeba ztížilo kontrolu převodů u juniorských kategorií, bylo zde velmi málo místa. Závodníci se zde drželi co nejdéle a týmy se na start vyvolávaly 5 minut do startu, aby se tam závodníci neuvařili, než vyjedou na trať. Jinak já jsem strávila celých 10 dní v cílovém prostoru v klimatizovaném kontajneru společnosti Tissot (Swiss Timing), takže já jsem to přežila celkem dobře.
Co dalšího jste měla na starosti?
Jako cílová rozhodčí jsem měla na starosti okamžité potvrzení a předání prvních 3 nejlepších pro stupně vítězů (dobré poučení pro domácí závody, kdy někdy toto vázne, poznámka redakce) a pak kompletní kontrolu a potvrzení výsledkových listin. V tomto jsem velmi precizní, takže jsem si samozřejmě vedle elektronických podkladů od Tissotu vedla své vlastní záznamy průjezdů, tabulku závodníků, kteří nedokončili závod nebo byli odvoláni až po vlastní ruční výsledky všech závodů časovky.
A dostala jste se také na trať hromadných závodů?
Na trať jsem se podívala při závodě mužů Elite do pouště, když jsem z prostoru startu, kde jsem byla přítomna u podpisů týmů, jela před pelotonem a při úniku sedmičlenné skupiny jsem ji převzala a kontrolovala a do chvíle, než byla dojeta "Saganovou" první stíhací skupinou. Pak jsem si opět vystoupila na cílové čáře a kontrolovala jednotlivé průjezdy a cíl. Trať se mohla zdát v poušti až monotónní, ale přítomný vítr (i nejedno menší tornádo), bezpočet defektů a především strategická práce některých týmů z této tratě udělali výjimečnou záležitost. Moc se mi to líbilo.
Co pouštní bouře? Jak se nazval rozhodující útok...
Nejsložitější bylo samozřejmě pokrýt všechny potrhané skupiny při závodě mužů a správně posoudit, kdy už je možné mezi skupiny pustit vozy, aby se zabránilo případnému sjetí, tím pádem ovlivnění závodu. Myslím, že se to podařilo na jedničku. Nakonec ovšem na cílové okruhy dorazily pouze čtyři skupiny ze sedmi a z nich byly ještě dvě nakonec zastaveny pro limit, takže do cíle nakonec dojela jen "Saganova 25členná skupina" a druhá, kde figuroval Zdeněk Štybar. Celkem 53 závodníci.
Co zde bylo jiné, viděli jsme, že se občerstvovalo až těsně před cíl.
Díky extrémnímu vedru byly použity různé možnosti občerstvování, jak povolené camelbacky do 3 litrů, 2 statické občerstvovací zóny na cílových okruzích... Zde například týmy dostávaly příděl ledu a vody. Poprvé jsem viděla použití chladících vest závodníky. U podpisů bylo normální vidět závodníky s pytlíky ledu za krkem, pod dresem... Motorky Shimano, které vozily bidony, musely stále doplňovat, během chvíle byly zásobníky prázdné. Například sedmičlenná skupina, která unikla při závodě mužů Elite, spotřebovala podle mého odhadu asi 80 až 100 bidonů vody. Tohle příští rok v norském Bergenu určitě neuvidíme.
Děkujeme za postřehy z letošního světového šampionátu.
Foto Sirotti a archiv Simony Davídkové
