OH 1924 Paříž - 3. díl

01.05.2016 | Jindřich Pulman

Dostaveníčkem olympioniků celého světa při hrách VIII. olympiády 1924 se stalo město a země cyklistice vpravdě zaslíbené - Paříž a Francie...

Dobový tisk uvádí, že příprava naší cyklistické reprezentace začala již v zimním a přechodném období. Zdůrazňováno na stránkách Sportovních listů je, že "... za nemalé státní finance byla zajištěna 2x týdně příprava v Hoyerově odborné tělocvičné škole za dozoru Augustina Vondřicha". Ze zprávy sportovní komise se však lze dočíst, že ne všichni nominovaní se tréninků pravidelně zúčastňovali, což bylo ostře kritizováno.

V další fázi přípravy přišly ke slovu "...v zásadním rozsahu tréninky na homotrainech (t.j. válcích). Pozornost byla věnována vytrvalostnímu běhu a všeobecné atletické přípravě. Pozorně byla sledována i zásada přísné životosprávy." Přísným trenérských pohledem na vše dohlížel zkušený Proda - Procházka.

Mezi v přípravě sledovanými silničáři byli: L. Brejcha, K. Červenka, A. Charvát, Jirásek, F. Zíma a i tentokrát "nestárnoucí" F. Kundert a s nimi a A. Perič.

Jen okrajově připomenu výběr dráhařů, pod dozorem trenéra bratra Tušeka se sledovali především - Knobloch, Brož, Červenka a Pechan.

14. července 1924 vedení výpravy - bratři Kaiser, Vondřich a Tušek - oznamuje sestavu v podstatě ze shora uvedených jmen. Nominovaní měli již spakováno. Bohužel ze sestavy krátce před nominací vypadává po zranění v závodu Vídeň - Znojmo - Vídeň Brejla.

A tak již v úterý 15. července 1924 (mimochodem svátek sv. Jindřicha :-)) odjíždí výprava z Wilsonova nádraží, aby o den později dorazila do Paříže. Tady ji vítá jménem Československého olympijského výboru br. Richter a generální sekretář Rösler - Ořovský, kteří předem zajišťovali ubytování, stravu a tréninkové termíny celé naší československé výpravě.

Z pohledu trénujících cyklistů všech zemí byl konstatován doslova "děsivý povrch trati". Po asfaltovém povrchu v ulicích Paříže následuje hrubý štěrkový povrch snad z pazourku. Při jediném tréninku naši borci mají 14 gumových defektů a několik pádů. Technický vedoucí Gusta Vondřich tak rozhoduje o nalepení speciálních protektorů na gumy. Další členové výpravy (vedení) v Paříži usilují o zakoupení gum zn. Tour de France. Nakolik byli úspěšnými historicky nelze doložit a v dobovém tisku dohledat.

Olympijský závod silničářů se jel opět jako časovka jednotlivců, tentokrát na 188 kilometrů. Je odstartována v 8 hodin ráno v dvouminutových intervalech. Náš tým byl z 26 celků losován jako patnáctý. Jako první z našich v 8:28 hod. odstartuje Charvát a následně další naši reprezentanti.

A jak bojovali? Ze 76 startujících bylo klasifikováno 58 v cíli. Nejlepší z čechoslováků Ant. Perič (32. v čase 7:14:47) měl na trati, jak jinak, defekt gumy a poruchy kola. Při poruše kola ztratil matici. Náhradní mu pak daroval jiný sportsman. Po Peričově nepříjemné ztrátě naše vedení rozhoduje pro příště "...užíti křídlové matice."

V pořadí našich následoval 42. Červenka (7:20:20) a 44. Charvát (7:26:08) Tradičním smolařem byl opět matador Fr. Kundert, který na 18. kilometru rozlomil kolo a závod vzdává. O umístění našich zbývajících jsem v mých materiálech nedokázal objevit žádné informace.

Olympijskými vítězi se stali před "zle nacionalistickým" publikem v družstech Francouzi - 19:30:14, v jednotlivcích Francouz Armand Blanchonett za 6:20:48. ČSR za 22:05:25, někde uváděno 22:01:16, ČSR obsadila 11. místo před USA, Egyptem, Finskem a Polskem...

A opět nelze nevzpomenout dobové citace tisku: "...naši hoši drželi se statně, bili se s potížemi závodu s chutí. Československo je z 26 států jedenácté!"

U tehdejších referátů ještě zůstaňme. Jednoznačně lze vystopovat kritiku neserióznosti rozhodčích, ale i pořadatelů. Nejprve totiž vyhlásili vítězem Itala Negriniho, aby ho po hodině prvenství zbavili ve prospěch domácího Blanchonetta!

Ještě týden po vyhlášení výsledku, jak je připomínáno historiky, se UCI musela zabývat protesty, které jasně poukazovaly na to, že člen zlatého družstva a 3. v jednotlivcích Henri Hamel, jel část závodu v automobilu. Protesty však byly v konečném verdiktu smeteny ze stolu.

Potrestáni však byli alespoň někteří nepozorní rozhodčí. Jak, to se mi zjistit nepodařilo. Stejně mnohokrát kritizováni byli i rozhodčí na dráze, kteří podléhali "nejrůznějším francouzským vlivům!" V této napjaté atmosféře proto vyniká výborné 8. místo Brože v závodě na 50 kilometrů.

Závěrem, opíraje se o dobový tisk, znovu opakuji že "...francouzský nacionalismus mnohé nepříjemně překvapil!"

Naše předešlá ohlédnutí nepostrádala krátká představení výrazných osobností naší tedejší reprezentace. Nejinak tomu bude i tentokrát.

Jak bylo uvedeno, naším nejlepším silničářem byl v Paříži 1924 Antonín Perič. Osobnost, která se svojí 15letou závodní činností a vlastně celým životem nezapomentelně zapsala do historie našeho sportu.

Antonín Perič se narodil v r. 1897 a stejně jako např. Pavel Jechl začínal svoji cyklistickou kariéru v AFK Union Žižkov. Peričova sportovní cesta byla záhy přervána 1.světovou válkou. Po jejím ukončení však on i vlastně celá jeho generace nešeřila sportovním nadšením. Plejáda Peričových úspěchů je nepřehlédnutelná. Získal celkem 6 mistrovských titulů. V roce 1920 to byl jeho prvý titul mistra ČSR ve sprintu . V roce 1923 získal nejcennější titul šampióna na silnici a v bodovacím závodě družstev na dráze. V r. 1926 vyhrává populární "padesátku" na dráze a v letech 1928 - 29 kraloval se svými druhy ze Sparty ve stíhačce družstev na 4 km.

Historické tabulky, v minulosti tak pečlivě vedeny komisařem UCI Miroslavem Čadským konstatují i stříbro z Mistrovství republiky do vrchu a ve sprintu. Stejně tak 2x bronz na silnici a 3x stříbro na 50 km. Historikové uvádějí za jeho nejlepší výsledek 2. místo na trati Vídeň - Znojmo - Vídeň mezi 140 jezdci po dvou defektech (r. 1924).

Nelze však zapomenout na jeho funkcionářské a trenérské zásluhy, ať již ve Spartě či u národního družstva, a vám znalcům budu zbytečně připomínat stavbu kol na míru legendární značky PERIČ.

To, že dlouhá léta po závodním období řediteloval klasice Praha - Karlovy Vary - Praha, že stál u zrodu Závodu míru a byl trenérem naší reprezentace, to by bylo ještě předlouhé a příjemné vyprávění...

"Táta Perič - Tonda Péro - Péřák" zemřel 1. dubna 1980 ve věku 83 let - byl to rok OH v Moskvě.

Po olympiádě 1924 čekalo i naše tehdejší silničáře další čtyřleté období příprav na IX. OH v nizozemském Amsterodamu 1928.

Do příštího ohlédnutí mě čeká další listování dobovým tiskem, žloutnoucími stránkami sledující další do zapomnění upadající snažení našich olympioniků - silničářů...

loading...