Varšavan

19.07.2016 | Jindřich Pulman

Varšavan

Povídka ze šuplíku Jindry Pulmana. Uhádnete pravé jméno Karla Červenky? Dnes připomínáme 8. výročí jeho úmrtí.

"Tak už je nominováno!", volal na mne, skloněný pod okénkem novinového stánku starý Kalvoda, když jsem u něho jako každé ráno kupoval noviny a nezbytnou krabičku cigaret. Jeho stánek byl přilepen pod lípou, na rohu ulice, jen pár metrů od stanice tramvaje, a tak nebylo možno se mu vyhnout a ještě před otevřením novin nevyslechnout Kalvodovy sportovní informace.

Rychle jsem na nepříliš vábně vypadající talířek vysypal v drobných požadovaný obnos. Potom již v běhu, za do stanice dojíždějící osmnáctkou, padl můj pohled na první stránku "Československého sportu". "Na letošní Závod Míru se čtyřmi nováčky" stálo tam palcovým titulkem. V nabité tramvaji jsem nalezl volnější místečko v pravém rohu zadní plošiny a již jsem četl stručné charateristiky těch, kteří v příštích dnech ponesou reprezentační trikot s naší trikolórou. V šestici nominovaných svítilo - alespoň mě to tak připadalo, jméno Karla Červenky, kluka, který touto nominací proslavil vlastně celou naši smíchovskou továrnu.

"Karla znám moc dobře, já i celá naše parta, kde před odchodem na vojnu makal. Byl to od přírody fešák a silák k tomu, moc toho sice nikdy nenamluvil, ale jeho snědé silné ruce se práce nikdy nebály. Patřil mezi nejlepší mladé instalatéry, kteří se v naší fabrice vyučili a i na provozu, kde ho přidělili do naší party, uměl pořádně máknout No a když jsme se dozvěděli, vlastně s tím přišla svačinářka Jiřina, že závodí za Pragovku na kole, rozhodl brigadýr Pepek Šejna, že na "něj" musíme na Viktorku - tedy na cyklistickou dráhu do Strašnic, vyrazit. Ať víme, jak na tom mladej je..."

Tak jsme šli a od té doby jsme mu vlastně nepřestali fandit. Byla to tenkrát Velká cena v bodovačce na 100 kol. Na startovní listině byla jména samých kanónů, která jsme znali hlavně tedy ze stránek novin jako reprezentanty. Karel si nás nevšiml, až ve chvíli, kdy Jiřina těsně po startu - ještě v neutrálním kole - začala hlasitě fandit. Museli jsme ji okřiknout, protože na tribuně "zaplněné" asi 50 diváky jsme byli hned středem pozornosti. Jestli to bylo tím, že o nás Karel věděl, nebo ne, to dnes neřeknu, ale válel! Na stupních vítězů stál hned za vynikajícím Kamínkem a Grégrem. Když jeli kolem nás čestné kolo, to už jsme volali všichni, stačil Jiřině hodit kytku, a ta blahem málem omdlela.

Šlo mu to klukovi vlastně po celou dobu, co s námi píchal na jedněch píchačkách. Často vyhrával, i když dráhu brzy vyměnil za silnici. "To je panečku jiný kouzlo, když letíš dolů sjezdem, sotva stačíš vydechnout a už zase myslíš na to, jak vylezeš nahoru. Tady čas na velký chytračení není, silnice ti jasně řekne, na co máš...", říkal s úsměvem, když při pondělku v partě referoval o víkendových předháňkách.

Vypadalo to s ním v práci i na tom kole moc dobře, ale jak se říká - co čert nechtěl! Krátce před vojnou - to už jsme v partě chystali parádní rozloučení, takhle v pondělí do práce nepřišel. Bylo nám to všem moc divné, zvláště proto, že nám všem před odjezdem na závody říkal, že je v "děsným laufu". Parťák, tedy jako Šejna, to jako první nevydržel a šel zatelefonovat k Červenkům. Vzala to tenkrát maminka, paní Červenková. "Kája je v nemocnici, už v pátek, když přišel z práce, mu nebylo dobře. V sobotu měl vysokou horečku a večer ho již odvezli do nemocnice."

Diagnóza byla tenkrát moc ošklivá - revmatická horečka. Být Karel z rodu těch, jak se říká, slabších, tak se z toho nemusel snad ani vylízat. Ale on byl, jak říkal, v tom laufu. Na vojnu šel tedy po odkladu o půl roku déle, ale to jeho místečko si trenér brněnské Dukly Hnát nechal pro jistotu volné, a jak se později ukázalo nikdy toho nelitoval. Když Karel v létě prvního roku vojny zajel s jedním etapovým vavřínem celkově dobře Okolo Slovenska a mohl se chlubit umístěním v první desítce na mistráku a několika dalšími pěknými výsledky, bylo i nám ve fabrice jasné, že by mohl být zařazen do širšího kádru na příští "Varšavu". Když na podzim byla širší nominace ohlášena, Karel tam opravdu nechyběl. Přiznám, a docela klidně, že tenkrát na schůzce brigády bylo o čem mluvit a trošku jsme se i zdrželi...

Ještě jednou jsem se tenkrát v tramvaji podíval do novin: "Na letošní Závod Míru se čtyřmi nováčky". Tak tenkrát to měl tedy jisté.

"Ten vzpomínaný Závod Míru začínal v Berlíně. Ještě těsně před zahájením to vypadalo na opravdové jaro, ale pak se všichni čerti ženili. Naši chlapci však jeli přes nepřízeň počasí moc dobře. Nováčci v družstvu byli oporami a my hltali na stránkách novin každou zprávičku o tom "našem nováčkovi". Nepropadl, jel, jak prý nikdo nečekal, tak to psali v novinách, dvakrát již v první třetině závodu družstvo výrazně podržel.

A pak jsme se konečně dočkali, šli jsme ho přivítat doma, v Praze. Již celý týden před tím jsme vlastně o ničem jiném nemluvili. Naši partu a řadu dalších mladých, kteří se k nám přidali, jsme rozdělili v závěrečném úseku před stadionem Dukly tak, aby nás bylo pořádně slyšel, aby o nás Karel prostě věděl. Dojezd to byl tenkrát hrozný, bůh ví, jak na to tenkrát bafuňáři přišli. Dojíždělo se na pravých kočičích hlavách ulicí Na Paťance, do takového nepříjemného stoupání a teprve potom vlevo do brány stadionu. Na svých místech jsme stáli již dlouhé minuty před příjezdem prvních doprovodných vozidel, ale hned za nimi jsme zahlédli vedoucí trojici, tam ale Karel nebyl. Nám to však snad ani nevadilo, protože pár metrů za vedoucími jezdci jelo hlavní pole - já vím, říká se mu peloton - a tam jsme viděli jeho svítivě červenou přilbu. Takovou, kterou vozil jenom on. "Karle, Karle", řvali jsme jako pominutí a už jsme běželi snad nějakých 50 metrů po chodníku vedle něho. Byl asi moc unavený,  ze zašpiněné tváře mu svítilo bělmo očí a jen docela malounko se na nás usmál koutkem pěnou lemovaných úst. Ale to již spolu s desítkami dalších zatáčel na černou škváru stadionu.

Potom jsme ho ještě zahlédli, když v doprovodu opatrovatelů, již opláchnutý, nasedal do připraveného autobusu. To již na nás vesele mával a stačil zavolat: "....kluci, díky, je to dobrý!"

A nelhal, nelhal ten kluk šikovná! O čtyři dny později jsme snad desetkrát v šatně, u mašin či v jídelně v novinách četli: "Na domácích silnicích Červenka zachránil naši reputaci." Někteří z nás ho viděli den předtím i na obrazovce televize. Karel vyhrál poslední etapu na našem území.

Nevím, jak to tenkrát cítil on, na přemýšlení moc času asi neměl, ale my jsme na něj byli moc pyšní. Nejen my "jeho parta", ale snad celá ta naše smíchovská fabrika. Měli jsme přece svého úžasného "Varšavana".

Epilog:

"....jen jednou v životě jsem ho porazil, v 64. roce na závodě Zbraslav - Štěchovice - Zbraslav (1. Spartak Praha Sokolovo - Retych, Kůrka, Pulman, Šimeček; 3. AZKG - Červenka, Mandelbam, Kamín, Mráz) - ale pak již jen naplňoval naše klukovské sny!

Zelí - díky!"



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste