Den č. 11 - Asuán – Abu Simbel 30 km, celkem 740 km
V takových chvílích mám chuť začít se smát. Co dělat, když mi celé zadní brašny i s batohem prostě odpadnou od kola... Jdu tedy zpět k hotelu, vysvětlím svůj problém a potom jdu společně s recepčním Ašranem od obchodu k obchodu, kde hledáme po Asuánu svářeče.
Nikde se nám to nedaří, údajně je to proto, že mají siestu a bývají až po jedné. Nakonec se vracíme do hotelu a s pomocí řidiče Mohammeda objíždíme širší okruh Asuánu a sháníme pro změnu svářeče, který dokáže svářet hliníkové spoje. Nakonec takového skutečně seženeme, všechny praskliny zacelíme a skutečně nosič vypadá opět pevně. Vracíme se tedy zpět na hotel, opět všechno navěsím na kolo a vydávám se na súk. Kupuji melouny, datle, banány, mandarinky, sušenky, vodu. "Nákupy za statisíce" jak by řekla Škopková, pak se jdu naposledy najíst ke břehům Nilu a vyrážím směrem Abú Simbel. Kolo mám těžký jako prase, až se divím, že to vydrží. Přejíždím na hráz malé nádrže na Nilu a okamžitě mě zastaví vojáci se samopaly s tím, že dál smím pouze na korbě auta. Jedno mi zastaví, zase všechno svěsím a přes hráz projíždím na korbě auta, abych si za poslední hlídkou nechal opět zastavit, pokračoval na kole, ale pak mě znovu zastaví s tím, že musím opět autem. Tak mi zastaví další dodávka, ale ještě mě nějakou dobu furt otravují, přehazují si mě jeden na druhého, ale příjemně, pořád se usmívají, chtěli by se bavit, což já tedy moc ne. Jak mi to připomíná moje eskapády v minulosti, blízkovýchodní vojenské manýry se ani po letech nemění. To máte checkpointy, vojáci, machování, zastavovavání, votravování...
Nakonec opravdu musím jet dalším autem, znovu mě naloží, já si v duchu říkám, že je zase přečůrám a po pár kilometrech si zastavím, jenomže ouha. S řidičem si tak vesele povídáme, v tom mě napadne, že si můžeme přeložit pár vět pomocí Google Translatoru. Když se ho zeptám jestli mi zastaví, vypadne z toho translatoru věta, že policie je všude. Myslím si, že to je špatně přeloženo. Pochopím až po chvíli, když zastaví, že policie jela totiž celou dobu za námi. Nestačí jim, že mě naložili, ale potřebují si to ještě zkontrolovat. Jsem z toho dost zpruzenej, že tedy nemůžu po silnici jet, ale fakt mi to nedovolí. Kdybych to byl věděl, nejel bych do Abú Simbel s kolem, taženým na korbě auta. Ještě mi říkali, že naposledy se dá projet ten checkpoint v pět večer, ale že bych nestihl dojet do Abú Simbel a spát venku, že nesmím. V podstatě mi dali na výběr se buď vrátit do Asuánu a zkusit to brzy ráno anebo jet teď na té korbě. Zvolil jsem auto, protože představa ztraceného dne s mlhavou nadějí, že ráno mě možná pustí, mě dvakrát neláká. Myslím si spíš, že to byla výmluva, aby měli ode mě pokoj.
Čeká mě pozoruhodná tříhodinová cesta do Abú Simbel úplně jinak, než jak jsem si to vysnil, ale co se dá dělat. Naštěstí silnice je skoro stále rovná v ploché krajině a k mému údivu velice frekventovaná. Nic až zas tak pozoruhodného, navíc co chvíli míjíme nějakou chemičku či betonárku. Do těchto podniků prý vláda směřuje přebytky energie z Asuánské přehrady. Kdybych to měl shrnout, tak okolní krajina je jednolitá a dost znečištěná placka. Musím říct, že ta poušť, kterou jsem jel předtím, se s tímto nedá srovnat.
Kolem deváté přijíždíme asi deset kilometrů před Abú Simbel. Pickup zastaví, po chvilce opět přijede policejní auto a všichni mi cpou brašny dovnitř, aby zjistili, že kolo se tam už nevejde. Tak prý mám jet na něm za nimi. Klepu si na čelo, já teď pojedu potmě deset kilometrů za policejním autem a brašny se povezou uvnitř? Co to je zase za výmysl? Chvíli už z toho zuřím, ale pak se začnu smát, protože jsem asi jediný, kdo má policejní doprovod při průjezdu městem, občas pustí i houkačku.
Takhle jedeme až k hotýlku Hllol, kde natrefim hned na recepci na hodnotový Núbíjce. Hlavní šéf se jmenuje příznačně Usáma a je naprosto boží!
....
Brzy se těšte na třináctý díl...
Jan Hanz Novotný - Tibet - Na kole z Prahy do Tibetu
První z Hanzových cestopisů... kupte knihu a podpořte další expedice ;-)
Dojet na kole z Prahy až do Tibetu je rozhodně výzva, ale také životní zážitek, kterému se nic nevyrovná. Honzovu cestu provázely strasti a komplikace, které by vás ani ve snu nenapadly, avšak také nepřeberné množství dechberoucích výhledů, nových barev, kulturních tradic a zvyklostí a lidských příběhů.
