Den č. 13 - Abu Simbel – policejní stanice 75 km, celkem 815 km
I když se mi tedy vstávat strašně nechtělo, přemohl jsem se a stálo to opravdu za to. Stanout na těchto mohutných hrobkách na břehu Asuánu ráno jako první návštěvník, to tedy vážně stálo za to. Člověk ani nepotřebuje průvodce, jenom tu mohutnost na sebe nechat působit a v ranním tichu se těmito monumenty procházet. Uvnitř mě uchvátily výjevy z bitvy u Kadeše, kde je vyobrazen Rames II., jak ji vyhrál a jak seká hlavy porobeným Chetitům. Jenomže jsem slyšel, že toto vyobrazení je snad první fake news historie, protože ta bitva, největší vozová bitva dějin, dopadla minimálně nerozhodně, ale faraón přeci nemůže prohrát, to by nešlo (podobně jako dneska ten pán v Kremlu), a tak všude rozšířil, že bitvu samozřejmě vyhrál. To je jedna paralela s dneškem. Bitva vyústila v podepsání první mírové smlouvy na světě, odsud je doložen mír, který prý údajně následujících 500 let i jejich následovníci dodržovali. Ach jo, kolikrát se budeme muset spálit, furt se ta historie opakuje…
Omráčen silným ranním zážitkem si jdu lehnout, ale už neusnu, a tak kolem desáté vyrážím na cestu zpět. Když to nešlo sem, zkusím to obráceně, byť proti větru, říkám si. Zastaví mě policajti u letiště, následně ještě jednou za městem, ale kupodivu mě nechávají jet. Jedu dalších zhruba padesát kilometrů do oblasti Toška, kde je řada zavlažovacích kanálů, které čerpají vodu do pouště, takže najednou uprostřed pouště roste krásně zelené obilí, což působí úplně jako neskutečný výjev ze science fiction. Bohužel jsem slyšel, že tento způsob pěstování vede k zasolování půdy, takže je otázka, jak dlouho to tady budou provozovat.
Brzy se napojuji na tu hnusnou hlavní silnici, u benzínky si objednávám moje oblíbené kofte, bohužel kousek za benzínkou se za mě pověsí zase policajti a jedou za mnou asi hodinu až do chvíle, kdy už je večer a když si chci postavit v poušti stan, tak mi to nechtějí dovolit s odůvodněním, že to není bezpečné. Už jsem na ně fakt vysazený, takže na ně řvu, jak mi poradil Usáma: „Hele, tady to funguje tak, že turista je Bůh a nesmí se mu nic stát, pokud tady dojde k nějakému incidentu jako v minulost, tak je to strašný zásah pro místní turistický ruch, což je pro vládu smrtící. Takže pokud chceš něčeho docílit, oháněj se ambasádou a dělej důležitýho.“
Tentokrát to skončí tak, že jedeme už v noci jejich autem na policejní stanici, kde si rozložím stan přímo před vchodem. Postupně se spolu koukáme na film Flight s arabskými titulky, vaří mi večeři, celý večer si povídáme, oni jsou samá sranda, na náš vkus jsou straně živí. Zároveň jsou strašně obětaví, vedle toho, že mě skoro nechtějí nechat odejít od společné večeře, se ptají, na co chci večer koukat, když vidí, že si trochu promnu ruce, tak mi zase nabízejí svoji bundu. No jsem tu opečovávanej dvaceti mladýma policajtama jako v ráji. Prostě jsou to malý ucha v armádě, provázejí mě celou stanicí, ukazují mi kde mají zbraně, kde je cela, kde spí, jako bych byl součástí jejich kmene. Vlastně je celý tento večer neskutečně ryzí a jsem rád, že mě osud zavál sem, protože je to opravdu zážitek ze života egyptských mladíků na vojně.
....
Brzy se těšte na čtrnáctý díl...
Jan Hanz Novotný - Tibet - Na kole z Prahy do Tibetu
První z Hanzových cestopisů... kupte knihu a podpořte další expedice ;-)
Dojet na kole z Prahy až do Tibetu je rozhodně výzva, ale také životní zážitek, kterému se nic nevyrovná. Honzovu cestu provázely strasti a komplikace, které by vás ani ve snu nenapadly, avšak také nepřeberné množství dechberoucích výhledů, nových barev, kulturních tradic a zvyklostí a lidských příběhů.
