Z Panajachelu stojí maximálně 30minutová plavba lodí pro veřejnost (nikoli turistickou lodí, která bude nepochybně dražší) 25 quetzalů, zpět dalších 25. Ráno je přece jen jasnější nebe, sopky Tolimán, Atitlán a San Pedro, všechny vysoké přes 3000 metrů, jsou konečně vidět. Pokud vás napadne otázka, jak se k Maximónovi dostanete, jak objevíte místního průvodce, neobávejte se, on si najde vás. Dlouhé trpělivosti netřeba, hned po připlutí do přístavu jsme obklopeni nabídkami na návštěvu Maximóna. A nejen v přístavu, další oslovení přicházejí před kostelem, v kostele atd.

V Santiagu Atitlán žijí především Mayové kmene Tzutujil, v jejich jazyce se městečko jmenuje Tz´ikin Jaay, v překladu… Tzikin je symbol štěstí, hojnosti, svobody, mnohdy ve spojení s ptáky, tedy snad Domov ptáků. Nedávné občanské válce a krutostem armádních jednotek se Santiago Atitlán nevyhnul. Svůj domov ovšem bránili Tzutujilové po staletí a už v časech španělské conquisty, vojáci Pedra de Alvarada, jak napsal kněz Gerardo Aguirre, tehdy zničili vše, co jim stálo v cestě. Z přístavu je to kus nahoru, většina místních (a jelo jich na lodi dost, nejen turisté) využívá tuk tuky, my jsme šlapali po svých k Iglesia (kostel) Santiago Apostol, který zdobila nedlouho před Velikonocemi fialová barva, tedy liturgická barva předvelikonočního období. Kostel byl postaven v roce 1540 na místě staršího mayského posvátného místa. Před kostelem škola, učebna vedle učebny, dveře byly otevřené, tak jsme do jedné třídy nižšího ročníku vstoupili. Pomohl jsem si malou lží, že žena je ve své zemi učitelkou, a ráda by se seznámila s guatemalskou učebnou. Odmítnuti jsme paní učitelkou nebyli a mohli se rozhlédnout. Na zdech třídy anglické překlady základních slovíček, zdá se, že se dětem alespoň základy angličtiny vštěpují již od malička. Každopádně byla děcka v pohodové náladě.

Maximón je posvátná socha muže, obvykle posedává v nějaké rodině, která se o ni stará, nebo v malém posvátném chrámku. Nepředstavujme si ale opravdový chrám, může se jednat o obyčejnou místnost někde za dvorkem. Nakonec jsme se nechali k Maximónovi dovést jedním místním průvodcem. Jmenuje se Francisco a na jeho nabídku, že nás za Maximónem dovede za 250 quetzalů (krát 3 v českých korunách), jsem mu namítl, že pán dost přehání. Zasmáli jsme se a byli amigos. Ovšem amigos za naše prachy (konečná suma byla násobně nižší, ovšem nepředpokládejte, že se vám bude někdo věnovat za stovku českých korun v přepočtu). Francisco byl oblečen po maysku, přesně tak, jak v současnosti předpokládáme, že se mayští muži oblékají, tedy, především nápadné tříčtvrteční kraťasy, bílé s fialovými pruhy, opravdu jednoduchý vzor. Dále široký pás převázaný kolem pasu, světlá košile vybledlé khaki barvy a klobouk, jako každý správný Mexičan nebo Texasan. Na nohách jednoduché žabky (či plážovky). Nuže, vyrazili jsme v doprovodu Francisca za Maximónem. Nebylo to nijak daleko, přesto, bez něj – nebo jiného průvodce – v bludišti uliček a průchodů mezi domy Maximónův domov nenajdete. Najednou jsme vyšli na zapadlý obyčejný dvůr, být v guatemalském hlavním městě známém vysokou zločinností, rozhodně se necítíme bezpečně, ovšem tady je Santiago Atitlán.

Zbytek článku a fotogalerie ZDE.