Toto výše napsané by mohlo být uváděno jako motto pro kapitolu o kamarádovi, cyklistovi a fotbalistovi, vyrostlém na sportovištích a žijícím, až na malé výjimky, už padesát roků v Kanadě. A to, že byl fotbalista jak víno, mi opět nedávno potvrdil jeho vrstevník Bohouš Šára, který s ním ty fotbalové matche mezi cyklisty prožíval několik let. Já jsem se s ním také v rámci zimní přípravy setkal, ale tehdy mne jeho fotbalové finty v paměti nezůstaly.

"Omluv moji češtinu" mi napsal Jirka hned v prvním dopise, když jsem mu nedávno nabídl popsat jeho strastiplnou, ale nakonec spokojenou životní pouť. On se mi totiž již jedním dopisem svěřil před dvěma roky. Zaznělo tam velké postěžování na život před emigrací. My jsme se několikrát v té době spojovali na skypu, já jsem psal už druhou knihu, on měl první moji „autobiografii“ přečtenou a na základě toho mi v tom prvním dopise celkem stručně popsal prvotní problémy, kvůli kterým emigroval před těmi padesáti roky. Uschoval jsem si ten dopis, a tak mám základní informace o tři roky starším sportovním talentu, který mne tehdy v mládí míjel. V té době kypěl zdravím a potřeboval se realizovat. A já nyní mohu posuzovat moje vzpomínky s jím podanou historií.

Dávám si to dohromady a je to opravdu na knihu. Začnu jen úryvkem z Jirkova dopisu z doby, kdy jsem jen vyslovil zmínku o knize.

Jinak zatím přemýšlím, co ti mám vlastně psát. Jsme bohužel ve věku, kdy se musí přiznat, že jsme staří a za ta dlouhá léta života se toho stalo tolik, že bych mohl napsat pěkně tlustou knihu sám. Jestli dobře rozumím, je tvojím cílem napsat něco o několika cyklistech (kamarádech), něco zajímavého z jejich životů. Pokud chceš něco z dob dětství a začátku sportu, pak o odchodu do zahraničí, musím tě upozornit, že jsem naprostý odpůrce všeho, co se týká komunismu. Ten považuji za utopii a tím naprostý nesmysl. V tomto světle je nutno chápat moje názory. Ačkoliv jsem nikdy nebyl jakkoliv zapojen do politiky.

Tyto názory jsem znal, mnohokrát jsme o nich diskutovali ve Francii, kam za námi v posledních letech létal, stejně tak jako v dřívější kapitole popisovaný Petr Junek. Těch večerů při dobrém víně bylo hodně. Ale stáří, genetika a možná i celoživotní trauma z křivd v mládí, udělaly své. Proběhlo několik operací cév, které mu musely angioplasty vyztužit, protože se mu začaly zanášet. Srdce sportovce tady bylo, ale další aparát nechtěl sloužit. Mnohokrát jsem na něm, o tři roky starším viděl, jak rád by v kopcích nad zálivem u St. Tropéz chtěl přidat při vyjížďce na kole (kvůli cyklistice jsme tam jezdili), ale musel si hlídat na komputeru svůj puls.

On kypí zdravím stále, především díky celoživotní neustálé pracovní činnosti, ale zdravotní problémy, o kterých se zmiňuji a zmíním později, ho limitují tak, že by každý druhý už byl "pod drnem". Takže před asi čtyřmi roky, ve svých dvaasedmdesáti, přestal do Česka, do rodné Prahy, lítat. Zdůvodňuje to možností trombózy, s tím ucpání nemocných cév a tím rizika infarktu. Doma v Torontu jezdí, přiměřeně věku, na kole stále.

Rozepíši se tedy o něm, jako o cyklistickém talentu šedesátých let minulého století, na němž se podepsal režim a v úvodu vojenské služby šéf armádní Dukly Pardubice soudruh Machek. A možná i Jirkova nezkrotnost, vzpurnost, asi i snaha odlišit se. Hledal v té době vzory v americkém způsobu života. Ovšem, kdo z nás nehledal? Jenže on to zřejmě přeháněl. Ale k tomu dojdeme.

Atd., atd....

Při náboru na třebešínské dráze jezdili ve své kategorii čtrnáctiletých jedno kolo na čas a pět kol stíhačku. Paťák prý vyhrál kolo na čas a Jirka vyhrál stíhačku. Tím se chytili za drápek, ale Jirka furt neměl kolo. Jak to bylo s Paťákem s kolem, to už se nikdo nedoví, Vláďa už není, ale pěkných pár let o něm bylo ve světě slyšet. Snad i o Čingim by bylo slyšet. Musel by však mít nejdříve kolo, což za pár týdnů sice vyřešil, a potom mít ještě štěstí. Nebo tlačenku nebo tátu ve straně a kdoví co ještě.

Všimněte si, že jsem ho tituloval přezdívkou Čingi (vhodnější by bylo psát Čingy), ale Jirka mimo to, že se podepisuje a představuje jako George, si svou přezdívku píše měkkou - Čingi. Tak tomu podléhám.

Čingi se v tu dobu začal učit frézařem v TOSu Na Skalce a bral 20,- korun československých měsíčně! Na nákup kola to naprosto nestačilo, avšak přes známého se naskytla koupě kola Helyett za 300 korun, a tak nějak dal dohromady stovku a zbytek si půjčil. Když kolo dovezl domů, zjistil nedostatky, včetně ještě dřevných ráfků (které jsem mimochodem i já později zažil), a tak se poprvé zaučoval na mechanika. Předělal, co dokázal a jezdil s Cihlářovou grupou začátečníků. Brzy mu četnost tréninků nedostačovala, tak se namíchával mezi dospěláky a s nimi vyrážel většinou na nedělní tréninky. Musel ale stáří respektovat a jezdit na "ocasu", tedy na konci skupiny, aby je náhodou nesestřelil. Začínal, tak to pojímal a respekt si získával jen na tom fotbálku v zimě. V těch Lahovičkách. Dodnes ten název vesničky položené přes silnici od dostihového závodiště v Chuchli má v hlavě. Tam se začal prosazovat a rostlo to s ním do dospělosti.

Je otázkou, nepoškozovalo-li ho to prosazování se. To by bylo možné během psaní zjistit férově, ještě pamětníci žijí. On sám k tomu říká: „Já byl vždycky dost frajer a vždy jsou dvě grupy, jedna, kterou máš na své straně a ta druhá, co tě nemusí.“

K tomu respektu přidám, i když to bude už v dospělosti a trochu na přeskáčku, tuto situaci. Stalo se později po absolvování vojny v Pardubicích u Machka. Dostal se při bodovačce v Lounech do spurtu ve třech odjetých lidech. S někým, koho už nepamatuje a s pražským, tehdy už končícím Vláďou Holečkem. Ten někdo, na něhož si už nepamatuje, dávno odpadl a Jirka se během spurtu v poslední zatáčce začal posouvat nad Holečka, který mu při výjezdu na rovinku "hodil vlnu". Vybočil natolik, že se střetli a Jirka se hodně rozbil. Lounská dráha byla drsná. Materiální poškození by tolik nebolelo, ale dotkl se ho výrok Holečka ve smyslu – tímto si respekt nezískáš, ani tím, že chodíš Cihlářovi "mýt" nohy. Asi byla jiná doba nebo byl ten Vláďa Holeček slušně vychovaný a tak nepoužil výraz lézt do prdele. Přitom tady u Čingiho šlo jen o úctu k Jardovi Cihlářovi, kterého si Jirka vážil a respektoval. Naopak Holeček, bývalý absolvent Machkovy Dukly, mu nemohl přijít na jméno. Taková byla doba a takoví jsme byli. To byly souvislosti, které jsem dobře znal. Stále se mi to ve vzpomínkách objevuje.

To jsem trochu odskočil, takže vraťme se k dorostenci Čihoskému, který v té chvíli ještě hodnotu Jardy Cihláře neznal. Jen ho při náboru zahlédl.

Každopádně se už přes tu první zimu vyučil jak se chovat na kole, chodil i pravidelně do tělocvičny a na jaře ho přijal Jarda Cihlář do klubu Slavie Vysoké školy. Jeho nejlepší parťák Vláďa vstoupil do Tesly Žižkov a tím se z nich stali soupeři, což však nebylo na škodu.

Krásné retro dvou nejlepších dorostenců v Praze (možná i v republice). Už v typických dresech Slavie VŠ a Tesly Žižkov.

V té době, ve druhém ročníku učení, už vydělával závratných 40,- korun měsíčně. A i těch čtyřicet korun bylo nutných, protože mu jeho Helyettka "zemřela". Praskl rám kola, více než patnáct kilometrů od domova, ve Zbraslavi. Tím se mu ke vší smůle ještě ten den protáhla cesta domů. 

Naštěstí jeho švagr ho vzal občas na různé brigády coby instalatéra, dostával už rozumných deset korun na hodinu a navíc se učil druhému řemeslu. Jak mu to pomohlo později v Kanadě, si dnes nemůže vynachválit. Vedle toho chodil i stavět kuželky do kuželníku. To hodnotil jako těžkou práci, ale vydělal-li si za neděli sto korun, zakoupil brzy Zlatého Favorita. Pro informaci - tehdy tisíc pět set korun měsíčně byly dobré peníze dospělého zaměstnance. Pět let poté jsem já nastupoval ze školy do zaměstnání za 960 Kč.

Aby však nebylo starostí málo, hned v prvním silničním závodě skončil v hromadném pádu a oba ráfky poničil. Jen kolo na cyklistický ovál mu půjčovali na cyklistické základně a tak mohl stále trénovat. Stadion na Třebešíně se mu tedy stal druhým domovem. A začínal už pracovat jako frézař.

„Na dráze se téměř denně scházela ohromná parta, i když třeba nebyl oficielně trénink. Každý každého znal, na partu dvaceti kluků mám krásné vzpomínky. Už málokdo, a mladí vůbec, zná přezdívky Paťák, Vrda, Kuli, Ikola, Harry, Gulan, Oskar, Cigo nebo Vilem. Hlavně s Paťákem jsme toho zažili nejvíce, chodili jsme do kina i za holkama. Tam na Třebešíně totiž při závodech bývaly  plné tribuny, tam bylo z čeho vybírat. Člověk se učil všem důležitým situacím v životě.“

Návštěvnost ve Strašnicích na Třebešíně kolem šedesátých let byla podobná, jako na fotografii z Plzně z té samé doby.           

Slavia Vysoké školy, parta okolo Jaroslava Cihláře (Čingi vlevo, jako obvykle v pozici "chlap má vypadat jako chlap")

Už jsem ho musel přerušit, respektive ukončit a nezapisovat jejich avantýry. To bychom psali opět román. I já jsem jejich akce za dva až tři roky poznal. Myslím akce celé party. Tam se potom okolo dráhy ta děvčata bála projít. Ne, to už si dělám legraci, ovšem i mně to tam něco dalo pro život.

Celá první sezóna utekla rychle, ale nikterak výtečně. Jen v posledních závodech to byla nějaká třetí místa. Jeho chuti závodit to jen pomohlo. Jak jsem psal výše, začal jezdit v zimě jak s dorostenci, tak i s muži. Vyřádil se hlavně při fotbale ve zmíněných Lahovičkách. Podobně se vyjíždělo do kunratického lesa a po terénních okruzích a výbězích schodů v lese, se hrál v Kunraticích na hřišti fotbal.

Kolo bylo i v zimě za sněhu nenahraditelným dopravním prostředkem. Třetím rokem v učení ho přeřadili do ČKD Stalingrad, do fabriky sídlící ve Vysočanech (už není) a jezdil denně dvacet do práce a dvacet zpět. Vyjádřil se o sobě, že byl obecně pilný a to mu přineslo ovoce jak v životě, tak i v podobě umístění na stupních vítězů. Tu jeho píli mohu nyní s odstupem potvrdit i já, protože jsem viděl v Kanadě jeden z jeho přebudovaných domů na vlastní oči a dva tři další na fotografiích. Trochu předbíhám, ale má to souvislost.

V práci, při odpoledních směnách, kdy nebylo v údržbě moc zaměstnanců, si se stejně starým kolegou Jirkou Rozsívalem vyrobil činky a každý den si dávali, většinou o přestávkách, do těla. Pracoval tam bronzový olympionik z Berlína z šestatřicátého roku Jandáček. Ten ho lákal ke vzpírání. Kolo mu však učarovalo, ale vždy rád posiloval, protože to cítil mimo sezónu jako nutnost. A také pronesl jedno obecné moudro – chlap má vypadat jako chlap. Bohužel, v té době zatracovaná kulturistika, kterou začal preferovat, mu uškodila v nejkrizovější situaci v pardubické Dukle. O tom později, to bude následovat.

„Ani Cihlář neměl námitek proti mému posilování. Nikdy jsem to ale nepřeháněl do extrému. Mimochodem ten kamarád Rozsíval začal vzpírat závodně a byl velice úspěšný.“

Vyhrával bodovačky, kritéria i některé silniční závody v Čechách. V tehdy nejvýše hodnotitelném Závodu míru mládeže obsadil jednou jedenácté místo a druhý rok byl za Paťákem, Horkým a Daňo Gráčem čtvrtý (Gráč o několik roků později spurtoval dvě stě metrů před cílem silničního závodu Olympiády v Tokiu na špici a nakonec obsadil dvaadvacáté místo). Moc se jako dorostenec po republice nepodíval, ale třetí místo na mistrovství republiky ve stíhačce za Vláďou Novákem a Frantou Řezáčem byl oficielní výsledek, podle něhož byl zařazen do juniorské reprezentace spolu s později známými jmény, jako byli Daler, Dohnal, Stark, Kratina, Staněk, Paar a další. Tehdejší juniorský mančaft vedl Jarda Cihlář a bývalo zvykem utkávat se s okolními státy. A oni tehdy vyhrávali nad Němci i Poláky.

Mezi povídáním jsem ho ťuknul s dotazem na alkohol. Pokud prý šlo o něho, byla hospoda i alkohol u něho tabu. Měl cíl se dostat do reprezentace a do Dukly a dával tomu všechno. Podle mne, jak vzpomínám, byl znám svojí perfekcionalitou. Ve všem. A musím se opět dopředu zmínit, při návštěvě u něho v Kanadě, se to projevilo dvojnásob.

Zmínil se o té dorostenecké době, o Frantovi Řezáčovi - Oskarovi, ten byl mladší a ve stíhačce Jirku porážel. Potom ho v kategorii dospělých často, ale jen krátce, protože brzy skončil kariéru, porážel zase Jirka. Oskar chodil na pivo, na kulečník. Oskar žil.

Oskar a Čingi

Já hned musím přidat situaci, kterou jsem zažil. Oskar do sebe obrátil dvě láhve červeného najednou, vykrkal hudební stupnici a nic mu nebylo. Ovšem Jarda Cihlář se vyjádřil v tom smyslu, že nikdo neví, jak by byl Franta dobrý, kdyby dodržoval životosprávu. Oproti tomu měl později Franta otevřené dveře do pardubické Dukly, protože tam, kdo nepil, nebyl s Machkem kamarád.

Atd., atd...

Úryvky jsou z knihy "O cyklistech, jak jinak", která je prodávaná výhradně v cyklistických prodejnách po Česku a u několika mých přátel na Slovensku. Dodám spojení.

Bedřich Smetana
ws-skirent@seznam.cz