Máte rád seriál Miami Vice (jeho otec mu dal jméno podle jeho hrdiny Jamese Crocketa, pozn. aut.)

Ale jo, proč ne?

Jak jste se cítil před dvěma lety, když vám lékaři oznámili, že dostanete defibrilátor a vinou srdeční arytmie (podobné jaké skolila dánského fotbalistu Eriksena na Euru 21, ten ale v kariéře pokračuje, pozn aut.) už nemůžete naplno sportovat, ve 32 letech? Navíc italské zákony zakazují závodit s touto „výbavou“…

Byl jsem na vrcholu, mohl jsem tam vydržet další dva nebo tři roky… a nejednou jsem ze dne na den musel skončit. Bylo to opravdu těžké. Podíval jsem se do tváře doktorovi Zacariovi a zeptal se: To nemyslíte vážně? Pověděl jsem to mému kamarádovi Carusovi, se kterým jsem bydlíval na pokoji, a rozbrečel jsem se. Ztratil jsem náplň života, odešly mi svaly, všechno se změnilo. Ale život pokračoval dál. Teď po dvou letech je to už lepší, změnil jsem mentalitu, dívám se všechno jinak. Jsem vděčný za to, co jsem prožil. Život dává, život bere.

Jak jste přešel do „normálního“ života, pomohla vám italská federace, váš tým, asociace profesionálních cyklistů, nebo jste si musel poradit sám?

Snil jsem o tom jednou pracovat pro federaci, ale to zrovna nešlo. Dostal jsem nabídku z vývojového týmu Bahrain Victorious v Bari, později se koncem loňského roku přidala i práce pro můj bývalý tým v roli jednoho ze sedmi sportovních ředitelů, hlavně pro jarní klasiky. Dělám taky ambasadora pro eGiro, kde má můj osobní sponzor svůj tým. Mám co dělat. 

Pocházíte z Desenzana u Lago di Garda, kde žijete a tam sídlí, jak známo, ikonická značka Colnago. Nebudete pro ni pracovat?

Začínal jsem závodit v místním klubu Colnago/CSF, vzpomínám, jak začal tamní závod Granfondo, znám lidi okolo. Je to nádherné místo u Lago di Garda, můj domov. 

Nakolik můžete dnes sportovat?

Pořád jezdím na kole, aspoň 120 km, skoro každý den. Jasně, v klidu, jedu, zastavím si, dám si kafe. Vedle toho běhám, hýbu se docela dost. Jen to nijak nepřeháním s tempy. Ale hlavně to ježdění na kole je důležité pro moji hlavu, nemůžu přece jen tak přestat. Jen mám dvanáct kilo navíc.

Kdo je pro vás nejzářivější z trojhvězdí Pogačar, Vingegaard, Van der Poel?

O Pogačarově mimozemském potenciálu se nemusíme bavit. Ale pro mě je ta největší hvězda Mathieu van der Poel (v roce 2021 skončil za ním na Roubaix třetí, pozn. aut.). Jsem nadšený z jeho způsobu závodění, co dokáže na klasikách, Roubaix, Flandry atd. Je to pro mě jednička.  

O vítězi Gira asi není třeba pochybovat, ale kdo vyhraje letos Tour de France?

Jo, může se stát cokoliv. Ani ještě nevíme, jestli se dá Vingegaard dostatečně dohromady, aby vyrazil za obhajobou. Ale i kdyby jel, myslím si, že ho může Pogačar porazit. Je to mašina. Po Giru bude psychicky obrovsky nahoře. Měsíc si odpočine a zvládne i Tour. Ale jak to dopadne ve finále, to si musíme počkat. Proto je cyklistika tak krásná, nikdy nevíš, všechno je možné.

A ještě ke zdejším úžasným kulisám Livigna, jaký k nim máte vztah?  

Je to můj druhý domov, trávil jsem tu i víc než dva měsíce z roku. Také v tom mém nejlepším (2021), jsem se tu připravoval na Paříž-Roubaix, italský šampionát i mistrovství Evropy. I teď jsem tady strávil s rodinou víc než měsíc mezi srpnem a září, bydlíme vždycky v apartmánu u kamaráda.