Jiří Mikšík

05.08.2019 | Bedřich Smetana

Jiří Mikšík

Mne při prvním zahlédnutí Jirky na "Baueráku" zaujal jeho ochranný vak na ,břuchu‘. Znám ho přes padesát let. Říkám si, proč?, proč má ten klučík (také už přes šedesát) takovou nadváhu? Já ho znal ještě před třiceti roky jako člověka pomalu se šedesáti pěti, či sedmdesáti kily. No nic, tak to chodí.

Když jsme se kontaktovali později, tak mi to vysvětlil především rakouskou stravou a vysvětloval, že to nakonec není taková tragédie, že to rozhodně není přes sto kilo. A že půjde do sebe …. cha cha. Předpokládám, že si je vědom toho, že v terénu v cyklokrosu býval úspěšný právě kvůli své optimálně štíhlé postavě.

Mimo to mne na tom Baueráku zaujal fundovaným komentářem sedmdesátého ročníku Přilby Moravy, bodovacího závodu se zahraniční účastí. Začal mne zajímat o to víc, protože jsem si uvědomil v té chvíli mimo vynikajících výsledků na dráze, v terénu a za vodiči, i jeho trenérskou dráhu s nabytými zkušenostmi. A známostmi, dá se říci z celé Evropy. A nelze opomenout jeho novinářské zapojení do motoristického sportu. Takže, když jsem v prvé kapitole psal o Petrovi Junkovi jako cyklistovi, trenéru a staviteli velodromů, tak Jirka mne nyní zaujal nejen jako cyklista a trenér, ale i právě jako fanda motorkářů a jejich velký odborník. Už proto, že se ve své činnosti na dráze zabýval mašinami dlouhý čas.

Jako cyklistu jsem ho znal dlouhé roky, ale byli jsme od sebe věkem sedm let (to jsme samozřejmě stále), a proto jsme spolu jeli jako soupeři jen několik bodovacích závodů. Já jsem začal jezdit v určité době převážně na silnici, a na dráhu jsem se vůbec nevrátil a brzy skončil. Jirka pak byl ještě pár let ve výsledcích. A ne ledajakých. V disciplínách dráhových měl výsledky vynikající. Ty zveřejnit, by pro biografii bylo sice hezké, ale nepřitažlivé, proto bych příliš nevyčísloval. Takže stačí říct vynikající výsledky. 

U něho mi naběhly v mysli ještě další skutky, další životní situace. Nevěděl jsem vlastně nic, roky jsme se neviděli. On mne vlastně ten "hákový" jezdec asi i nasíral. Moc se s ním při bodovačkách spurtovat nedalo.

Během těch několika měsíců, od zahlédnutí na brněnském stadionu, mi teprve příspěvek na Facebooku, kde sděluje ukončení činnosti ve Favoritu, dodal popud k myšlence, začlenit ho jako postavu do další knihy. To datum, kdy dostal výpověď jako trenér Favoritu, je pro později vhodné uvést, byl to leden 2018. V tu dobu jsem začal psát o prvních postavách této knihy. Tady ve Favoritu začínal jako dorostenec před pětapadesáti lety. A ta výpověď mne zarazila. Nic jsem o tom nevěděl a proto si říkám – sakra tenhle člověk má za sebou pestrou minulost, tady by nebylo od věci, se rozepsat. A tak jsem začal zjišťovat, jak byl a je aktivní.

Atd., atd. ….

Tímto jsem objasnil, že byste se mohli začíst, protože jméno Mikšík se v cyklistických kruzích objevovalo v souvislosti mnoha disciplín a mnoha životních situacích. A zaujal mne totiž i svým zájmem a znalostí o dění ve světě motocyklů. Mám, a ještě z něho doufám vytáhnu, hodně informací.

Pozor ale, jsou také hlasy, které jsou nelichotivé. A není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Pro někoho jeho autoritativní, možná drzé projevy naznačují životní progres. Prodral se až k zážitkům a situacím, které se snažím nyní v osmnáctém roce popsat. Takový je a zůstane, na stará kolena možná trochu změkne, ale tak jde a šel život.

Mimochodem, když jsme se začali bavit o sepsání jeho biografie, s čímž po malé rozvaze souhlasil, vytasil se s první vzpomínkou na mne. Na šestašedesátý rok. Zavzpomínal, že jsem já jel finále Mistráku republiky stíhačky družstev v Brně s rukou v sádře. A jel jsem v mančaftu s Milanem Puzrlou, jeho častým dvojicovým spolujezdcem, s nímž vyhrávali amatérské šestidenní v Evropě. Já už tu ruku v sádře zapomněl, on to viděl jako náš první kontakt. Jemu bylo asi čtrnáct a zůstal jsem mu v paměti. To se mi nyní jevilo jako lichotivé. 

Atd., atd. ….

Snad i proto, že vylétl Jirka v dorostu jako hvězda a v mužích pokračoval,  jsem na něho naopak já koukal s určitým respektem, ač tam bylo vedle něho několik Mistrů světa. On sám mi později prozradil, že vzhlížel jako k bohům k Oskarovi a k Paťákovi. Ti však nikdy Mistry světa nebyli, ačkoliv Oskar k tomu měl blízko v 71. roce a Paťák, kdyby nemusel poslouchat Machka, jakbysmet.

Jirka Mikšík se nikdy Mistrem světa nestal. Snad k tomu měl také blízko. Odměnou za jeho sportovní výkonnost byl titul Zasloužilý mistr sportu. Tím ho ohodnotili na úroveň Dalerů i Smolíků a to je dost vysoká hodnota. Ale za to ho do síně slávy nenanominují. Říká – to není podstatné.

Jak se vlastně dostal ke kolu? On jako Brňák nemohl cyklistický stadion v Pisárkách minout. Byl-li, jak říkávám, normální běloch. A to on byl.

Atd., atd. …..

V Brně, kde se Jirka narodil, vystudoval i gymnázium. Tam se začal učit německy, né však podle jeho slov úplně naplno. Později prý trpce litoval. Na Vysokou školu jít nechtěl, protože ho pohltilo kolo. Zajímavou informaci jsem o něm slyšel v souvislosti s maturitou, na kterou nechtěl jít se slovy – ne, já budu Mistr světa, to nebudu potřebovat. To o něm říkají ,zlí jazykové‘, jako třeba jeho první trenér. Nakonec o něm říkali, že i když už nechodil tři měsíce před maturitou do školy, že na to měl hlavu, že ji udělal bez problému. Nechodil, protože žil jen kolem.

První závod jel koncem roku 1964 a u cyklistiky už zůstal. Jak by také ne, Brno bylo pro cyklistiku město zaslíbené. Já jsem Brno jako progresivní město pochválil několikrát a pozdější nevraživost mezi Pražáky a některými Brňáky jsem nevnímal. Ale znám ještě několik brněnských cyklistů, kteří výraz ,cajzl‘ rádi a opravdu hanlivě (co hanlivě, s nenávistí) použijí ještě dnes.

Když jen za několik let od příchodu do party Černohlávka a Bartoše dojel v sedmdesátém roce, ještě jako postaršený dorostenec (to je Jirkův termín, pochopitelnější než běžně používaný termín ostaršený) na Velké ceně Hradce králové za Moravcem a Řezáčem na třetím místě (to byl sakra úspěch, protože to bylo vyhlášené kritérium většinou s mezinárodní účastí) a obdržel peněžní cenu, rovnající se dvěma měsíčním platům jeho matky, doktorky, bylo rozhodnuto. Bude se živit cyklistikou! Jak jednoduché. Cesty k úspěchům jsou různé. Chce to zřejmě průraz, ,bejčí‘ zatvrzelost. Termín býčí, to je málo, je vhodné říci bejčí. Proto se také silničáři Miloši Krejčímu nepřezdívalo Býček, ale ,Bejček‘. Byli si hodně podobní.

Jako už starší dorostenec, mimo mnoha dorosteneckých úspěchů, přidává historku ze čtyřetapového závodu DusikaTour v Rakousku. Poslední etapa, on na druhém místě celkové klasifikace a po jeho zaváhání někde na 70. kilometru odjetá skupina. V menším stoupání nastupuje a odjíždí z pelotonu a snaží se dotáhnout do přední skupiny. Jestli osud nechtěl, aby je dojel, nikdo neví, ale srna, která se lekla prvních projíždějících, se rozhodla přeběhnout silnici, po které Jirka dojížděl tu první grupu. Samozřejmě, že se střetli. Výsledek? Jirka otřes mozku a srna mrtvá! Jezdilo se bez helem, na hlavě pouze frajersky nasazená čepička. Nedojel, ale byl to jeden z dobrých silničních výsledků. Naznačuje, že měl takový lauf, že by vyhrál.

Napsali o něm Pechvogel a dali mu věnec z uzeniny, prý z té srnky. S Žankem Nekvapilem a budoucím Australanem Jepkem Sedáčkem po Dusika Tour.

Termín lauf, jsem si zjistil, že je v Brně používán také pro výraz štěstí. Pro mne v Praze a všude jinde je lauf – forma, výkonnost. Já vím, v Brně také, to jen aby řeč nestála, papíru je dost.

Nakonec by možná při pokračující kariéře silničáře uspěl, ale rozhodlo to, že ve Favoritu byli hlavně dráhaři.

Ačkoliv začal jezdit naplno na dráze, svezl se zdravě i v terénu. V cyklokrosu se nominoval později do reprezentace také díky „Nitkovi“ Krejčímu, který začal po skončení kariéry pracovat ve Favoritu jako trenér. V pětasedmdesátém se Jirka nominoval na Mistrovství světa. Bohužel v bahně, kde bylo potřeba běhat a běh nebyl jeho parketa. Škoda, že po vzoru otce k té atletice trochu nepřičichl. Mohlo to být tehdy lepší než dvacáté místo. Vršecký jako tehdejší reprezentační trenér mi řekl, že Jirka nechtěl vůbec jet, tak jsem se na to zeptal přímo Jirky: „Jak moc tě musel Vrda přemlouvat? Přeci to byla účast na Mistrovství světa.“ Asi si u mnohých vysloužil oprávněně přídomek enfant terrible, i když termín ,hrozné‘ je přeci jen lepší chápat jako ,zlobivé‘ dítě, protože mi odpověděl:  „Tam bylo bahno, ano, ale především jsem už týden předtím ve Wetzikonu jel s horečkou a za celý ten týden jsem se nedokázal úplně vykurýrovat.“

Atd., atd. ….

Úryvky jsou z knihy "O cyklistech, jak jinak", která je prodávaná výhradně v cyklistických prodejnách po Česku a u několika mých přátel na Slovensku. Dodám spojení.

Bedřich Smetana
ws-skirent@seznam.cz



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste