Jak jsem už mnohokrát předeslal, jsem stár, a proto jsem silničního cyklistu Jaroslava Poslušného, také nynějšího emigranta (jak jinak), poznal už někdy kolem roku jednasedmdesát. Možná už rok nebo dva předtím. Ale celorepublikově na sebe upozornil až v té době, kdy jako jednotlivec bez podpory družstva vyhrál jednu etapu na Bohemii. To nebylo zas tak nic světoborného, jestliže jste znali tehdejší naší cyklistiku a jestliže byste si řekli, že se jedná jen o jednu etapu. Těch vítězství však bylo následně více.
Atd., atd...
A nyní tedy hlavní důvod, proč mne napadlo o něm psát. On Jarda totiž vyhrál pár let po mém odchodu z Trenčína etapák Okolo Slovenska, když pro tento závod v mé bývalé Dukle Trenčín hostoval. On vyhrál také etapák Okolo Jugoslávie. A ačkoliv, jak jsem již napsal, jezdil jen mezi amatéry a na setkání s profesionály si naše budoucí generace musela počkat, byly to vynikající výsledky. Jenže on právě toužil se s profíkama setkat. Toužil tak, že začal útěk na západ plánovat. Promyšleně a do detailu, ostatně tak jako většina těch, kterým se to povedlo.
Atd., atd...
Doma zůstali rodiče a tři bratři, ale byl rozhodnut. Při zavzpomínání na tehdejší situaci objasnil Jarda, že vlastně měl štěstí, když ještě neexistoval tak dokonalý systém policejní databáze, protože bratr jeho ženy, v době jejich emigrace, bydlel před svojí vlastní emigrací na Slovensku. Byl tedy v policejní databázi na Slovensku. Navíc Jarda ani neměl vlastní pas, měl jen služební, což v tuto chvíli také hrálo do karet. A to je zachránilo. Určitě by manželka se synem nevycestovala, nedostala by jen tak lehce výjezdní doložku. Navíc vzpomíná, že několik dnů před odjezdem manželky přišel domovní důvěrník a pod záminkou debaty o Závodu míru a možnosti nějakých besed pro občany, zjišťoval, jestli nemají vyklizený byt, což by bylo známkou emigrace. Pro úplné dokreslení tehdejší situace vzpomíná, že z celého autobusu jedoucího do Jugoslávie vytáhli naši celnici ke kontrole právě manželku. Naštěstí neúspěšné.
Jarda tedy odstartoval etapák v Itálii. Uprostřed závodu, po 8. etapě, kdy bylo nutné se přepravit i s auty na Sicílii, si uvědomil, že je poslední šance na útěk. Už proto, že se mu zdálo, že vedoucí zájezdu nějak záměrně blízko parkuje každou etapu svoje auto k jeho vozu, téměř tak, aby nemohl odjet. Navíc měl všechny pasy neustále při sobě. Zvláště podezřelé to mohlo být potom, co Jarda záměrně nedojel v limitu v etapě den před příjezdem k trajektu na Sicílii. Místo toho, aby se zeptalo vedení, proč k ,útlumu‘ sil došlo, začali mu vyhrožovat disciplinárními sankcemi. Tím se situace vyostřila. On ale měl tím vyloučením ze závodu, více času na promýšlení o odjezdu. Dokázal nakonec, pod záminkou výměny peněz, vyzvednout pas z recepce hotelu. Jinak pasy střežil jako oko v hlavě vedoucí zájezdu Chaloupka. Ten Jan Chaloupka, člen Politicko-výchovné komise na Svazu cyklistiky.
Jakmile získal pas, bylo to už jen o rychlém uvažování s chladnou hlavou. Počkal, až se parta ostatních šla koupat k moři a vyložil reprezentační cyklistický materiál z auta na ulici. Když už seděl v autě, všiml si ho opodál kola opravující mechanik Michal Duplinský, náš, tedy i můj vrstevník. Bylo mu divné, že Jarda vyložil všechen svazový materiál vedle auta a na dotaz, proč to vše vyložil, se spokojil s odpovědí, že jede Jarda vyměnit do města peníze. Myslel si, on se jede i do města podívat, když už nezávodí, a tak ho požádal, aby mu koupil pivo a podával mu peníze. „To je dobrý, dáš mi to, až ti ho přivezu“, to byla poslední slova reprezentanta Jardy Poslušného, který otočil klíčkem ve startéru a byl pryč.
Ovšem Duplinský si to dobře pamatoval a při prvním setkaní někde ve Stuttgartu po několika letech, se ho se smíchem zeptal, jestli už to pivo pro něho má. Zasmáli se oba dva a k dalšímu zasmání posloužil výrok číšníka právě při tom setkání po asi dvou letech. Bylo to tehdy po závodě, Jarda se tam přijel jako emigrant podívat a bylo třeba počkat, aby se vedení výpravy vytratilo z restaurace, kde se Jarda s Michalem Duplinským potkal. Potom seděli a debatovali. Když došlo k placení, řekl jim číšník, že to je už zaplaceno, že to platil tento pán, že prý to pivo dlužil!
Atd., atd...
Ve chvíli útěku z Itálie do jiné ciziny to nebyl útěk, to bylo jen opuštění mančaftu, což se sice nedělá, ale málokdo už v dnešní době ví, jaká tady byla možnost si zrealizovat své sportovní či pracovní sny. To, že dostane trest za opuštění republiky, to bylo nepodstatné. Litoval jen, že rok poté by mohl startovat v Praze na Mistrovství světa profesionálů, nominoval-li by ho náš Svaz cyklistiky. Což bylo nepravděpodobné, ba nemožné. Startoval by jako první Čechoslovák, ale asi by ho před nebo po závodě zatkli četníci. To byl rok 1981
Atd., atd...
Určitou zajímavostí bylo po příjezdu již s rodinou do Německa, že bytovou otázku mu vyřešil Čechoněmec Eddy Kahlich, fotograf, spoluzakladatel časopisu Tour. Zde v knize se prezentuje snímkem z časovky na Tour de Suisse. Pronajal mu byt a stali se přáteli. Tento Eddy Kahlich později po návratu do republiky stál u základů časopisu Peloton u nás.
Jarda začal pracovat v údržbě místního menšího podniku a stále se v tom zbytku prvního roku emigrace pohyboval v amatérském pelotonu. Současně začal vyřizovat profilicenci a hlavně mančaft, kde by mohl následující sezonu závodit. Jen zimní příprava oproti minulým rokům nebyla příliš kvalitní, i když se vrhl i na hokej, s nímž začínal před cyklistikou. Sám přiznává, že tehdy v mládí by se v hokeji asi neuchytil a když jsem toto přiznání od něho slyšel, opět jsem to asocioval na sebe. Byli jsme podobné konstituce, já také začínal s hokejem a mentálně u nás obou šlo o individualismus. Individualismus ve sportu, v individuelních sportech. Konec konců, proto jsem se, ze sympatií k němu, o něm rozepsal.
Do profimančaftu následující rok naskočil se zpožděním, díky nepovedenému původně dohodnutému angažmá a především kvůli pozdnímu vyřizování závodní licence, kterou mu oficielně náš Svaz cyklistiky samozřejmě nepovolil. Nějaké styky z minulých let měl a tak mu dali šanci v německé části teamu Puch – Wolber, teamu kde působil Rudi Altig. Ten mu také vyřídil licenci.
Jarda nabídnutou šanci vzal s veškerou vervou a vzpomíná na největší úspěch ve svém prvním a bohužel jediném profesionálním roce, kdy v jedné z etap Tour de Suisse, kdy odjel se Zoetemelkem a dalším Holanďanem Winnenem, s nímž jako amatérem jel ještě rok předtím Závod míru. Říká: „Zkusil jsem je oprubovat a ujel jsem jim v kopci. Povedlo se mi to, i když mne poté sám Zoetemelk dojel a dojeli jsme spolu odjetou skupinku. Co ale on jel s kopce dolu za tavbu, to jsem nezažil. Nakonec, hlavně ty dlouhé kopce jsme neznali. Ale tito dva s Winnenem potom skončili následně při Tour de France na čtvrtém a pátém místě, takže jsem asi na tom tak špatně nebyl. Na tom Švýcarsku jsem celkově dojel na 46. místě.“ Ale sakra, kdo z nás by to v té době dokázal. Nutno dodat, že to tehdy a asi ještě dnes byl pro Jardu zážitek, protože Zoetemelk vyhrál rok předtím Tour. Jarda jel v tom roce i další vrcholné závody, včetně Okolo Německa a rozhodně se neztratil mezi profíky, kteří jezdili přední místa na Tour. Ale stáří (tehdy nebylo obvyklé závodit, až na některé výjimky, do čtyřicítky) a existenční problémy mu dovolily jezdit jen ten rok, do třiatřiceti let. Určitá možnost pokračování tady byla, ale licence jeho německo – rakouského teamu se měnila na licenci francouzsko – švýcarskou s tím, že by bylo třeba dojíždět na srazy a tréninky. Jarda upřednostnil rodinu a živobytí, protože v té době by ho kolo neuživilo.
Poté vzpomenul, že by se snad dostal i v tom jediném profesionálním roce do teamu pro Tour de France, ale byli tam staří matadoři, kteří, jako například Rakušan Schönbacher, soutěžili o cenu pro posledního v celkovém pořadí. Ti měli přednost, Schönbacher to poslední místo ,získal‘ v předešlém ročníku, tak musel mít v nominaci přednost. Byl to prý tvrdý boj o ten poslední post, zvláště když si museli především hlídat limit při etapách, aby je nevyloučili. Na Jardu se tedy v teamu při startu na Tour de France nedostalo. Jen jako poznatek viděl v té době to, co dosud ve svém životě nepoznal, viděl například dva kufry při etapáku, přičemž on míval vždy jen ten jeden. Na oblečení. Ten druhý měli profíci na různé podpůrné prostředky, ať už povolené nebo nepovolené…
Stále tady byla potřeba zabezpečení rodiny. Práce v údržbě a výpomoc v servisu u bývalého Mistra světa Hanze Lutze (člověka, který vyhrál titul na rámu kola vlastní konstrukce) mu ještě několik let vydržela. Poté začal pracovat jako technický redaktor ve vývojové konstrukční kanceláři pro Mercedes a tam zůstal přes pětadvacet let až do penze.
Foto: Tour de Suisse 1981
Úryvky jsou z knihy "O cyklistech, jak jinak", která je prodávaná výhradně v cyklistických prodejnách po Česku a u několika mých přátel na Slovensku. Dodám spojení.
Bedřich Smetana
ws-skirent@seznam.cz
