Petr Vakoč: Vážné zranění mi může pomoci být silnější než dříve

30.04.2018 | Petr Nejedlý

Petr Vakoč: Vážné zranění mi může pomoci být silnější než dříve

Malé cyklistické setkání proběhlo včera u Vakočů v pražských Modřanech. Dva zranění cyklisté Petr Vakoč a Tomáš Čapek, s nimi trenér Michal Kollert. Povídalo se o zraněních, rehabilitaci a sportovních návratech, na které trpělivě i netrpělivě čekají nejen oba cyklisté, ale i jejich fanoušci.

První dubnový den jste v Eurosportu vleže spolukomentoval Okolo Flander, tehdy jste musel většinu dne ležet. Pomalu se blíží konec dubna, jak pokročila rehabilitace, jak trávíte dny doma v pražských Modřanech?

Petr Vakoč: „Každé ráno začínám cvičením, pár cviků na svalovou koordinaci, poté se nasnídám a pracuji na počítači. Před půlrokem jsme s kamarádem rozjeli byznys a mám teď na něj více času. Připravujeme zdravé svačinky, které jsou vždy po ruce. Baví mne, že to spojuje byznys a výživu, věci, které jsem studoval, takže nyní mohu teoretické znalosti uvést do praxe. Tím trávím většinu času, který netrávím rehabilitací. Zhruba hodinu šlapu na kole vleže, mám stále zakázáno sedět, takže veškeré aktivity probíhají vleže nebo vestoje. Během dne provádím i dechová cvičení, vyrážím na přibližně hodinové procházky, pohybu mám za den docela dost, ovšem samozřejmě nízké intenzity. Jsem už schopen strávit většinu dne na nohou, vestoje, ještě si ale musím občas lehnout. Vše se hodně zlepšuje, dělám intenzivnější a intenzivnější cvičení. A už jsem jel i MHD, takže se podívám do města a zapojuji se více a více do normálního života.“

Michale, v roli trenéra spolupracujete s Petrem Vakočem dlouhodobě, jaká je současná spolupráce?

Michal Kollert: „Naše spolupráce byla několik let intenzivní, ale nyní do rehabilitace nijak nezasahuji, Petr je v rukách fyzioterapeutů z Motola a Pavla Bryndy, z jejich strany má všechnu potřebnou péči.“

Petr Vakoč: „S Michalem se do toho opřeme za několik týdnů, doufám, teď musím být nadále opatrný, řídit se radami fyzioterapeutů. S Michalem už vymýšlíme, jak do toho, až budu moci hýbat zády a zapojit se do tréninkového procesu.“

Jakou máte a cítíte oporu od svého týmu Quick-Step Floors?

Petr Vakoč: „Opora je velká, od vedení týmu i spolujezdců. Už od prvních dnů v nemocnici v Africe, která byla asi hodinu a půl daleko od místa, kde byl tým ubytován. Jediný, kdo zůstal zdravý, byl Bob Jungels, nejen objížděl sám soustředění, ještě nás – přes tu vzdálenost – navštěvoval v nemocnici. Byli se na mne podívat týmový lékař a ředitel týmu. S každým v týmu jsem v telefonickém kontaktu, nejen se závodníky, ale všemi ostatními. A včera mne navštívil Zdeněk Štybar. Potěšilo mne, že mi Max Schachmann věnoval své vítězství v jedné z etap Okolo Katalánska, on si také prožil vážné zranění ve druhé polovině loňské sezóny a vrátil se v plné síle. Taková pozornost, to je vždy vzpruha a udělá radost. Hodně v kontaktu jsem s Julianem Alaphilippem. Tu podporu vnímám i v tom, že mi dávají dostatek času na rehabilitaci, nespěchají, napřed se uzdravit, poté se dostat do kondice. Hodně oceňuji, že na mne netlačí. Tento týden opět přijede týmový lékař ohledně rehabilitace a dalšího postupu, je v kontaktu i s lékaři, kteří mne operovali a kteří vedou moji rehabilitaci.“

Co pomáhá, abyste měl – přes vážné zranění a náročnou rehabilitaci – na tváři úsměv?

Petr Vakoč: „Srovnávám, jak na tom jsem, s tím, jak jsem na tom byl včera, před týdnem, před měsícem. Povedlo se mi nastavit myšlení tak, že se nezabývám minulostí, tím, co by kdyby. Dělají mi radost taková malá vítězství, jako před týdnem, kdy jsem jel poprvé tramvají, dokázal si vyrazit do města. Zároveň jsem schopen každý týden přidat na ergometru pár wattů. Je fajn, že ten progres v tréninku a rehabilitaci je vidět, což je rozdíl proti tomu, když je člověk v normálním tréninku, v tom zlepšení týden po týdnu tolik nepociťujete. Další radost je, že to dopadlo, jak to dopadlo, vždyť jsem na tom mohl být mnohem hůře. Když jsem byl v nemocnici, na některých odděleních jsem na tom byl ještě nejlíp, takže jsem měl štěstí v neštěstí. V průběhu regenerace jsem se dokázal přenastavit z módu, v němž žije většina profesionálních cyklistů, tj. absolutní orientace na výkon, kdy i mně nálada klesala a stoupala podle toho, jak se mi dařilo na závodech nebo v tréninku. Nyní více vnímám i drobnější životní radosti.“

Michal Kočí mi kdysi říkal: „Vždy, když Petr Vakoč vyráží na závody, vidím na něm dopředu, jak si povede. Když v září odlétal do Kanady, věděl jsem, že to bude dobré… a skončil ve světové konkurenci sedmý.“ Nuže, ta větší psychická vyrovnanost Vás může posílit do budoucna?

Petr Vakoč: „Tato zkušenost má opravdu potenciál mě mentálně hodně posílit. Člověk si najednou uvědomí, že si mnohdy dělá hlavu s úplnými hloupostmi. Fyzicky bude těžké dostat se nahoru na stejnou úroveň, ale věřím, že se mi to povede, a až se to povede, mohl bych být silnější než předtím. Právě díky této zkušenosti.“

Můžete popsat, jak se vyvíjí zranění?

Petr Vakoč: „Několik obratlů, které se hojily bez operačního zákroku, by nyní po třech měsících od pádu měly být víceméně srostlé. Horší je to s těmi operovanými, ty se budou hojit ještě nějaký čas. Za tři týdny jdu na kontrolu, to budou tři měsíce od poslední operace. Bylo především nutné poskládat první bederní obratel, který na tom byl nejhůře, byly tam i nějaké úlomky, které zasáhly míchu a muselo se to vyčistit. Nakonec byl na tom ten obratel tak špatně, že ho mám v podstatě vyměněný a místo něj mám takovou kovovou klícku, páteř to musí z obou stran zarůst. Právě s touto bederní částí měli lékaři nejvíce práce. Jakmile to bude pevné, mohu se zbavit korzetu a začít hýbat zády, posadit se na ergometr a přestat šlapat vleže.

Proč byly operace tři?

Petr Vakoč: „Nejprve mne v Jihoafrické republice operovali tak, abych byl schopen dlouhého leteckého převozu. Poté v Praze šlo o rozhodnutí, zda provést operaci jednu, nebo dvě. V prvním případě existovalo riziko, zda se všech šest zlomených obratlů dobře zahojí, a mohl bych mít následky do konce života a s největší pravděpodobností se nemohl vrátit k cyklistice. Musel jsem tedy v Praze podstoupit dvě operace. Zákrok nešel udělat najednou, bylo nutné stabilizovat další obratle trochu výše v hrudní části, vyčistit úlomky z míchy, vlastně ty tři operace byly naprosté minimum. Jsem v nejlepších rukách a lékaři udělali, co bylo v jejich silách.“

Jak dále?

Petr Vakoč: „Já jsem hrozně optimistický, lékaři mne naopak spíše brzdí. Není možné předpovídat, jak se vše bude dále vyvíjet, teď se především soustředím, abych nedělal nějaké ukvapenosti, aby se zranění dobře hojila. Doufám, že po další kontrole mne uznají za zdravého a budu schopen postupně rozhýbávat záda. Ovšem za jak dlouho budu schopen sednout na kolo a trénovat… Rád bych ještě zvládl něco na závěr sezony, ale jsem si dobře vědom, že se to nesmí uspěchat. Musím poslouchat tělo, na jednu stranu dělat vše pro to, abych postupoval, jak rychle to bude možné, ovšem na druhou stranu nepřekročil hranu, neuspěchal to. V tomto směru mne varuje hodně lidí, včetně závodníků, kteří měli vážné zdravotní problémy, například zranění páteře, vždy mi radili, abych to nepřeháněl, vše postupně. Takto rozsáhlá zranění mají vliv na celý organismus, nejen na kosti a samotnou páteř, podstatné je celkové fungování těla, musím pomalu do zátěže, aby mě do ní tělo pustilo a nevystavovalo stopku, aby mi obranné mechanismy těla nebránily dostat se až na ten limit, na kterém jsem běžně jako zdravý profesionální cyklista.“

Michale, jak je těžké pro sportovce, který se dlouhodobě zotavuje z vážného zranění, aby nepřekročil tu hranu, o které Petr mluví?

Michal Kollert: „Je to hodně těžké. Uvědomme si, že vrcholový sport je pro sportovce strašně důležitá součást života, má ambice, investoval do něj většinu svého času a energie, snaží se posouvat dále. A najednou je to v ohrožení. A nebezpečná je velká touha být rychle zpět, je strašně silná, pro kluky je to opravdu moc těžké, a na čím vyšší úrovni sportovec je, tím to bývá těžší. Mají také obrovskou chuť sobě i všem dokázat, že to zvládnou a vrátí se opět nahoru, znovu je tam ta touha, je hrozně komplikované dělat to rozumně. Petr hovořil o tom, že ho tato zkušenost může posílit, že může být dokonce silnější, než byl před zraněním. S tím souhlasím. Sportovci, kteří si projdou tím, čím Petr, si všeho více váží. U Petra by to mělo fungovat dobře, on je rozumný, má nadhled, předpokládám, že většina lidí by s tím měla větší problémy než Petr, do té kategorie bych spadal i já, vždycky jsem byl takový netrpělivý. Vzpomeňme na několik vážných zranění špičkových cyklistů v poslední době, většinou se vrátili silnější, např. Marco Pantani, který byl rok mimo po těžkém pádu ve sjezdu, loni Valverde, ten neměl tak vážná zranění jako Pantani, ale hned na úvod sezóny se vrátil v neuvěřitelném stylu. Zpravidla tedy bývá návrat pozitivní, to ovšem neznamená, že nejsou opačné negativní případy, například Joseba Beloki už nikdy více po těžkém pádu a zranění na svou úroveň a na vrchol nedosáhl. Záleží samozřejmě na spoustě faktorů, mj. i na fázi kariéry, kdy ke zranění došlo. Já jsem v Petrově případě hodně optimistický.“

Díváte se více na cyklistiku v televizi, když jste většinu dne doma?

Petr Vakoč: „Dívám, zaplatil jsem si Eurosport Player a sleduji závody přes počítač, byla to jedna z nejlepších investic, co jsem udělal. Baví mne to, zvláště, když se našemu týmu letos tolik daří.“

Blíží se Giro d´Italia, vzpomeňte na rok 2015 a na své první Giro, vlastně první grandtour?

Petr Vakoč: „Byla to největší závodní zátěž, jakou jsem ve své kariéře zažil, Tour de France už mne nestála tolik sil. Po dvou týdnech Gira jsem byl tak unavený, že v posledním týdnu jsem jel takový režim přežití. Ovšem na druhou stranu to byl splněný sen, jeden z nejsilnějších zážitků ze závodní cyklistiky.“

Michale, jak probíhá rehabilitace Tomáše Čapka a jeho návrat do závodění?

Michal Kollert: „Opřeli jsme se do toho po všech stránkách. I silově, aby tělo nestagnovalo, ale výpadek nebyl tak velký. Tomáš nemůže jezdit venku na kole, má naprogramovanou kombinaci trenažéru a cvičení, takový zdravý mix. Trenažer je náročný na psychiku, takže to chce namixovat, aby to bylo optimální pro hlavu i tělo. Jde mu to, se sádrou ovšem nemůžeme nic urychlit. Chceme toto období využít co nejlépe, aby jeho návrat byl co nejméně bolestný, aby až naskočí do prvních závodů, byl přechod co nejplynulejší. Každopádně je podstatné nic v rychlosti návratu nepřehnat. Mám s tím vlastní zkušenost z doby, kdy jsem závodil za Duklu Brno a před Závodem míru, jako juniorský reprezentant, jsem spadl a zlomil si kost v ruce. Přesvědčoval jsem lékaře, aby mi to srovnal jen nějakou mírnou sádrou, abych mohl co nejvíce trénovat, protože se blíží důležité závody. Naštěstí to byl doktor ze staré školy, dal mi dvojitou sádru a říkal, že kost sroste dobře jenom jednou a abych nebláznil, že mám život před sebou. Tehdy mi také nezbylo nic jiného, než se připravovat na trenažéru. Poté jsem, ještě s tou sádrou na ruce, vyhrál mistrovství republiky v časovce. Osobní zkušenost tedy napovídá, že se to dá, když je silná hlava, když nechybí vůle. Jsem u obou kluků optimistický, vidím, že mají správný přístup, pak to jde.“

Tomáši, můžete popsat Vaše zranění?

Tomáš Čapek: „Mám zlomenou člunkovou kost v zápěstí. Lékaři tvrdí, že právě tato kost se ze všech v zápěstí hojí nejdéle, stanovili mi to na šest až devět týdnů. Dnes jsou to asi čtyři týdny.“

Jak daleko je pro 19letého kluka Giro d´Italia?

Tomáš Čapek: „Je to sen, a k tomu snu ještě vede dlouhá cesta, ovšem já bych se spíše viděl na klasikách, právě k těm bych chtěl svou budoucnost směřovat, klasiky mne nejvíce baví, jsem typ na klasiky. Grandtour bych si samozřejmě rád vyzkoušel na vlastní kůži také, kdo z cyklistů by nechtěl.“

Vaši šéfové v týmu Topforex – Lapierre Pavel Padrnos a René Andrle Giro d´Italia absolvovali. Jak pomáhá mít v týmu takové cyklistické osobnosti?

Tomáš Čapek: „Pomáhá, a hodně. Mají spoustu zkušeností z velké cyklistiky, předávají nám je, vysvětlují, jak to v ní funguje, co všechno v pelotonu na Giru atd. zažili. Je dobře, že je máme.“

Málokdy máte příležitost setkat se v jednom pelotonu s vítězi velkých závodů, jako jsou Peter Sagan, Zdeněk Štybar, Roman Kreuziger nebo Petr Vakoč. Jedna se blíží – MČR. Jaké to je, když jste se vedle nich postavil na start?

Tomáš Čapek: „Určitě jsem se je ze začátku snažil co nejvíce sledovat, jak se chovají a pohybují v pelotonu, snažil jsem se jim jezdit v háku, učit se od nich závodit. V posledním mistráku ale ujela první skupina a vzadu se nic moc nedělo, moc se nezávodilo. Za týden se dozvím, jak jsem na tom s rukou, zda mi už sundají sádru, v lepším případě bych mohl letošní šampionát v Plzni stihnout. Jel jsem na té trase závod Českého poháru, okruh znám, když budu zdravotně v pořádku, rád bych zajel dobrý výsledek.“

Topforex – Lapierre je tým, který se výrazně specializuje na mladé cyklisty, jsou nejlepší v kategorii do 23 let. Jak vidíte působení týmu na české scéně?

Petr Vakoč: „Je super, že takový tým existuje. Když jsem končil v kategorii juniorů, měl jsem ohromné štěstí, že jsem se dostal do zahraničí, v tu dobu totiž u nás nebyl žádný tým, který by byl vhodný pro další rozvoj cyklisty opouštějícího juniorskou kategorii. V ČR existovaly tradiční týmy, v nichž byla daná hierarchie, žádný se nespecializoval na vývoj mladých kluků, kteří teprve cyklisticky vyrůstali. Já jsem závodil dva roky v cizině, pak vznikl development team Etixx – iHNed, což byla ohromná příležitost, a vrátil jsem se zpět do ČR. Díky Topforex – Lapierre mají mladí cyklisté příležitost se rozvíjet, trénovat s ostatními kluky, kteří mají stejné cíle, což je hrozně důležité, navíc má tým zkušené vedení s Pavlem Padrnosem a Reném Andrlem. Líbí se mi, že takový tým vznikl a pro kluky může být odrazovým můstkem do budoucnosti, třeba i do World Tour.“

Oběma si tedy dovoluji za RoadCycling.cz popřát příjemnou rehabilitaci, brzké uzdravení a, jak říkal Michal, pozitivní návrat do pelotonu.

Chlapci, držte se! Děkuji vám za rozhovor.



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste