ROZHOVOR: Český cyklokros vidím ve stavu nadějí, říká čerstvý sedmdesátník Chrobák

19.09.2022 | Tomáš Nohejl

ROZHOVOR: Český cyklokros vidím ve stavu nadějí, říká čerstvý sedmdesátník Chrobák

Cyklokrosová sezona se rozjela – před týdnem v německém Bensheimu, teď australským šampionátem nebo doma Brilonkrosem v mladoboleslavské Štěpánce, za týden pokračuje americkým pohárem v Rochesteru. A jeden z nestorů české scény Milan Chrobák oslavil v poklidném a menším kruhu rodinném sedmdesátiny. Než se zase vydá do závodního kolotoče, český pohár vypukne 28. září v Holých vrších, světový pohár startuje 9. října ve Waterloo.

V jaké stavu je podle vás český cyklokros?

Ve stavu nadějí, ty přece umírají poslední. 

To jste řekl hezky, optimisticky, ale nezapomněl jste sundat růžové brýle z veselé oslavy?

Současný systém mezinárodního cyklokrosu nenahrává menším zemím. A my nejsme velmocí jako Belgie nebo Nizozemsko. Ať už z pohledu počtu světových pohárů, kterých se u nich jede většina a taky podle příznivějšího klíče pro nasazování jezdců pro ně. Podívejte, Italové nebo Švýcaři taky zaznamenali ústup z těch pozic, kde bývali. Cestování je náročné finančně i časově a ne každý dokáže žít v Belgii jako Štybar. Jiní taky docela úspěšní to zkusili a rádi se vrátili domů. Mluvím o našem zázemí, mládež máme dobrou, myslím. A kdo chce aspoň v rozpočtu aspoň srovnat výdaje, které do kvalitní přípravy dává, musí jít ven. Naše kluby to nejsou schopné špičkově zajistit. Potvrdí to i první svěťák v Americe. Taky cyklokros jednoznačně ovládá komerce, pojedou ho ti, kteří na něj mají. Tohle všechno nám neštimuje. 

Ale před pár lety to ještě Šimůnek starší nebo Dlask a spol. zvládali?

I to cestováni do Beneluxu na závody s nejlepšími, tisíc kilometrů tam a tisíc zpátky každý víkend, já vím… Snad zase pomůže příští rok mistrovství světa v Táboře, kde zvažuje start na závěr kariéry i Štybar, což by určitě připoutalo víc pozornosti široké veřejnosti. Jinak cyklistická špička jednoznačně míří na silnici, tam jsme v jiných rozpočtech. A jsme zpátky u komerce. 

Jak to funguje u vás v klubu, v Lounech, pevné cyklistické baště?

My se snažíme, abychom dali mládeži široké spektrum pohybových cyklistických dovedností. Naše dráha má sice něco za sebou, ale trénovat se na ní dá. Máme možnost taky jezdit v zimě do bubliny do Prahy do Motola. Cyklokros je součástí mládežnické přípravy, jejímž základem ale zůstává silnice a my děláme hodně pro všeobecný základ. Nemáme jen na horská kola, ty už kapacitně nezvládáme. Já se k nim dostal jenom v době, kdy můj syn vyrůstal a kombinoval je s cyklokrosem.

Jaký máte názor na kombinace disciplín, trio Van der Poel, Pidcock, Van Aert jako by vzkazovalo: Jde to, když se chce…

Oni jsou výjimečné osobnosti, podle nich se nedá dělat cyklistika. Lépe k sobě asi pasuje silnice s cyklokrosem, tak to jezdí víc lidí. I když časová zátěž je podobná v cyklokrosu a horských kolech.

Změnila se cyklistika za těch padesát let, co s ní žijete?

Zůstala náročnost a pracovitost jako základ. Cyklista si to musí na kole odsedět, jen to z něj udělá velkého cyklistu. Je tvrdá, nedají se tu vybírat snazší cesty. Prosazení na nejvyšší úroveň pak záleží na podmínkách. Dnes už neexistuje cesta vrcholových středisek, podmínky v Dukle bývaly nesrovnatelné s tím, co tam najdete teď. U nás se to dá nazvat snad snahou „pro to něco udělat“. Druhou nejdůležitější součást toho systému tvoří lidé. Nyní mají možná tři čtyři týmy klubové zázemí. Zbytek jsou rodiče, kteří peníze investují do svých dětí. My se snažíme, aby si naši svěřenci z toho všeho, co děláme, něco odnesli do života. Aby si uvědomili, že všechno, čeho dosáhnete, je odměna za práci. A sport je také pozitivně formuje ve vztazích mezi sebou.

Vy jste začínal jako učitel a pak se stal profesionálním trenérem (v roce 1982, pozn. aut.), trošku se ty role prolínají, že?

Po studiu na FTVS jsem učil na středních školách v Žatci a Lounech. Když odešel do důchodu trenér Jiří Levínský, převzal jsem jeho místo. Moji předchůdci tady vybudovali zázemí, dostali sem TSM – tréninkové středisko mládeže, měl jsem na čem stavět a vylepšovat to. Snad jsem to nepokazil. 

Po listopadu 1989 se však společnost proměnila a zasáhlo to i sport.

Spadli jsme do „nesystému“, zrušila se střediska, za tři nebo čtyři roky se zjistilo, že nám něco chybí. Oprášilo se to, co bylo dobrý, a vznikla SCM - sportovní centra mládeže. Žijeme, ale pár let se podařilo je držet jen díky podpoře klubu a sponzorů. Dnes zaplatit trenéra je velice těžké. Já už jsem v důchodu a nejsem závislý na plné výplatě. Pomáhá mi šéf klubu Bouda a pan Jelínek. Navázali jsme spolupráci s Janem Dvořákem. Doufám, že se mi podaří mu něco předat, je to taky učitel se vztahem k výchově. Bude ale záležet na financích, jak se to podaří. 

Jak velkou držíte základnu?

Měli jsme kolem dvaceti dětí. Pavel Jindřich odešel do Tábora, Martin Bárta do německého Ederu, Adam Seeman do zahraničí, jezdil v Itálii a teď se stěhuje do Nizozemska. Ta cesta z Loun do velké cyklistiky je možná. Sází se teď hodně na přípravu podle wattů, ale tvrdá práce je stále základem, stejně jako kontakt trenéra se závodníkem. Já se nepotřeboval dívat na jejich čísílka, stačilo mi vidět mu do tváře po tréninku. Žáček přece nemůže trénovat jen podle wattů, musí ho to hlavně bavit.

Až na výjimky se chuť dětí trénovat, nemluvě o tom trochu „makat“, vytrácí a platí to i pro jiné sporty, souhlasíte?

Ten zájem dětí je teď tak mnohočetný, mají tolik možností, co vnímat, čemu se věnovat… Na druhou stranu dříve bývalo cestou domů ze závodů v autě tak živo, že se někdy ani nedalo dojet. Teď vytáhnou mobily a řidič má klid. Chuť trénovat ty mladé snad neopouští, možná spíš dříve docházejí síly. Dřív když nebyli úspěšní aspoň trochu, pořád měli nějakou perspektivu, jezdilo se víc závodů, byly tu vojenské kluby. Dnes kluk v sedmnácti nedostane smlouvu a ztrácí motivaci dál dřít. Život je rychlejší. Ale zase se rozvinul lepší kontakt se zahraničím. Od juniorů výš by nadějní závodníci měli využít šanci, pokud se objeví a zkusit to. Ta cyklistická úroveň je někde jinde. 

Vašima rukama prošla řada později úspěšných cyklistů, koho byste připomenul sám, třeba jako největší talent, který to nakonec výš nedotáhl?

Těžko bych jmenoval jednoho. Ta spolupráce je vždycky podobná, musíte člověka nasměrovat a namotivovat, reagovat na jeho potřeby a usměrnit to všechno. Důležité je v něm vzbudit zájem, a když se nedaří, pomoci mu překonat splín. Adam Seeman byl v juniorech úspěšný, ale letošní sezona mu v Itálii úplně nevyšla. Jenže trenéři vidí, že je dobrý, a proto jde dál do Nizozemska do development teamu DSM. On se neztratí, i když měl problémy. Pořád stoupá výš a výš, už se o to starají i další trenéři. Ale jsme stále v kontaktu, volal mi z Itálie, popřál mi i k narozeninám.

Zmínku zaslouží také Kamil Ausbuher, juniorský mistr světa v cyklokrosu, co myslíte?

Na něm se jasně ukázat, že příprava může být zvolená jakákoliv, ale musí být zodpovědná. V létě jsme jezdili na dráze a ve skupině, on to neúnavně rozjížděl, až mu všichni nadávali. Když trénuju, tak trénuju, říkal jenom na to. Šel si za tím, byl zabejčený, ta povaha mu pomohla. To platí ve všem v životě. Když něco chcete, musíte za tím jít.

Uznáváte cyklistiku jako celek, ale cyklokros je srdeční záležitost, že?

Ano. Ale jsem si vědom, že silnice je základem pro všechny disciplíny a to jsem říkal i jako asistent reprezentačního trenéra cyklokrosu. Věděl jsem, že hlavně u mládeže je to velmi úzce spojené. Když dáváme na dráze jednu stíhačku za druhou, není to moc příjemný, ale je to potřeba, musí se to udělat. Dospělí už si potřebují zvolit jednu specializaci a té se věnovat naplno. Já si nejvíc užiju jednoznačně cyklokros, na něj si čas vždycky udělám. Moc se těším zase na mistrovství světa v Táboře. 

Reálně na dosah špičky zůstává pouze Michael Boroš, dokáže se tam vrátit?

Právě na něm je vidět ten příklad, že ani pobyt v Belgii nemusí automaticky znamenat, že se ve špičce napevno usadíte. Pořád tam byl sám, nebo cestoval domů, to mu nepřidalo. A když se vrátil, nějak z toho vypadl. Teď by ho ta důslednější příprava na silnici mohla vrátit. Za důležitou považuju pohodu v životě, jak je člověk srovnaný, do závodu jde s jiným elánem. 

Už potřetí kandidujete v regionálních volbách. Vidíte tu za sebou výsledek jako ve sportu?  

Byl jsem už dvě volební období součástí 29členného zastupitelstva v Lounech, mám na starosti oblast sportu. Myslím, že Louny mu v rámci svých finančních možností věnují dost a zájem o něm tady je. Na regionální úrovni se díky tomuto působení dá ovlivnit ve prospěch sportu ledacos, a proto tam jsem. V debatách s ostatními pak nekoukáme na to, kdo je z jaké strany, ale jak prosadit podle našeho názoru správnou věc. Sice nejsem členem ČSSD, ale oni měli sport vždycky docela vysoko a proto s nimi spolupracuji. Tím, že v poslední době mají méně preferencí, neznamená, že je pro své osobní ambice vyměním za někoho jiného. 

Kolik ještě stihnete při tom všem najezdit na kole?

Zůstávám už cyklistou víc duší, než tělem, víc toho nasedím v autě. Se ženou jsme si pořídili elektrokola, strávili jsme tři dny ve Špindlu a zavzpomínali si na místech, kam jsme jezdili dříve „bez motoru“ a nebyli z toho tak unavení. Vedl jsem dříve poctivě tréninkové deníky, teď už je nevedu vůbec. Naježděno mám ve stovkách kilometrů, už rozhodně ne v tisících.


Tomáš Nohejl
Všechny články autora


Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste


koloběžka
Milan Chrobák vychoval spoustu výborných závodníků i závodnic a myslím, že jen málokdo se mu může vyrovnat. Vždy jsem obdivovala jeho cit a snahu vychovat z nových a nových nadějí úspěšné reprezentanty. A po několik desetiletí se mu to stále daří. Gratuluji!!!!
20.09.2022 12:23:39