Rozhovor s legendou česko-slovenské cyklistiky Petrem Bauerem pro magazín Electric Bike Action

17.03.2020 | Ondřej Vysypal, Foto: Robert Virt

Rozhovor s legendou česko-slovenské cyklistiky Petrem Bauerem pro magazín Electric Bike Action

S kolegou fotografem nacházíme v uličkách Unhoště na Kladensku bytovku, kde žije Petr Bauer - závodník, trenér, stavitel rámů, obchodník a celoživotní pan cyklista. Vchod poznáme podle obytné dodávky se samolepkami cyklistických sponzorů a partnerů. Po chvilce před námi 82letý pan Bauer zastavuje na elektrokole Stevens a srdečně nás vítá.

Letošní zima vyjížďkám přeje, takže ani on v tréninku nezahálí. Uděláme pár fotek venku a přijímáme pozvání do jeho království plného kol, pohárů, medailí a úžasných vzpomínek. Začínáme v roce 1952, kdy jel jako dorostenec první závod na silničním kole v Praze kolem Křižíkovy fontány. Potom bylo z těch významnějších angažmá důležité to v Dukle Louny v letech 1961–1963. A poté ve Spartě Praha od roku 1963 do roku 1968. A pak? Pryč od Rusáků a komunistů, pryč z okupovaného Československa!

Pane Bauere, jak vzpomínáte na srpen roku 1968, kdy jste udělal životní rozhodnutí?

Okupace byla 21. srpna a pár dní nato, 28. srpna, se vrátila vláda z Ruska. A my jsme se s mojí tehdejší ženou ihned spontánně rozhodli, že emigrujeme, protože okupace pro nás byla neakceptovatelná. Takže jsme hned 7. září emigrovali v Aerovce 662. Měli jsme s sebou základní věci, já navíc závodní kolo, stan a dva spacáky. Přesně 13. září jsme dorazili do Buchsu jižně od Bodamského jezera, na hranici Švýcarska a Lichtenštejnska, a zamířili do tamního sběrného tábora. První, co jsem ve Švýcarsku začal dělat, byla práce instruktora běžeckého lyžování a vedl jsem kurzy ve Svatém Mořici. Na jaře jsem pak začal ve zdejším cyklistickém oddílu RB Brugg dělat trenéra. Měli jak amatérskou, tak profesionální členskou základnu a byli moc rádi, že se ode mě mohou dozvědět něco nového a poznat jiné zkušenosti a jiný pohled.

Takže se vám podařilo dobře se uchytit?

Ano, byl jsem tam spokojený a vážili si mě. V roce 1971, když se nám narodila dcera Kateřina, nám domů od prezidenta oddílu přišly dvě obrovské bedny. Představte si, že členové týmu, a hlavně ženy těch závodníků, nakoupili a shromáždili dohromady kompletní výbavu pro naši dceru – od postýlky přes oblečení, všechny lahvičky, drobnosti a další potřeby až po dudlík, takže jsme nemuseli pořizovat vůbec nic. (Petr Bauer ještě dodává, že dcera Kateřina byla pozdější juniorskou mistryní Švýcarska ve slalomu, sportovní geny v sobě tedy nezapřela – pozn. autora.)

Jaké byly další roky ve Švýcarsku?

Ještě další tři sezóny jsem pracoval pro tým a sám jsem závodil, jezdil jsem tenkrát amatéry. A když už to tolik nešlo a nebyl jsem konkurenceschopný, věnoval jsem se více lyžím a jezdil jsem také divokou vodu na kajaku. Od kola jsem si odpočinul a získal jsem okruh dalších přátel. V roce 1978, tedy o pěkných pár let později, se stala taková zajímavá věc. Ve vesničce, kde jsem bydlel, pořádali cyklistické kritérium včetně kategorie seniorů. Tak jsem se postavil na start a dojel jsem na druhém místě! Po letech mě kolo začalo zase bavit a opět jsem se pustil do tréninku a závodů v kategorii masters.

A jak vám to šlo?

V roce 1983 jsem vyhrál mistrovství světa v Belgii a v roce 1986 potom stejný závod v St. Johannu v Rakousku.

V čem byl váš tréninkový přístup tak unikátní a inovativní? A kde jste tenkrát čerpal inspiraci a další informace?

Měl jsem jedno obrovské štěstí, že když jsem jezdil v Praze na dráze, trénoval jsem s jezdci z Ústředního domu armády, a sice to tenkrát byli borci Cihlář, Nouza, Opavský a Jursa. Za celým mým věděním stojí Jaroslav Cihlář, někdejší závodník, reprezentant, pedagog na FTVS a úžasný trenér a velký člověk. Od něho jsem se o cyklistice dozvěděl vše podstatné a mohl s těmito poznatky dále pracovat a přenášet je do praxe.

Z čeho pramenil váš zájem o techniku a konstrukci rámů? Později jste si přece nechával stavět i rámy s vlastním logem a nápisem BAUER, je to tak?

Původním povoláním jsem strojař a rámařina mě odjakživa zajímala. Pracoval jsem ve švýcarské firmě Braun Boveri na hydraulické regulaci atomových turbín.

Dobře, ale turbína není závodní kolo. Jakým způsobem jste se vlastně dostal k cyklistickému obchodu a také výrobě kol?

Jednou jsem hovořil se svým švýcarským kamarádem a ten mi řekl, že u nich v městečku Wettingen je člověk, který chce prodat cyklistický obchod, protože odchází do penze. „Co kdybychom do toho šli?“ povídá mi. Jednalo se o jízdní kola a mopedy. No a tak jsme začali. Já jsem tedy odešel z Braun Boveri, kde jsem jako technik a konstruktér vydělával trojnásobek průměrného platu. Se společníkem jsme vytvořili akciovku a každý jsme si půjčili ještě 50 tisíc franků, abychom mohli vyplatit majitele a převzít celý obchod i se skladem a materiálem. Tenkrát tam byla jízdní kola s torpédem, mopedy a podobné věci, závodní kolo bohužel ani jedno.

Takže jste proměnili nabídku a zaměřili se na sport?

Ano, s mým partnerem jsme oba závodili spolu i proti sobě a sportovní duch nás táhl dopředu a chtěli jsme sortiment směřovat jinam. Po půl roce mi povídá: „Hele, já myslím, že dvě rodiny ten kšeft neuživí. Ty jsi už dal výpověď, já ještě ne, takže máš přednost. Jestli chceš, tak mě vyplať a nech si ten obchod sám.“ No tak jsem kamaráda vyplatil a za dva roky – protože on koupil i ten dům, kde sídlil obchod a kde byl ještě jeden byt – mi řekl, že chce ten dům prodat. Že prý jestli ho tedy nekoupím. Já mu řekl: „Chtěl bych, ale nemám na něj peníze.“ Co osud nechtěl, stala se taková věc. Naše dcera měla ráda koně a jezdila parkur a zmínila se před svojí kamarádkou z jezdeckého oddílu, že máme takovýto problém s domem, kde je náš obchod. To děvče mělo bohaté rodiče, kteří měli velkou samoobsluhu, mlékárnu a sýrárnu. Jejich rodina se rozhodla půjčit nám tenkrát sto tisíc franků na ten dům. Z toho jsem byl úplně perplex, jak se to najednou vyřešilo! Oni mi řekli: „Víš, Petře, my jsme začínali podobným způsobem jako vy, a někdo nám v začátku také takto pomohl. Takže my to teď vracíme zpátky a rádi pomůžeme vám.“

To je úžasný, skoro filmový příběh…

To ano. Koupili jsme dům a bylo to úplně super. Žena třeba byla v prodejně a jen přešla dvoje dveře z obchodu a mohla si hned zamíchat polévku, kterou vařila v kuchyni na sporáku. Já jsem pomalu přetvářel obchod ke svému obrazu. První krok byl, že jsem přestal dělat mopedy a ani jsem je už nespravoval. Směřoval jsem to do sportu. Městečko mělo 25 tisíc obyvatel, ale všichni dělali torpéda a městská kola, nikdo se nezaměřoval na sportovní a závodní cyklistiku. Běžné obchody prodávaly kola za 300, maximálně 350 franků, a já najednou za 800 a víc. Všichni mi říkali: „Vy jste se zbláznil, komu to budete prodávat?“

Předpokládám, že jste o své obchodní strategii ani na vteřinu nezapochyboval…

Dokázal jsem si to prosadit, ale měl jsem – opět – i veliké štěstí a zase při mně stála ta osudová náhoda. Jednou takhle navečer, když už bylo pět minut po zavření, přišel frajer, jestli bych mu neprodal galusku, že podruhé píchnul a nemá další rezervu. A já říkám: „Jo, to není problém.“ On povídá: „No jo, ale já nemám peníze.“ Já na to: „Počkat, ty jsi řekl prodat, to přece znamená vyměnit věc za peníze!“ Hned se dušoval: „Tak dobře, nezlobte se, já vám ji určitě přijedu zaplatit. Dal byste mi ji, prosím?“ Takže jsem mu dal galusku a on na mě: „Víte, já ji ale neumím nalepit. Nemohl byste mi ji prosím nalepit?“ Tak jsem si pomyslel: „Tak to je v pr…, ty přijdeš po zavírací době, nemáš peníze a neumíš si sám vyměnit galusku!“ Protože se zadíval na mou minerálku na stole, pokračoval jsem: „Žízeň máš určitě taky, viď?“ Zakýval hlavou: „To jo, mám, velkou.“ Já na to: „Vezmi si sklenici a nalej si, já jdu opravit to tvoje kolo.“ Potom mi poděkoval, rozloučil se a že to prý přijede brzy zaplatit. A abych si napsal jeho adresu. Já mu řekl: „Adresu si rozhodně nenapíšu, protože to je další práce navíc a už je po sedmé hodině!“ Takže ještě jednou poděkoval a rychle odjel.

A co bylo dál? Napjatě čekám na pointu.

Veselá příhoda pokračuje. Druhý den ráno přijel černý Bentley se zelenými blatníky a šoférem. V perfektním obleku a lesklých botách vystoupí ze zadních dveří ten frajer. Říká: „Jdu vám zaplatit ten včerejšek. Plus mi prosím dejte ještě deset těch galusek!“ Tenkrát to byly ty nejdražší a nejlepší galusky Vittoria, tak jsem mu je rád prodal. Zeptal jsem se ho, co je vlastně zač. Odpověděl mi: „No já jsem ředitel Schweizerische Kreditanstalt.“ (Předchůdce dnešní Credit Suisse, prestižní investiční banky a pojišťovny – pozn. autora.) Tak to jsem jen polkl. Když odcházel, tak mi nesměle říká: „Víš, my máme v Curychu malý cyklistický klub bankéřů, ale nemáme žádného mechanika ani rádce, který by nám byl nablízku a trochu rozuměl tomu, co potřebujeme. Nebo nám uměl poradit s výbavou kol a závoděním. Vidím, že ty máš hodně zkušeností, tady by to třeba šlo, co myslíš?“

To je tedy trefa! Co jste mu na to řekl?

Ptal jsem se ho, co a jak si přesně představuje. On že prý těch bankéřů a manažerů v jejich týmu je asi pětatřicet a že by za mnou jezdili, dávali si kola na servis, nakupovali by materiál nebo přijeli na konzultace. Prostě špičkoví bankéři, co si za rok vydělali třeba milion franků. Ale že mají jeden problém – mohou jezdit jen později odpoledne anebo večer, dříve se neutrhnou. Řekl jsem mu: „Podívej se, je tady takový řád – o půl sedmé zavírám a uklízím nebo dokončuju servis. Mezi sedmou a osmou hodinou rodina večeří, to je svaté. Po večeři se vám klidně můžu věnovat. Když přijdete v sedm hodin, tak si s námi dáte jídlo, ale o kole se začneme bavit zase až po osmé, platí?“ Takže oni chodili a bylo to prima. Třeba se manažer objednal telefonicky, že přijde i na večeři, rozmlouvali jsme a po osmé hodině jsme se věnovali jeho kolu a věcem, co souvisí se závoděním. Navázali jsme úzký vztah a já jsem jim kromě materiálu a servisu dával i trenérské rady a další konzultace. 

Takže byznys to pěkně nastartovalo!

To ano. Třeba jeden z nich zavolal, že letí za 14 dní na Mallorku a potřebuje zkontrolovat a vyladit kolo. A druhý den přijela v Porsche jeho manželka a dovezla kolo na servis a že prý to mám udělat tak, jako bych připravoval kolo pro sebe. Bylo to myslím v roce 1983. Tak jsem ze sporťáku vytáhl vak s kolem a ona se ptala, kdy pro to může přijet. Řekl jsem za čtyři dny, takže ona pak přijela, já jsem řekl částku 400 franků, ona mi dala 600 a odjela. Najednou za pár týdnů zvoní z Mallorky telefon a on mi volá: „Petře, to kolo jede fantasticky, takhle perfektně mi to nikdy nechodilo,“ pochvaloval si. Takže takové jsem měl obchodní a přátelské vztahy.

V té době jste sám aktivně trénoval, je to tak?

Ano, najel jsem tak dvacet tisíc kilometrů za rok a v sezóně jsem objel třeba 40 nebo 50 závodů, takže to byl docela šrumec. Ráno jsem byl v obchodu a polední pauzu jsme měli mezi 12. a 14. hodinou. Takže o půl dvanácté přišla na půlhodinku do obchodu manželka a já jsem už sedal na kolo a vyrážel na trénink. Vrátil jsem se ve 14 hodin, osprchoval jsem se, zasedl jsem k obědu, a když náhodou cinkly dveře a někdo přišel do prodejny, vstal jsem od jídla a odběhl jej obsloužit. A potom jsem byl až do večera v obchodě a prodával nebo dělal servis.

Jaké značky tenkrát frčely mezi zákazníky?

Mí klienti – bankéři – měli špičková silniční kola, třeba Colnago, Basso, Reggio Emillia, Tommasini a další… A já jsem v obchodě prodával Colnago, Cannondale a tehdejší švýcarskou značku Cilo.

Dařilo se vám dobře?

Ano i ne. V roce 1990 jsme se s manželkou rozvedli. Dcera musela přestat lyžovat, protože měla čtyři operace křížového vazu. Syn Robin hrál profesionálně hokej. Došlo tam k zajímavému propojení prodejny s hokejem. Robin byl ve městě bůh, protože nikdo jiný tam špičkový hokej profesionálně nikdy nehrál. Syn tedy postupně začal dělat v obchodu i hokejový sortiment. Já jsem v servisu brousil brusle, prodával kola a nakonec jsem jim obchod nechal, aby měli z čeho žít. (Pozn. autora: současná prodejna pod vedením Robina Bauera slaví 40. výročí od založení a stále prosperuje – viz www.bauersport.ch). A v roce 1991 jsem se vrátil do Česka. Měl jsem v Praze přítelkyni, která na Václaváku zprivatizovala prodejnu sklo-porcelán. Takže místo kol najednou změna. To byl obchod s tržbami 450 tisíc korun za den, tomu jsem ani nechtěl věřit. Vzali jsme se a postavili jsme spolu dům na Zbraslavi. Jednoho dne mi řekla: „Víš, co je můj sen? Mít bazén a každý den ráno si v něm zaplavat, než jdu do práce.“ Já povídám: „Máme na to?“ Ona mě ujistila: „Máme.“ Tak jsme za dva miliony dvě stě tisíc korun postavili krytý bazén. Potom mi přítelkyně říká: „Já husa, mluvím o sobě a nezeptala jsem se tě, jaký je tvůj chlapecký sen.“ Tak jsem řekl pravdu: „Když se ráno probudím, tak nemuset jít do žádné práce a dělat si jen to, co mě baví.“ No, a to se mi vlastně splnilo.

Potom ale přišla nečekaná věc, kdy ona ručila za úvěr svému bratrovi, jenž se dostal do problémů. Padl na ni závazek asi 13 milionů korun. Takže prodala podíl v obchodě a ze dne na den měla jen minimální plat, jinak vše odcházelo na splátky. Žili jsme v našem domě na Zbraslavi docela skromně, nebylo to na žádné vyskakování. Koupil jsem jí stánek s ovocem a zeleninou, protože byla aktivní a chtěla více pracovat. Rozuměli jsme si, vycházeli si vstříc, ale pak se stala taková tragédie, kdy ona zemřela na kole v Rakousku při dopravní nehodě.

To asi opravdu píše sám život anebo nějaký šílený scenárista…

Život šel dál. Seznámil jsem se s Bohunkou Lomovou, svou třetí ženou. Já jsem trénoval cyklisty, týmy i jednotlivce a pořádal také tréninkové kempy. Bohunka dělala masérku a začala jezdit se mnou. Každý týden jsem měl na kempu sto lidí a otočilo se to třeba osmkrát během jara – Němci, Holanďani, Angličané, Belgičané a další. Z toho jsme vždy žili celý rok. Kromě tréninků a fungování v různých týmech jsem byl v letech 1993 až 1995 prezidentem Českého svazu cyklistiky. S Bohunkou jsme oba jezdili závody v kategorii masters a byla to krásná léta. Dům na Zbraslavi jsme prodali, protože jsme už velký dům nepotřebovali – pořád jsme jezdili na kole a po závodech a soustředěních. Takže jsme se v roce 2007 odstěhovali do bytu v Unhošti.

Nyní bych rád stočil povídání k elektrokolům. Vybavujete si svou první zkušenost?

Řekl bych, že elektrokolo jsem poprvé uviděl v roce 2007 nebo 2008. Ale nic to se mnou nedělalo. Až později jsem si vyzkoušel elektrokolo Cannondale, skoro za 4000 franků, takže dost drahé. Bylo to ve Švýcarsku u Robina, on si vzal z prodejny stejné a jeli jsme na vyjížďku. A já jsem si říkal: Hergot, tohle je budoucnost celé cyklistiky a jejího rozšíření na další lidi! To je přeci šance, jak spojit cyklisty různé výkonnosti na vyjížďce a vyrovnat rozdíly. Zkrátka mi nevadí, když lidé jezdí na elektrokolech, hlavně že jsou na čerstvém vzduchu a chovají se k přírodě ohleduplně. Ale to už je na každém jednotlivci – vandal může být na normálním kole i elektrokole, to už neovlivníme. Nicméně díky elektrokolům je najednou příroda zpřístupněná i pro ty, kdo by jinak nevyjeli nebo nevyšli ven.

Celý rozhovor najdete na ZDE anebo v tištěném vydání magazínu Electric Bike Action 1/2020.

 



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste


piratelu
Tak tenhle pan cyklista a Bohunka mě dělali doprovod na Transalp 2006... Cortina d'ampezzo... Díky moc, nikdy na Vás nezapomenu... Když mě v předposlední etapě převodník načal holeň. Všechno se v klidu vyřešilo... Přeji Vám ještě hodně aktivních let...
17.03.2020 19:42:33
defekt
Zdravím Petra i Bohunku. Závodili jsme spolu v kategorii Masters, byli jsme spolu ve výboru Extraligy Masters, mám na oba ty nejlepší vzpomínky.
18.03.2020 10:04:58