Velký vítěz i hříšník Alexander Vinokourov

20.01.2020 | Petr Fantyš, Foto: Sirotti

Velký vítěz i hříšník Alexander Vinokourov

Když zazní jméno Alexandr Vinokourov, tak se každému může vybavit něco jiného. Byl skvělým univerzálem a má na kontě celou řadu velkých vítězství, ale jeho úspěchy provázelo také pár kontroverzí. Kariéru každopádně ukončil jako velký vítěz.

Původně po sezóně 2011 oznámil, že nebude pokračovat a v 39 letech udělá za svou cyklistickou poutí tlustou čáru. Pak si to ještě rozmyslel (jako už předtím několikrát), protože chtěl svému týmu pomoct na Tour de France. Ani to mu ale nestačilo a o týden později se ještě představil na startu londýnské olympiády.

Na tu si brousili zuby především domácí Britové v čele s hvězdným Markem Cavendishem. Nechali si však ujet příliš silnou skupinu, kterou nebyli schopni dojet. Od ostatních uprchlíků se později oddělila dvojice Rigoberto Urán – Alexandr Vinokourov a tihle dva spolu dojeli až do cílové rovinky. Tam Kolumbijec na chviličku zaspal, když se ohlížel po zbytku startovního pole, čehož náramně využil Kazach, chytře se od něj odpoutal a dojel si pro zlato.

O svou medailovou radost se poté rozhodl podělit s nemocnými kazachstánskými dětmi, jimž věnoval 243 000 dolarů z dražby kola, na kterém v Londýně vyhrál. „Tohle kolo mi přineslo štěstí a já se o něj teď můžu podělit s jiným Kazachy, kteří v životě tolik štěstí neměli,“ sdělil o svém skutku.

Sám Vinokourov začal závodit už v dětském věku ještě v Sovětském Svazu. Potom, co si odkroutil 2 roky povinné vojny se v roce 1997 přesunul do Francie a připojil se k amatérskému týmu Espoir Cycliste Saint-Etienne Loire. Svými výkony dokázal zaujmout a pro další sezónu se už stěhoval do profesionálního celku Casino (dnešní AG2R).

Už tam se mu dařilo, ale mezi velká jména cyklistiky se dostal až po svém přestupu do Telekomu. Dvakrát pomáhal svému lídrovi Janu Ullrichovi na Tour de France, ale Lance Armstronga porazit nedokázali a byly z toho jen dvě druhá místa. Právě týmový parťák Ullrich připravil Vinokourova o vítězství na Olympiádě v Sydney a Kazach se musel spokojit s druhým místem.

Stal se z něj také specialista na Paříž–Nice, na němž triumfoval v letech 2002 i 2003 a v obou případech získal i jeden etapový vavřín. Když potom v roce 2004 vypadnul z celkového pořadí, tak si to vynahradil třemi vyhranými etapami.

Svou dominanci se pokoušel přenést i na nejdůležitější etapový závod ve Francii. Jako lídr jel na Tour poprvé v roce 2003 a nestačil jen na dva soupeře. V Paříži se tak postavil na stupně vítězů vedle neporazitelného Lance Armstronga a bývalého kolegy Jana Ullricha. Navíc pro sebe získal i jeden etapový triumf.

O dva roky později přidal další dva včetně husarského kousku na Champs-Elysées, kde svým útokem 3 kilometry před cílem překvapil všechny soupeře a dokázal ho dotáhnout až do konce. Za vítězství navíc získal i bonusové vteřiny, díky nimž se posunul na páté místo celkového pořadí.

„Tohoto vítězství jsem dosáhnul díky odvaze. V posledních kilometrech jsem do toho dal úplně všechno, a přestože jsem si myslel, že to není možné, jsem to dokázal. Je to neuvěřitelné,“ jásal v cíli po dechberoucím výkonu.

Jeho tým ovšem během celé Tour provázely problémy ve spolupráci mezi jednotlivými závodníky, a tak nikoho nepřekvapilo, že Vinokourov po sezóně změnil zaměstnavatele a přešel do Liberty Seguros–Würth.

Šéf týmu, Manolo Saiz, byl pár měsíců na to zatčen, kvůli zapojení do velké dopingové kauzy Operación Puerto. Celek nakonec zachránilo spojení kazašských firem, které od Saize koupily licenci a svůj tým pojmenovali Astana.

Přestože tým byl spasen, nemohl startovat na Tour, protože hned 5 jezdců mělo kvůli dopingovému skandálu zákaz startovat. Vinokourov mezi ně nepatřil, ale Tour musel vynechat, a tak nuceně změnil vrchol sezóny a připravoval se na Vueltu.

A připravil se skvěle. Spolu s krajanem Andrejem Kasheckinem vládnul kopcům, kde se jich dokázali držet jen Alejandro Valverde a Carlos Sastre. Vinokourov nakonec opanoval celkové pořadí a v Madridu si oblékl zlatý dres pro vítěze.

Triumfoval navíc ve velkém stylu, když své jasné vítězství potvrdil předposlední den vyhranou časovkou, podtrhnul svou dominanci a nadělil si krásný dárek ke třiatřicátým narozeninám. Další dvě prvenství získal v osmé a deváté etapě. Když potom dojel na vrchol v cíli 18. etapy společně se svým parťákem Kasheckinem, spokojil se s druhým místem a nechal mu jeho moment slávy.

„Moje výhra je tak trochu pomsta za zákaz startu na Tour. Dokázal jsem, že zvládnu jezdit na Grand Tours na té nejvyšší úrovni, což je hodně důležité. Vítězství na Vueltě je skvělá motivace jet příští rok na Tour a vyhrát i tam,“ pronesl sebevědomě Vino pro Cyclingnews po životním úspěchu.

Na Starou dámu přijížděl jako jeden z největších favoritů, ale po těžkém pádu z páté etapy byl nucen odpískat celkové pořadí, ačkoli Tour chtěl dojet a prát se aspoň o etapy. Tento cíl si splnil v časovce ve 13. etapě, kdy vyhrál o více než minutu před druhým Cadelem Evansem a o dva dny později ovládl i těžkou pyrenejskou zkoušku.

Jeho radost však netrvala dlouho. Další den se totiž ukázalo, že při svém heroickém výkonu v časovce užíval doping. Astana na Tour končí a Vinokourov přichází o obě etapy. Mluví se pochopitelně i o tom, jestli nedopoval i při dřívějších závodech.

Kazašská federace se rozhodla svoji největší hvězdu potrestat jedním rokem zákazu činnosti, aby mohla stihnout Olympiádu v Pekingu. Tohle jednání se ovšem vůbec nelíbilo UCI, ale dřív než vynesla rozsudek ukončil v prosinci 2007 Vinokourov kariéru.

Celá situace se tedy uklidnila a žádné další postihy nebyly uděleny. Tady však příběh nekončí, protože o rok později Vino učiní důležité prohlášení: „Miluju cyklistiku chci se vrátit. Takhle jsem si nepřál skončit a cítím, že ještě můžu vyhrávat velké závody.“

UCI se rozhodla udělit navrátilci dvouletý trest počínaje jeho nálezem z července 2007 a ve druhé půlce sezóny 2009 se objevil zpátky na trati, ale nebyl v nejlepší kondici a zajímavé úspěchy přišly až další rok.

Na jaře debutoval na Giru, kde měl šanci jet na sebe a nevedlo se mu úplně špatně. 5 dní vozil růžový trikot, ale nakonec dojel až šestý. Později na Tour přijel jako pomocník Alberta Contadora a po obrovské bitvě s Andym Schleckem nakonec slavil španělský Pistolero. (O svůj triumf také později přišel kvůli dopingu). Kazach navíc podával i dobré individuální výkony a odvezl si jedno etapové vítězství.

V roce 2011 potom přišel další skandál. Vinokourov byl skutečně všestranný závodník a úspěchy slavil i na klasikách, největšími jsou bezpochyby vítězství na Amstelu a dvakrát ovládl i Liege. Právě jeho druhý triumf z belgického Monumentu je poněkud problematický.

Švýcarský magazín L'Illustre odhalil, že den po závodě Vinokourov poslal 100 000 euro na účet Alexandra Kolobneva, se kterým „bojoval“ o vítězství do posledních metrů, zatímco ostatní soupeři byli daleko za nimi. Časopis dokonce publikoval jejich mailovou korespondenci, kde Kolobnev píše, že má strach a bojí se, že by je mohli chytit a Vinokourov ho uklidňuje.

Kazach nikdy nepopřel, že peníze svému protivníkovi poslal, ale nejednalo se prý o úplatek za výhru, ale o půjčku. „Jde jen o další příběh očerňující moje jméno. Často půjčuju lidem peníze,“ reagoval na kauzu. 

Soudu se však jeho vysvětlení nezdálo dostačující a v září 2019 byli oba cyklisté odsouzeni k 6 měsícům vězení a Kazach měl zaplatit pokutu 100 000 euro. O dva měsíce později byli oba opět očištěni pro nedostatek důkazů.

Vinokourovova kariéra je plná skvělých cyklistických momentů, ale také průšvihů a spekulací. Bůhví, jestli ještě o nějaké tituly nepřijde, ale sledovat ho na kole byla určitě zábava.



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste