Jejich otec byl členem cyklistického klubu Bury Clarion. Jednou se při tréninku srazil s autem a kvůli zranění nemohl nějaký čas jezdit. Chtěl ale dál chodit za kamarády do klubu, tak s sebou na místní velodrom bral oba kluky, z nichž se tam rychle stali hvězdy.

Jezdili na dráze i na silnici. Při závodech za stejný tým, ale na tréninku proti sobě. „Na závodech jsme spolu samozřejmě nezávodili, ale na tréninku jo,“ vzpomíná Simon při společném rozhovoru pro Cyclingnews. „Jedete do mírného kopce a jeden z nás trochu přiostří tempo. Druhý odpoví a najednou je z toho závod na plný plyn.

„Úplně na začátku to není opravdový trénink, prostě se jdete projet,“ pokračuje Adam. „Pak se začnete tlačit před sebe a závodit spolu. Nepřemýšlíte nad tím, prostě jdete do toho! Vlastně jsme se naučili jak závodit dřív než jsme se naučili jak trénovat.“

Oba měli velký talent a v 18 letech se jejich cesty rozdělili. Simona si vybrali do britské Olympijské akademie, ale Adama ne. Ten se tak ve snaze o splnění svého cíle vydal do Francie.

Simon se svého prvního velkého úspěchu dočkal na dráze. V roce 2013, když mu bylo 20 let, ovládl bodovací závod na mistrovství světa. O 6 měsíců později se oba bratři představili bok po boku na Tour de l‘Avenir, kde patřili mezi nejlepší. Adam skončil druhý v celkovém pořadí a těsně pod vrcholem skončil i v páté etapě, kde nestačil jen na bratra Simona. Ten se potom radoval i o den později a díky dvěma etapovým prvenstvím se dostal i na 10. místo celkově.

Svými výkony upoutali pozornost několika velkých týmů, včetně britského Sky, ale nakonec se rozhodli jít společně do australské Oricy. „Rozhodovali jsme se společně a Orica se nám zdála jako nejlepší možnost. Kdybychom šli do Sky, jen bychom dřeli vepředu jako otroci a to by mě nebavilo,“ komentoval Adam.

Jeho bratr Simon ještě na konci sezóny zazářil na Kolem Británie, kde vyhrál jednu etapu a skončil celkově třetí. Porazil zde například Naira Quintanu nebo Dana Martina.

V 21 letech potom na jaře 2014 konečně naplno vstoupili do profesionálního pelotonu a poprvé se pořádně ukázali v dubnu na Kolem Turecka. Simon bohužel v úvodu spadnul a zlomil si klíční kost. Jeho bratr zde však dokázal vyhrát etapu a dokonce i celkové pořadí.

Skvěle si vedl i potom. Kolem Kalifornie dojel pátý a na Critériu de Dauphiné šestý. Proto bylo překvapivé, že na Tour dostal nominaci Simon, který kvůli zranění neměl tak dobré výsledky. Jeho debut na Grand Tour ovšem nedopadl podle představ a po dvou týdnech odstoupil.

Adam se zase představil na Vueltě a dokončil ji, ale žádný zajímavý úspěch si nepřipsal. Ten přišel až o rok později. Oba společně objeli Tour de France a vydali se i na San Sebastian. Adam se v jeho závěrečném stoupání odpoutal od zbytku pole a pronásledoval prvního Grega Van Avermaeta. Na toho ale nenarazil, do cíle přesto přijížděl jako první. Belgičan byl sražen motorkou a odstoupil, ale Yates se to dozvěděl až když přetnul pásku.

Rok 2016 začal Simon slušným 7. místem na Paříž–Nice. Později o něj ovšem přišel kvůli pozitivnímu dopingovému testu. Orica vzala chybu na sebe s odůvodněním, že týmový lékař zapomněl oznámit Yatesův lék na astma, kvůli němuž měl v těle příliš mnoho nepovoleného terbutalinu. Yates od UCI přesto vyfasoval čtyřměsíční zákaz závodění.

Jeho bratr mezitím zazářil na dalších francouzských etapácích. Na Dauphiné byl celkově sedmý a jako týmový lídr přijel i na Tour de France, kde jel fantasticky. Po sedmé etapě se vyhoupl na druhé místo. V závěrečném sjezdu se odpoutal od pelotonu a vytvořil si drobný náskok. Šanci na etapu neměl, protože několik minut před ním se pohybovalo pět uprchlíků, ale chtěl získat aspoň pár vteřinek k dobru do celkového pořadí.

Osud mu ovšem do cesty postavil nečekanou překážku, v podobě vyfouknuté brány označující závěrečný kilometr etapy. Ta se nepochopitelně zřítila zrovna, když jí projížděl Yates, který neměl sebemenší šanci zareagovat a nekontrolovatelně přeletěl přes řídítka obličejem přímo na silnici.

Od té doby má na bradě drobnou jizvu, díky níž jsou s bratrem lépe rozpoznatelní. Jde sice o dvouvaječná dvojčata, ale jsou téměř identičtí.

S krvavým obličejem potom Adam dojel do cíle a později zjistil, že mu rozhodčí připsali k dobru 7 sekund oproti pelotonu – takový měl totiž náskok na metě 3 kilometrů. Ve zbytku Tour potom podával obdivuhodně vyrovnané výkony a ve 23 letech dojel do Paříže čtvrtý celkově a získal také bílý dres pro nejlepšího mladíka.

Simon se zase vytáhnul na Vueltě, kde v šesté etapě dotáhl svůj sólový útok až do cíle a připsal si první triumf na Grand Tour. Navíc podával výborné výkony po celé tři týdny a obsadil šesté místo v boji o červený trikot. Týmový lídr Oricy, Esteban Chaves, je pak ještě lepší a na pódiu v Madridu vystoupá na třetí stupínek.

A lépe začíná Simon i další sezónu – na Paříž–Nice končí devátý a k tomu vyhrává jednu etapu. O měsíc později na Romandii opět získá jeden etapový vavřín a celkově nestačí jen na Richieho Portea a je skvěle připravený na Tour, kde má navázat na loňský výsledek svého sourozence. Úkol splnil sedmým místem a bílým trikotem k tomu.

Adam naopak na Giru splnil jen jeden z dvou vytyčených cílů. Devátá příčka byla dostačující, ale o post nejlepšího mladíka ho připravil v závěrečné časovce Bob Jungels.

Příští rok už v Itálii Yates kraloval, ale byl to pro změnu Simon. V horské 6. etapě dojel do cíle společně s Chavesem neohroženě na prvních dvou místech. Etapu Yates přenechal svému kolumbijskému parťákovi a sám si přivlastnil růžový dres a to ještě ani nezačal.

V čele závodu strávil 15 dní, během nichž hned třikrát triumfoval v jednotlivých etapách a zdál se nedostižný. Tom Dumoulin a Chris Froome se každý den jen koukali, o kolik se zase zvýšila jejich ztráta. Yates své vedení udržel i v časovce a 5 etap před koncem se z něj rázem stal největší kandidát na vítězství.

V posledních dvou dnech mu však úplně došly síly, ztratil v nich přes hodinu a čtvrt a odsunul se na 21. místo. Vítězství pro sebe urval fenomenální Froome.

„Byl jsem už strašně unavený, taková je bohužel cyklistika,“ reagoval po kolapsu mladý Brit. „Ničeho ale nelituju. Na začátku Gira by si na mě vůbec nikdo nevsadil, takže jsem hodně pyšný na to, co jsem tady dokázal. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nevyhrál, ale vrátím se. Určitě se vrátím,“ dodal sebevědomě.

A hned na Vueltě dokázal, že to myslel vážně. Ve Španělsku se tentokrát nesjela ta úplně nejvyšší světová konkurence, ale silných závodníků zde nebylo málo a Simon Yates z nich byl úplně nejlepší.

Do čela závodu šel poprvé v deváté etapě, ale tentokrát nechtěl nic přehánět a červený dres ještě na dva dny půjčil Jesusovi Herradovi, který se do něj dostal díky náskoku denního úniku. Pak už ale na nic nečekal. 14. etapu sám vyhrál, vzal si zpět první místo v závodě a už na něj nikoho nepustil.

S podporou o 5 minut mladšího bratra dojel v červeném až do Madridu a zkompletoval britský rok. Po Chrisi Froomeovi na Giru a Geraintu Thomasovi na Tour i třetí Grand Tour roku 2018 ovládl Brit. Kdybychom připočítali i Vueltu a Tour z předešlé sezóny, kde vládl Froome, tak vyhráli Britové dokonce pětkrát za sebou.

„Je to neuvěřitelné. Když jsem vyrůstal, tak vyhrávali pořád jenom Francouzi, Italové a Španělé. Můj, Chrisův a Geraintův úspěch jen dokazuje, jak se cyklistika v naší zemi posunula,“ zářil Simon v interview s BBC.

Jeho bratr naopak svou misi na Tour de France vůbec nezvládl a skončil až na 29. místě a úplně stejně dopadl i o rok později. Adamovi jeho poslední dva pokusy opravdu hrubě nevyšly. Na loňské Tour se naopak blýskl Simon, který přijel pomáhat svému sourozenci a odvážel si dva etapové triumfy z horských dojezdů a o možnost bojovat i o třetí ho připravila nečekaná bouře a přerušení 19. etapy.

Zatímco se Simonovi lépe daří na Grand Tour, Adam výborně zvládá týdenní etapáky, ale vítězství se mu zatím vyhýbají. Druhé místo už ovšem má z Katalánska, Dauphiné nebo Tirrena a lepší je i v klasikách – v Montrealu už byl jednou také druhý a na loňském Liege obsadil čtvrtou příčku.

Vrchol sezóny vloni nevyšel ani Simonovi. Před Girem se prohlásil za největšího favorita na vítězství, ale do cíle dojel až na osmém místě daleko za Richardem Carapazem.  „Jsem z toho zničený, tolik jsem se snažil, tolik jsem tomu věnoval a pak mi to prostě vůbec nevyšlo, jak jsem si představoval,“ smutnil pro týmový web Micheltonu.

Ačkoli dlouho nebylo jasné, na jaké závody se budou oba bratři specializovat, postupně se více soustředí na celková pořadí Grand Tour. Který z nich je lepší jde určit jen velmi těžko. Na třítýdenních závodech by to byl Simon, ale jinde zase Adam. Simon má 18 profesionálních vítězství oproti Adamovým 14, ale ten má zase více bodů v žebříčku.

Oba mají to nejlepší pravděpodobně ještě před sebou a určitě nám toho ještě hodně předvedou.