Ještě jednou se vrátíme k cyklokrosu na žádost čtenáře, který by chtěl vědět rozdíl v přípravě cyklokrosaře a silničáře.

Hned dopředu je potřeba upozornit, že v pojetí tréninku silničáře a cyklokrosaře není velký rozdíl.

A to zejména v objemovém tréninku nebude výrazný rozdíl. I cyklokros je se svojí hodinou maximálního výkonu stále sportem vytrvalostním. A dobré parametry hodinového výkonu postaví závodník jen na budování základní vytrvalosti. Pominout takový trénink mohou jen sprinteři a kilometráři, tedy cyklistické disciplíny v době trvání do jedné minuty. Už stíhači na dráze (výkon mezi 4 a 5 minutami) musí vycházet z objemového – aerobního tréninku. Proto budou cyklokrosaři najíždět podobné kilometry, jako čistokrevní silničáři. V celkovém objemu ročních kilometrů samozřejmě budou mít silničáři kilometrů víc, protože absolvují víc kilometrů při závodech samotných. Jednorázovka profesionála je dlouhá 200 až 260 km, to pochopitelně cyklokrosař během závodního dne nenajede.

Ale v období kdy se cyklokrosař věnuje základní vytrvalosti – objemovému tréninku, najede podobné tréninkové kilometry jako se stejným záměrem trénující silničář. Tady prostě evoluce určila nějakých 180 až 220 km pro obě skupiny, zde se nic neřídí samotnou disciplínou a její časovou náročností. Cyklokrosař i silničář se snaží dát tréninku maximum a omezeni jsou jen regeneračními schopnostmi organismu. Žádná cesta k vytrvalosti aplikovaná na hodinový cyklokrosový neexistuje. Maximální objem v těchto fázích tréninku bude pro cyklokrosaře stejný, jako je pro silničáře.

Samozřejmě před závodní sezónou a v době závodů se trénink silničáře a cyklokrosaře liší. Silničář jezdí mnohem víc kilometrů v závodech, absolvuje etapové závody, nahromadí mnohem víc kilometrů i hodin v závodech. Cyklokrosař se snaží vyždímat maximální formu ve své kratší sezóně a mnohem víc se věnuje intenzivním tréninkům, mnohdy rozděleným do dvou i tří fází. Snaží se vytěžit víc kvality z každého dne. Trénuje, ale i odpočívá, zařazuje několik intenzivních tréninkových jednotek do stejného dne. Musí mít na paměti regenerační proces a tak jsou tréninky intenzivní, ale podstatně kratší a mezi ně se musí vkládat regenerace. Čas cyklokrosaře věnovaný přípravě během dne v této fázi je možná náročnější, než samotné závody silničáře, nebo jeho jednofázové tréninky. Cyklokrosu se musí závodník věnovat v podstatě celý den.

Světová konkurence ať na silnici, nebo v cyklokrosu je samozřejmě tak kvalitní, že každého poctivě trénujícího cyklistu dožene na samou hranici možností. A tak velký rozdíl mezi silničářem a cyklokrosařem v nasazení a celkovém hodinovém objemu tréninku není.

U této otázky bych chtěl připojit pár řádek k jednomu českému specifiku, „české škole“.

Česká škola: chytrost, nebo vychytralost?

Můžete s tím setkat i při televizních komentářích české televize, hosté spolukomentátoři z řad bývalých cyklokrosařů, někdy mluví o „české škole“, chytrosti našich závodníků.

Ano, je to zřejmě pravda, ale samotná podstata „české školy“, je pro samotné závodníky věc dvousečná. Cyklokros je proti silnici složitější disciplína na techniku, na dovednosti, na technickou zdatnost závodníků. Ale ne jen ve sjezdech, složité je to i ve výjezdech, umět podávat výkon jen takový, kolik dovolí přenos síly mezi galuskou a povrchem. S tím se těžko srovnává čistokrevný silničář, který zabrousí do cyklokrosu, nebo na horská kola. Ale o tom nemá být řeč.

Výraz „česká škola“ se dost často používá ve smyslu taktiky a takové té české vychytralosti. V úsecích na silnici se schovat do závětří. Před technickým úsekem, kde se nedá předjíždět, jet na první pozici a brzdit soupeře, přitom šetřit síly. Je to pochopitelné, je to omluvitelné, je to taktika závodu přinášející výsledek. Ale je to na druhé straně také sebepoškozující.

Proč?

Protože to brzdí nebo omezuje vlastní vývoj, je obrovský rozdíl mezi Zdeňkem Štybarem a zbytkem české reprezentace. Všimněte si, teď už možná až v příští sezóně, rozdílných reakcí Štybara a zbytku naší reprezentace v nájezdech na cílovou rovinku, tedy na začátku asfaltového úseku. Zdeněk se většinou řídí situací v závodě, a pokud potřebuje někoho sjet, tak to udělá. Nečeká, vsadí vlastní síly. Většina ostatních se na začátku asfaltového úseku nejprve dobře porozhlédne, kdo, že by to tady potáhl, za koho se můžu schovat, kdo má asi zájem jet, jak využít síly někoho druhého a jeho silné motivace. Ano, může to vést k lepšímu výsledku, než bych vlastními silami byl schopný udělat a je to normální a legitimní reakce. Ani dobrý sprinter, vědom si své převahy v závěrečných stovkách metrů na silnici, se nebude snažit roztrhat peloton, mrhat silami. On má v rukávě trumf, snažit se musí ostatní.

Jenže!

Pokud se to dělá často a po mnoho let, tak si závodník ubližuje. Nevyužívá tyto momenty k tomu, aby posunul svoji fyzickou výkonnost, vydělá dnes, prodělá pozítří. Nerozvíjí své schopnosti, neposiluje je ve vypjatých okamžicích, mrhá tréninkovými možnostmi. Protože každý závod je závodem v tom daném okamžiku, ale i tréninkem všech závodů budoucích. V tom je cyklistika obecně nesmlouvavá. Každý chápe a rozumí tomu, že když ošidím trénink, tak se to podepíše v mé budoucí výkonnosti. O tom nikdo nebude polemizovat. Jenže když ošidím i v závodě okamžiky posilující moji fyzickou zdatnost, tak se to také podepíše na mé budoucí výkonnosti. A to je podstata rozdílu výkonnosti Zdeňka Štybara a zbytku českých cyklokrosařů a to je negativní vliv „české školy“. Která je samozřejmě v mnoha okamžicích a situacích závodu prospěšná, ale také často pro samotného aktéra negativní v jeho výkonnostním růstu.

Všímám se toho několik let, Zdeněk Štybar „českou školu“ nepoužíval. Ani v dobách, kdy nebyl na výkonnostním vrcholu a kdy měli jiní cyklokrosaři nad ním převahu. To ovšem neznamená, že nepoužíval všech možných taktických fines.

Abychom byli spravedliví. Ona ta „česká škola“ se používá i na silnici, nebo dráze. Podívejme se, jak jsme mnohem úspěšnější v dráhových disciplínách, které vyžadují určitý prvek chytrosti (bodovačka, vylučovačka, dvojice, keirin), oproti čistě fyzickým disciplínám, jako je především stíhačka. Ve stíhacím závodě, který je dnes jednou z mála olympijských disciplín, jsme pozice vyklidili téměř úplně a nyní se k ní horko těžko vracíme.

Ale ještě jedním faktorem je „česká škola“ omluvitelná. Jsme malý národ s velice malou cyklistickou základnou (málo dětí, málo oddílů) a tak cyklistický sport nemá šanci nacházet více přirozených talentů, které by měly šanci se celosvětově prosadit a tak musejí cyklisté na špici českého pelotonu ve světě hledat další možnosti.

Vím, o čem mluvím, také jsem často ve své cyklistické kariéře a k vlastní škodě, používal určitou formu „české školy“. Bez ní to možná mohlo být lepší! Ale to je už spousta let.

Foto Jan Brychta a Sky