Na otázku, zda se cítí víc Australanem nebo Čechem, složitě hledá odpověď. Do češtiny mu sem tam skočí anglické slovíčko. „Celá rodina pochází z Česka, ale já jsem se narodil v Austrálii, kde žiju celý život. Tady jsem strávil jen rok na gymnáziu v Praze, abych se naučil líp česky, a občas jezdíme za příbuznými. A v Austrálii žádné české kamarády nemám, i když hodně mladých z Čech tam pracuje nebo chodí do školy. Honzu Řehulu (bronzový medailista z olympijské premiéry v Sydney 2000, který tam nějaký čas žil, pozn. red.), už jsem nepotkal. Kluci v týmu ani nevědí, co znamená moje jméno. Kapry v Austrálii sice najdete, ale nikdo je tam nejí. Asi jsem víc Čech,“ říká 24letý cyklista.
Jak se těšíš a s jakými ambicemi jdete do závodu?
Pro mě je to takový skoro domácí závod. Rád ukážu klukům, jak to v Praze vypadá. Na Hradě se jim to moc líbilo a do barů asi vyrazíme až po závodě. Etapy jsou delší než loni, kdy jsme tu byli také. Ale máme dva dobré sprintery, kteří už něco vyhráli – Camerona Scotta, který byl loni v Bahrain Victorious, a Liama Walshe, s nimi bychom se mohli pokusit o stage win. Já jim budu pomáhat a pokusím se dostat do nějakého úniku (říkal před startem v Praze, pozn. red.).
Máte tady sice pomocníky z Evropy, ale opravdu jste povětšinou přiletěli z Austrálie pouze na Czech Tour?
Je to složitější, jsme různě na cestách delší dobu. Většinou závodíme v Asii, letos máme čínského sponzora, takže hodně v Číně, taky v Japonsku. Někteří kluci tráví hodně času ve španělské Gironě, další závodili v Belgii. Já jsem na cestě už od května přes Čínu a Japonsko jsem si teď odjel taky českou L´Etape na Šumavě, kde jsem navštívil část naší rodiny. Další máme v Lounech a v Praze.
Australané se musejí také vyrovnávat s opačným ročním rytmem, u vás teď vládne zima…
My vlastně závodíme celý rok bez pauzy, to je docela těžký. Hodně kluků se u nás věnuje dráze, team pursuitu i sprintu, máme i olympijské medailisty, v Evropě se pak jezdí víc v naší zimě. Ale u nás v Sydney bývá teď nula možná někdy ráno, ale přes den pak nejhůř deset, na kole se jezdit dá.
Rodiče odešli do Austrálie v roce 1997, jak vzpomínali „se dvěma taškami“. Pak tam vybudovali firmu na datovou analytiku Billigence, která má pobočky po celém světě včetně Prahy. Už tě taky zaměstnávají…
Táta říká, že si na sebe musím vydělat. Vystudoval jsem čtyři roky bakaláře na univerzitě v Sydney a teď na část úvazku pracuju. Dá se to spojit se sportem.
Ano, dříve triatlonem, jemuž se v Austrálii začali a stále věnují i otec s maminkou, účastníci mistrovství světa age-groups. Docela se ti v něm dařilo…
Patřil jsem do desítky na national level. Jen jsem trochu ztrácel v plavání. Ale pak přišly dvě únavové zlomeniny na stejné noze krátce po sobě. Bylo to v době covidu, měl jsem nízkou váhu a hodně trénoval, táta říkal, že jsem potřeboval denně přijmout 6500 kalorií, a to se mi někdy nepovedlo. Protože jsem docela dobře jezdil na kole, rozhodl jsem se pro změnu.
Byla náročná?
Plně se věnuju kolu teprve druhým rokem v kontinentálním týmu a samozřejmě cítím nedostatky. Ale pořád to doháním, rychle mi stoupají wattové údaje, jen pořád nemám ten base jako ostatní, chybějí mi kiláky. Myslím, že tam je prostor na zlepšení.
Kam až to můžeš dotáhnout?
Jel jsem zatím jenom pár UCI závodů, sbírám experience (loni jel i závody UCI Gravelseries, letos byl třeba 10. v etapovém závodě Okolo Tasmánie, pozn. red.). Nejlíp mi jdou asi etapové závody, nebo kopce. Vylepšuje se nám závodní program, máme lepší a delší závody, třeba Okolo jezera Quinghai v Číně teď v červenci, Okolo Japonska a další. Uvidíme, snažím se.
