Cesta na jih, 11. den - Konečně Itálie

16.09.2020 | Jan Novotný, https://honzatraveller.blogspot.com/

Cesta na jih, 11. den - Konečně Itálie

Ráno je dnes opravdu poslem dobrých zpráv, po tak příšerné noci, jsem rád, že je to za mnou. Kolem osmé začínám šlapat znovu opět do pedálů směrem sedlo Nassfeld, kde zároveň leží i hranice s Itálií. Musím říct, že dát si hned takhle po probuzení 600 výškových metrů místo snídaně, to tedy pořádně probere. V sedle leží rakouské středisko s množstvím lanovek a hotelů, nemám pochybnosti, že snídaně bude tentokrát famózní. Bohužel, jak zjišťuju záhy, jsou všechny až na jeden zavřené kvůli koronaviru, a ten jeden, který je otevřený, mi nechce separátní snídani pro jednu osobu prodat: „snídaně jsou pouze pro hotelové hosty“, říká Madchen na recepci. Trochu to zní jako argumentace „snídaně podáváme pouze do jedenácti nula nula“ z filmu Falling Down, ovšem já za to po paní ze samopalu střílet nezačnu, neboť ho nemám. Naštěstí pro mě je tu malý krámek, jehož součástí je i malé posezení, kde se můžu nasnídat a dobít si vše potřebné.

52 km / 5 h 20 min / celkem 875 km

Před polednem začínám sjíždět na italskou stranu. Musím říct, že oproti rakouským Alpám, je hned vidět, že je to tady daleko méně udržované, louky jsou divočejší, horské osady nevypadají jako vymydlené statky s anglickým trávníkem, ale spíše jako lepší salaše či horské boudy u nás, přijde mi to takové přirozenější. K tomu patří i zanedbanější cesty, popraskaný asfalt, někde chybí svodidla, je to zkrátka celé takové divočejší, po Italsku.

Pro další putování jsem si vybral silničku vinoucí se podél hranic s Rakouskem, která ústí až k sedlu s dlouhým názvem Casera Cason di Lanza. Od počátku stoupání ve městečku Pontebba, až po vrchol, činí výškový rozdíl něco kolem jednoho kilometru. Odměnou mi budiž nádherná příroda a skoro žádný provoz, silnička je tak pro jedno auto, opravdu uzounká, někdy i bez asfaltu a v některých stoupáních mám co dělat to vůbec vytlačit, takže v závěru už řádně nadávám. Ale to není jenom kvůli stoupání, především jsem si zapomněl stáhnout mapu severní Itálie, neustále tu není signál, takže je problém s mapami, na to jsem trošku zapomněl, a pak se také opět na nebi začínají nebezpečně motat bouřkové mraky. Dnes v noci jsem dostal dostatečnou lekci, takže se snažím do sedla vydrápat dřív, než okolní bouřková mračna. To se mi daří, ale pro jistotu si v místní boudě nedávám ani kafe, jenom rychlá sváča, houska, kus tyrolského špeku a hurá dolů. Potřebuji se dostat do městečka Paularo, bohužel pro mě, není cesta dolů jenom sjíždění, ale je tam ještě nějaké stoupání, i přesto jsem do hodiny dole. Jenom, co usednu ve své první italské kavárně, se rozhostí peklo, doslova začne padat voda a dochází mi, jaké jsem měl štěstí, že mě tahle bouřka nepotkala někde v horách.

V baru Italia ve vesničce Paularo, si stylově objednávám capuccino con panna a jdu na záchod. Šok, první hajzly v Itálii a oni jsou to arabské šlapací, respektive díra do země s přídřepem? A tak sympaticky to tu jinak vypadá, no tohle jsem jaksi nepochopil, nicméně jsem šťastný, že jsem v teple a suchu uvnitř a mohu pozorovat provazy deště z pohodlí zevnitř.

Bouřka neustupuje, a tak padá rozhodnutí, že dnes nikde kempovat nebudu a poohlédnu se po nějakém místním hotýlku, dám se do kupy, už to také potřebuju, pěkně se vyspat a v ideálním případě si vyprat i prádlo. Asi sto metrů od Baru Italia leží hotýlek Il Niu, ubytko za 40 euro, příjemné domácí prostředí, starý dům uprostřed centra, útulné a čisté pokojíky a dokonce tu i celá rodina vaří, na to jsem nejvíc zvědavý, tak to si k dnešním narozeninám nechám líbit.

Pokračování přístě.

10. díl



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste