Cesta na jih, 10. den - K italským hranicím a noc hrůzy

15.09.2020 | Jan Novotný, https://honzatraveller.blogspot.com/

Cesta na jih, 10. den - K italským hranicím a noc hrůzy

Včera jsem si říkal, že se musím zmínit o místních kravičkách. Hele, to jsou tak krásná stvoření, zdejší alpské jsou tak nádherné, že snad přestanu žrát hovězí. Kdybych je srovnal třeba s těmi indickými, které jsou sice posvátné, ale vypadají jako po dovolené v Somálsku, tak místní jsou dobře živené, naprosto vyklidněné, mají jemnou srst, respektive bych to řekl asi takto – každá posvátná indická kráva by měla mít tamní indickou zdravotní pojišťovnou hrazenou zdravotní dovolenou v Alpách. S tím bych šel do indických voleb.

95 km / 6 h 37 min / 14 km/h / celkem 823 km

Dnes se probouzím kolem šesté, sice se mi úplně nechce vstávat, ale je mi také jasné, že už nezaberu, a tak pojímám odvážný nápad, jít se vykoupat do jezera. Hladina je oproti včerejšku naprosto klidná, o to víc pak vynikne krásně průzračná voda. Upřímně se mi do té vody takhle ráno nechce, o to víc jsem překvapený, když zjistím, že je v podstatě teplá. Příjemně si zaplavu, jdu se sbalit a hurá na snídani. Tentokrát jsem si vybral hotel Royal X, snídaně formou bufetu za 8 eur. Co já toho vždycky sežeru, říkám si, že kdyby žrali všichni jako já, tak do měsíce zkrachujou anebo bude ta snídaně stát 50 euro. U posledního šálku kafe neodolám a hupsnu do jezera ještě jednou, jelikož teplota stoupá a je mi jasný, že dneska to bude pořádně pálit.

S perfektní náladou opouštím Millstatterské jezero a přejíždím do dalšího údolí, kde se klikatím asi dvacet kilometrů příjemně poklidně podél břehu Drávy (nebo Drau německy), abych se opět zaříznul do alpských kopců. Co mi však celou dnešní cestu usnadňuje, je fakt, že mám základ perfektní snídaně, takže mi nechybí energie a potom je to přítomnost desítek nádherných studánek s úžasně ledově chladivou alpskou vodou, to je prostě balzám. Pokaždé si načepuju do flašky, ale když zastavuju u té další, voda mírně zteplá a načepuju si zase novou.

Zvolil jsem si cestu k jezeru Farchtensee, což doporučuji, protože tu skoro nic nejezdí, cesta je krásně rozpraskaná a spíš mám pocit, že jsem někde na Slovensku, nádherné výhledy a navíc úhel stoupání není nijak vražedný, takže se dá jet, případně si poslouchat zajímavé podcasty či hudbičku, zkrátka pohodička. Nicméně nějakých 900 metrů převýšení to dohromady stejně dá, protože na cestě jsou dvě sedla, jedno u zmíněného Farchtensee a další o nějakých deset kilometrů později.

V posledním zmíněném sedle stavím v Gasthof zum Enzian, kde doplňuji kalorie a nabíjím telefon. Štrůdlem se šlehačkou nic v Alpách zkazit rozhodně nemůžu, sedám na kolo a sjíždím až na dno údolí, které je nesmírně hluboké. Musím říct, že mě už ani nebaví sjíždět, když je úhel klesání vražedně strmý, protože to pak jenom stojím na brzdách, které kvičí a mají co dělat, aby ty kopce dolů vůbec ubrzdily.

Dnešní odpoledne chci překročit tento hraniční hřeben a dostat se do Itálie. Z městečka Vorderberg vede šíleně strmá cesta do sedla, kde leží chata Dolinza Alm. Převýšení činí něco kolem 1000 metrů od paty kopce, jdu do toho s tím, že většinu budu muset prostě vytlačit, ale zase by to měla být taktika rychlá smrt a za dvě až tři hodiny bych chtěl být nahoře. Kopce jsou to tedy příšerně strmé, až z nich jde strach. Když mám nastoupáno už nějakých tři sta výškových metrů, začnou se stahovat mraky a po chvíli se začnou i v mé blízkosti ozývat hromy, je dusno a zvedá se vítr, příznaky blížící se bouřky. A taková bouřka v horách, to jsem zažil několikrát, bojím se jí, mám před ní respekt a není to nic, co bych chtěl zažít znovu. Koukám na všechny aplikace od Klary, přes meteoradar až po Windy a snažím se odhadnout, kudy bouřka půjde a zda má smysl vracet se do údolí anebo zda pokračovat směrem nahoru ke hřebeni. Asi půl hodinu takhle prováhám, chvilku tlačím do kopce, ale pak mě zastaví další silné zahřmění. Nakonec to vzdávám a to, co jsem vytlačil v potu tváře, zase sjíždím do údolí. Pokračuji proti proudu řeky Gail s tím, že když by přišla bouřka, v údolí je spoustu míst, kam se schovat, nahoře bohužel nikoliv.

Letím doslova jako o závod podél řeky, jede se skvěle, projíždím mohutným údolím, a to až k místu, kde se napojuje vysokohorská silnice do sedla Nassfeld. Cestou potkávám jednoho místního kluka na kole, ptám se jak je to tady se stanováním v horách, on povídá: „Hele, pořád tady vidím někoho se stanem, nemusíš se bát, soused je policajt a nevybavuju si, že by to tady kdy kdo řešil.“ což je povzbudivé. Opodál potkávám bikerku z Itálie, ta má dnes taky v plánu hodit někam bivak a ještě mi radí do Itálie: „V podstatě v Itálii to večer někde postav, ráno sbal, neměl bys tam být víc jak den, ale je to úplně v pohodě.“ Oba tyto názory mě ještě podpoří, abych využil svou skvělou večerní formu a vystoupal v okolních horách asi do tisíce metrů, dál už fakt nemůžu, taky mám za sebou už čtvrtý výstup a bez mála sto kilometrů v horách, to je fakt slušnej výkon.

Na jednom místě stoupání to stáčím k asi půl kilometru vzdálenému potoku. Je to divoká horská bystřina s průzračnou vodou. Než rozdělám stan, mám zvláštní pocit a nemůžu se rozhodnout, jestli stan postavím v korytu říčky přímo u břehu potoka, kde budu naprosto schovaný anebo v lese. Nakonec se rozhoduju pro les, jdu se umýt do potoka, nohy naložit do ledové vody, vlezu si do stanu a postupně se chystám usnout. Když už je venku tma, najednou vidím, jak mi něco blikavě svítí na stan, jakoby se někdo blížil a střídavě na mě svítil baterkou. Bože, tak mě někdo načapal, seberu odvahu, otevřu stan, ale nikoho nevidím. Čekám tedy v absolutním tichu, když najednou vidím nad obrysy hor kdesi v dálce asi strašně silné blesky, které co chvíli rozsvěcují celou oblohu, přestože nade mnou je hvězdné nebe. Nic, říkám si, to musí být stovky kilometrů ode mě, protože nejsou slyšet žádné hromy a nade mnou je hvězdné nebe. Kouknu pro jistotu do aplikace, nic, dokonce ani déšť mi to neukazuje.

Fajn, jdu si lehnout, když asi kolem půl jedné mě probudí příšerná rána hromu, který udeřil někde poblíž a zvuk se s ohlušujícím rachotem řítí do údolí. Venku se zvedne vítr, rozprší se a ve mně je okamžitě ta nejmenší dušička. Než dojde k nejhoršímu, seberu všechny kovové věci, dám je společně s technikou do brašny, vylezu do deště ven a společně s kolem je odvleču alespoň dvacet metrů od stanu. Ukotvím stan co nejlíp, ale stejně dovnitř trochu teče a dám si pod sebe všechny suché věci, karimatku, nafukovací matraci a klepu se strachy. Ještě před tím, než jsem vypnul telefon a dal ho spolu s ostatními kovovými věcmi ven, jsem se mrknul na Windy, což jsem neměl dělat, protože tam byla obrovská bouřka mířící právě na mě. Tedy, řeknu upřímně, že v takovou chvíli člověku probleskne hlavou hodně věcí, nedivím se našim předkům, že když byla bouřka, tak seděli tiše v koutku, modlili se a odevzdávali se Bohu, ta síla přírody je prostě neuvěřitelná. Držím si ruce na uších a s hrůzou vyčkávám, kam to zase udeří za chvíli. A nejhorší na tom je, že v tu chvíli, kdy to propukne, se nedá nic dělat, člověk to prostě musí přečkat. Už ani nevím, jak dlouho to trvalo, nakonec ale bouřka ustala a už byl slyšet jenom bubnující déšť, který mě uspal do bezvědomí. Ráno už neprší, ale jsem v pohodě, lepší dárek k narozeninám si snad ani nemůžu přát.

Pokračování příště.

9. den



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste