Československá silniční cyklistika měla vždy silnou základnu talentovaných závodníků, kteří však nikdy nedostali příležitost poměřit své síly se světovými profesionály. Mistrovství světa mělo rozdělený systém a olympijské hry byly až do 80. let výhradně závodem amatérů, mezi něž patřili všichni naši jezdci. Železná opona jim navíc bránila účastnit se prestižních závodů. Českoslovenští závodníci tak závodili pouze na akcích východního bloku.

Skvělým příkladem této doby je Jan Smolík, který v jednadvaceti letech ovládl Závod Míru. Éra normalizace mu však neumožnila naplnit letitý sen, okusit profesionální peloton. Přitom vizáží a stylem jízdy připomínal podle pamětníků legendárního Eddyho Merckxe, s nímž ještě v amatérských závodech sváděl vyrovnané souboje. Lucien Acou, trenér a tchán Eddyho Merckxe, tehdy pro časopis Peloton potvrdil Smolíkovy kvality: „Kdyby mohl opustit Československo, okamžitě bych ho angažoval.“

Generace devadesátých a nultých let

Sametová revoluce otevřela českým cyklistům cestu na světovou scénu. „Po roce 1990 jsme čelili problémům zejména s financováním a vybavením. Tehdy bylo nesmírně problematické dostat se ven, protože neexistovala žádná infrastruktura, která by pomohla mladým cyklistům se dále rozvinout, všechno bylo o osobních kontaktech. Navíc Češi byli vnímání jako nezajímaví, často se říkalo, že pokud chce východoevropský cyklista vstoupit do první divize, tak s sebou musí přivést nějakého sponzora, aby si vůbec zajistil místo,“ popisuje problematickou éru komentátor Eurosportu Martin Hačecký.

„Dnes už je to jiné. Manažeři příliš neřeší, odkud závodník pochází, mnohem důležitější jsou jeho fyzické předpoklady. Talenti se objevují po celém světě, což dnes úzce souvisí se skautingem, tedy s tím, kolik skautů působí v jednotlivých cyklistických oblastech.“

Prvními českými závodníky, kterým se podařilo prosadit do elitní divize, byli Ján Svorada, Pavel Padrnos, Tomáš Konečný či René Andrle. Ján Svorada, v dresech týmů Lampre nebo Mapei, zaznamenal coby sprinter rekordních jedenáct etapových vítězství na závodech Velké trojky, včetně prestižního dojezdu na Champs-Élysées. Pavel Padrnos se zase stal stabilní oporou týmu US Postal Service (později Discovery Channel), kde pomohl Lanci Armstrongovi ke čtyřem ze sedmi celkových prvenství na Tour de France.

Tomáš Konečný ovládl celkové pořadí závodu Okolo Algarve a v roce 2001 vyhrál etapu na Vueltě. Dvě sezóny závodil za tým T-Mobile, tehdy jeden z nejlepších celků světa s hvězdami jako Jan Ullrich nebo Alexandre Vinokourov.

Jan Hruška se v roce 2000 postaral o historický zápis, když jako dosud jediný Čech vedl závod Grand Tour, když po vítězném prologu na Giru d’Italia se oblékl do růžového trikotu lídra.

František Raboň si naopak našel pevné místo v týmu HTC-Columbia, jenž přišel s revolučním konceptem sprinterských vlaků a pomáhal Marku Cavendishovi, nejlepšímu spurterovi historie, k celé řadě vítězství.

Generace desátých let, zlatý věk?

Po roce 2010 začala česká cyklistika chrlit nová jména, která nejen excelovala na jednorázových závodech, ale nově dokázala bojovala i o celková pořadí etapových závodů. Roman Kreuziger, juniorský mistr světa z roku 2004, se vyprofiloval na jednoho z nejlepších všestranných cyklistů své generace. V roce 2011 dojel pátý na Giru a o dva roky později i na Tour de France, což je dodnes české maximum na těchto dvou nejprestižnějších závodech planety.

Celkem čtyřikrát skončil v elitní desítce na Grand Boucle. Kromě toho ovládl etapové podniky Okolo Švýcarska a Normandie a triumfoval na slavných klasikách jako Amstel Gold Race či San Sebastiánu. V roce 2018 pak zazářil šestým místem na ryze vrchařském mistrovství světa v Innsbrucku. Nesmí se však zapomínat, že kvůli podezření na nesrovnalosti v biologickém pasu, které se nikdy neprokázalo, přišel o nejlepší léta své kariéry.

V téže době se na scéně objevil i Leopold König, rovněž jezdec na celkové pořadí. Na Tour de France 2014 dojel hned při svém debutu sedmý, o rok dříve vyhrál etapu na Vueltě a celkově skončil devátý. V roce 2015 šestou příčkou na Giru zkompletoval sbírku umístěních v top 10 na všech třech Grand Tour, což se nikomu jinému nepodařilo. Přesto období českých jezdců na celkové pořadí vnímá spíš jako souhru okolností: „S Romanem jsme měli od začátku úplně rozdílné kariéry, takže šlo spíše o náhodu, že jsme se oba narodili se stejnými predispozicemi, nešlo o žádný tréninkový vliv, podobně jako dnes Mathias Vacek s Pavlem Bittnerem jsou zase úplně rozdílní než my.“

Zdeněk Štybar se naopak stal jedním z nejlepších klasikářů světa. Vynikl vítěznou etapou na Vueltě a Tour de France. Dominoval prašným toskánským cestám na Strade Bianche a v sezóně 2019 dokonce opanoval belgické klasiky Omloop Het Nieuwsblad a E3 Harelbeke. Dvakrát si málem podmanil i nejslavnější jednorázový závod planety – legendární Paris-Roubaix, kde mu k triumfu pokaždé chyběl jen kousek štěstí. To vše dokázal poté, co se stal trojnásobným mistrem světa v cyklokrosu.

Jan Bárta, český specialista na časovky, si získal jméno díky odvážným únikům na Grand Tour, ve kterých strávil stovky kilometrů. Petr Vakoč se stal typickým týmovým pracantem, jehož výkony sice nebyly vždy pro běžného diváka příliš viditelné, ale právě on potvrzoval, že profesionální cyklistika je týmovým sportem, když trávil dlouhé hodiny na čele pelotonu. Připsal si ale i řadu vítězství, mezi kterými asi nejvíce vyniká triumf na Brabantském šípu v roce 2016.

Ondřej Cink, který přišel v roce 2017 z horské cyklistiky, absolvoval hned ve své první sezóně Tour de France v dresu Bahrain – Merida. Přesto se nakonec rozhodl pro návrat do terénu, ačkoliv měl potenciál stát se výraznou postavou světového pelotonu.

Hačecký se však domnívá, že to nejlepší českou cyklistiku teprve čeká: „Rozhodně bych neřekl, že tohle byla zlatá éra české cyklistiky. Ano, úspěchy to byly výjimečné, ale jak vlastně definujeme zlatý věk? Pokud bychom šli ještě dál do historie – třeba k hvězdám Závodu míru, které nikdy nedostaly šanci závodit v zahraničí, tak i oni dokázali něco mimořádného. Nechci působit naivně, ale věřím, že za pár let už nebudeme nostalgicky vzpomínat na to, co tihle závodníci dokázali. Samozřejmě si jejich úspěchy připomeneme, ale neměli bychom stavět českou cyklistiku jen na jejich jménech. To, že dnes umíme identifikovat talenty a připravit je na světovou scénu, je podle mě klíčové pro budoucnost.“

Současná generace plná mladých nadějí 

Jan Hirt je zatím posledním českým vrchařem, který dokáže bojovat i o celková pořadí. V roce 2022 vyhrál jednu z královských etap na Giru d’Italia, která vedla i přes legendami opředené Mortirolo. V celkovém pořadí navíc obsadil šesté místo. O dva roky později se na Giru opět stabilními výkony probojoval až na konečnou osmou příčku.

Josef Černý je po Janu Bártovi dalším špičkovým českým časovkářem. V týmu Soudal Quick-Step je ceněn především jako vynikající tempař pro týmové úkoly. Jeho dosud největším kariérním úspěchem zůstává vítězství z roku 2020, kdy triumfoval v deštivém devatenáctém dějství italské Grand Tour.

V posledních letech česká cyklistika přivítala řadu nových talentů. Pavel Bittner loni zazářil hned při svém debutu na Vueltě, kde v přímém sprinterském souboji porazil fenomenálního Wouta van Aerta. Už předtím dvakrát slavil vítězství na závodě Okolo Burgosu. Mathias Vacek vyhrál jako devatenáctiletý v roce 2022 etapu na závodě Okolo Spojených arabských emirátů a na pařížské olympiádě dojel v první patnáctce jak v časovce, tak v hlavním závodě. Oba si postupně budují čím dál větší renomé a na řadě prestižních klasik už startovali v roli lídrů svých týmů.

Hačecký nicméně zastává názor, že trenéři ani média by neměli určovat typ závodníka v příliš nízkém věku. „Závodník není hotový jezdec, když je mu 16 nebo 18 let. Vývoj pokračuje, jak fyzický, tak mentální.“

U Mathiase Vacka dodává, že ačkoli dnes vyniká jako klasikář, tak za dva roky z něj klidně může být favorit na etapové závody typu Paříž–Nice. Příliš brzká profilace podle něj může mladého sportovce spíše odradit.

V případě Pavla Bittnera pak připomíná, že jeho sprinterské dovednosti ještě neznamenají, že je nástupcem Jána Svorady. „Pavel má před sebou celou kariéru a může se vyprofilovat v úplně jiného závodníka. Všechno je o dovednostech a dlouhodobé motivaci.“

Kromě jezdců působících ve WorldTour má česká cyklistika silné zastoupení i mezi mladíky v kontinentálních týmech. Petr Kelemen závodí za švýcarskou sestavu Tudor, Tomáš Kopecký pak obléká dres týmu Unibet Tietema Rockets. Velký příslib do budoucna představují také čeští jezdci v development týmech – zejména Pavel Šumpík, který stále výrazněji poutá pozornost v barvách nizozemské formace Picnic PostNL. „Pavel má extrémní talent, ale zároveň čas na klidný rozvoj v kvalitním prostředí. Pokud je totiž mladý jezdec nasazen do velkých závodů příliš brzy, může to vést k přetížení a postupné ztrátě jeho potenciálu.“

V současnosti má Česká republika na soupisce worldtourových týmů tři jezdce – Josefa Černého, Pavla Bittnera a Mathiase Vacka. Jde o mírný pokles oproti historickému maximu mezi lety 2015 a 2019, kdy v elitní divizi působilo pravidelně až pět našich cyklistů.

Podle Martina Hačeckého však tento údaj není rozhodující: „Nenechal bych se tím číslem zmást. Druhodivizní týmy dnes nabízejí srovnatelné profesionální zázemí jako ty z WorldTour. Důležitější je, jaké prostředí a jakou podporu tým závodníkovi poskytuje, a v tom už se rozdíly téměř vyrovnaly. Jediný rozdíl vidím v tom, že jezdci z druhé divize nemají zaručený start na největších závodech. Ale to podle mě neznamená, že by tam nepatřili.“

Česká cyklistika je v posledních letech na vzestupu. Významnou roli v tomto posunu hraje zlepšení podmínek pro mladé jezdce a kvalitní práce trenérů i týmů.

„Dnes se do celého procesu zapojuje méně jednotlivců a více se spoléháme na systematickou práci kvalifikovaných trenérů. Český svaz cyklistiky se navíc aktivně snaží trenéry vzdělávat, což se projevuje v širším okruhu talentů. Dřív například cyklokrosaři odcházeli velmi brzy do Belgie, ale mnozí se pak vraceli, protože jim tamní prostředí nesedělo. Je to o trpělivosti, pokud se jezdec dostane do první divize příliš brzy, může to jeho kariéru zkrátit, nebo dokonce zničí. Česká cyklistika se ale posunula právě díky lepší práci trenérů a větší stabilitě, což přispívá k jejímu růstu. Dříve se do profesionálního pelotonu dostávali hlavně výjimečné mladé naděje. Dnes už to ale není nutná podmínka, třeba Josef Černý a Leopold König prošli celou českou cyklistickou školou a nemuseli hned do zahraničí.“

Nicméně, cyklistika v Česku stále čelí některým výzvám. Zatímco je nejpopulárnějším rekreačním sportem, tak závodní stále zůstává spíše sportem pro menšinu než pro širokou veřejnost. Hokej a fotbal tradičně dominují ve sledovanosti, zatímco závodní cyklistiku podle průzkumu agentury Kantar z loňského roku sleduje pouze 16 % lidí pravidelně, zbytek ji sleduje jen velmi zřídka nebo vůbec. To se projevuje i v rozhodování rodičů, kteří často dávají své děti na kolektivní sporty, které jsou v Česku historicky zakořeněné.

K tomu přispívá i náročnost závodní cyklistiky, která je velmi drahá, vyžaduje časté cestování a dlouhé tréninky, což je pro rodiče logisticky složité. Když dítě jde na hokejový nebo fotbalový trénink, obvykle jde o hodinovou aktivitu, zatímco cyklistika může zabrat mnohem více času. Navíc je cyklistika považována za jeden z nejnebezpečnějších sportů, kde kromě helmy a rukavic nejsou prakticky žádné chrániče a s přibývajícím věkem se závodí v neustále vyšších rychlostech. Často se trénuje za plného silničního provozu, a závody se jedou na velkém, nekontrolovaném prostranství, což je další důvod, proč rodiče někdy váhají s tím, aby své dítě přihlásili do tohoto sportu.

Navíc v porovnání s cyklistickými velmocemi, jako jsou Belgie, Itálie, Francie nebo Španělsko, se Česká republika potýká i s určitými geografickými nevýhodami. „Myslím, že to souvisí nejen s historickým vývojem, ale i s geografickými podmínkami. Na druhou stranu mě napadá srovnání se skandinávskými zeměmi, kde cyklistika nikdy neměla hluboké kořeny, a přesto dnes hraje zásadní roli. Typickým příkladem je Dánsko nebo rostoucí základna norských cyklistů, která se každým rokem rozšiřuje. A co tam dělají lépe? Když cyklistika v těchto zemích nebyla historicky populární, vytvořili příkladný systém výchovy sportovců.“

Přestože česká cyklisyka čelí celé řadě výzev, její vývoj jde stále správným směrem. Kvalitní práce trenérů a týmů spolu se zlepšujícím se zázemím pro mladé naděje přináší výsledky, díky nimž bychom české jezdce měli ve světovém pelotonu vídat čím dál častěji. Nezbývá než doufat, že nás i nadále budou uchvacovat svými výkony na slavných závodech, a potvrzovat, že česká cyklistika má světu rozhodně co nabídnout.