„Na chvilku jsem si myslel, že můj závod tím skončil,“ vrátil se po dojezdu k okamžiku pádu. „Stalo se to zrovna v nejdůležitější části závodu, takže to rozhodně nebylo ideální.“

„Ale rychle jsem se vrátil na kolo a sám jsem neutrpěl žádné vážné zranění, stejně jako moje kolo. Florian (Vermeersch) a Felix (Großschartner) mi pomohli Dali do toho opravdu všechno, aby se vrátili dopředu,“ děkoval týmovým kolegům.

„Dali mi znovu naději a nohy jsem měl v pořádku. Brandon (McNulty) a Isaac (del Toro) zařídili ten zbytek na Cipresse. Bez mého týmu bych se tam nedostal, jel bych místo toho přímo do cíle,“ usmíval se Slovinec.

Na Cipresse se s ním udrželi jen Tom Pidcock a Mathieu van der Poel. Společně dorazili pod závěrečné stoupání Poggio. „Byl jsem rád, že všichni spolupracovali, a na Poggiu byl vítr příznivější než loni.“

Tam velmi brzy utrhl Van der Poela, zatímco Pidcock se držel jako klíště. „Dal jsem do toho všechno, protože sólo by bylo lepší, ale Tom byl velmi silný. A klobouk dolů i před Mathieuem,“ ocenil své soupeře.

Ve spurtu je Brit většinou rychlejší, ale po dlouhé klasice svedli dva nejlepší závodníci vyrovnaný souboj. „Je velmi rychlý a razantní a je také ve formě,“ uvědomuje si Pogačar kvality lídra týmu Pinarello-Q36.5. „Trochu jsem se bál. Čekal jsem dlouho, ale nemohl jsem čekat příliš dlouho, protože má rychlejší spurt. Bylo to opravdu těsné,“ dodal vítěz jedenácti monumentů.

V tomto ohledu už se dotáhl na legendárního Rogera De Vlaemincka, který také vyhrál jedenáct monumentálních klasik (a společně drží druhé místo v historických tabulkách za Eddym Merckxem s devatenácti vítězstvími). De Vlaeminck ovšem dokázal vyhrát na všech pěti monumentech, Pogačarovi ještě chybí Paříž–Roubaix, což však může napravit už letos.

Letošní Sanremo je už desátou monumentální klasikou v řadě, kterou dokončil na pódiu. Naposledy se mu to nepodařilo na Lutych–Bastogne–Lutych v roce 2023, kdy musel odstoupit po pádu.