Na úvod je dobré říct, že dobří kolumbijští jezdci nejsou záležitost pouze posledních let. Ti první se dostali do Evropy už na počátku sedmdesátých let, kdy se Martin Emilio Rodríguez v roce 1973 jako první muž ze své země představil na Grand Tour – konkrétně na Giru.

V osmdesátých letech pak vzali Evropu útokem. Vynikali především na Vueltě, která jim vyhovovala díky podnebí, stejné řeči a nutno říci, že i menší konkurenci, protože až do roku 1994 se největší španělský závod jezdil na jaře a kryl se tak s Girem.

Mezi roky 1984 a 1986 vyhrál tehdejší soutěž o nejlepšího neoprofesionála na Vueltě pokaždé někdo z Kolumbie a v roce 1987 ovládla tato země celý závod. Do první desítky se dostali hned 4 Kolumbijci a vyhráli i stejný počet etap. Rayalcao Postobón si podmanil soutěž týmů a Luis Herrera vyhrál nejen vrchařskou soutěž, ale jako první mimo evropský závodník i celkové pořadí Vuelty.

Dařilo se jim ovšem i na jiných závodech. Již zmíněný Herrera je například jedním z pouhých dvou cyklistů v historii, co získali dres pro nejlepšího vrchaře na všech třech Grand Tour, přičemž na Tour a na Vueltě to dokázal hned dvakrát.

Skvělé výkony inspirovali celou zemi a z cyklistiky se v Kolumbii stál národní sport číslo dva, hned za fotbalem. Spousta mladých kluků začala snít o tom, že na kole dobyjí celý svět a doma k tomu mají ideální podmínky.

První z nich je skvělé podnebí. Kolumbie se nachází přímo na rovníku, takže má po celý rok stejné počasí. To se liší jen v jednotlivých oblastech podle nadmořské výšky a ve všech koutech země se dá bez problémů jezdit po celý rok. V nížinách dosahují průměrné denní teploty k 35 stupňům celsia, ale v Bogotě je po celý rok příjemných 20°C. Hlavní město se totiž nachází v nadmořské výšce přes 2 600 metrů, tedy výš než drtivá většina horských dojezdů na Tour de France.

A právě nadmořská výška je další velkou výhodou Kolumbijců. Na rozdíl od Evropanů jsou zvyklí na řidší vzduch a špičaté Andy poskytují skvělé prostředí pro rozvoj mladých vrchařů. A těch bylo v zemi kávy vždycky dost. Zpátky domů se během přípravy rádi vrací i největší kolumbijské hvězdy a na rozdíl od zbytku pelotonu nemusí jezdit na soustředění daleko od rodiny a mají k ní naopak blíž.

Další pomoc pro rozvoj sportu a především cyklistiky v Kolumbii poskytla tamní vláda, která v sedmdesátých letech přišla s nápadem jménem Ciclovía (Cyklostezka), díky němuž se už přes 40 let každou neděli od 7 hodin ráno do 2 odpoledne zavírají největší ulice v centru Bogoty pro auta a vyhrnou se do nich statisíce nadšených sportovců včele s cyklisty. Podle posledních statistik se lidem v hlavním městě otvírá přes 120 kilometrů silnic, na nichž se každý týden objeví téměř dva miliony lidí.

Tento zvyk se postupně ujal ve všech větších městech v zemi a na nedělní projížďku tak vyráží další miliony v celé Kolumbii.

Jedna z nejhezčích zemí světa měla bohužel dlouhé roky problém s bezpečností kvůli válkám drogových kartelů. To se ale začalo zlepšovat po smrti Pabla Escobara v roce 1993. V té době do sebe zapadly všechny výše zmíněné faktory a v Kolumbii začala růst její zlatá generace.

Ta o necelých dvacet let později dorazila do Evropy a začala vyhrávat úplně všechno. Na Tour l’Avenir, určené jezdcům do 23 let, triumfovali od roku 2010 Kolumbijci dokonce čtyřikrát, což je suverénně nejvíc ze všech národů.

O pár let později začali svou sílu ukazovat i na Grand Tour. Za posledních 7 let se na podium třítýdenních závodů dostali celkem 14krát, což je nejvíc ze všech národností. Postaralo se o to celkem 5 různých jezdců – Nairo Quintana, Rigoberto Uran, Esteban Chaves, Miguel Angel Lopez a Egan Bernal – což je také největší číslo ze všech a ještě suverénnější jsou mezi mladými závodníky. Na Giru a na Tour ovládli za posledních 8 let soutěž o bílý dres dokonce osmkrát.

Nairo Quintana svou formu proměnil v celkové vítězství Gira 2014 a Vuelty 2016 a stal se nejlepším cyklistou v historii své země. Vysněný žlutý dres z Tour mu ale stále uniká. Ten do Kolumbie přivezl až minulý rok mladičký Egan Bernal, který v pouhých 22 letech prokázal nebývalou konzistenci a jako první Kolumbijec vystoupal na Champs–Élysées na nejvyšší stupínek.

Kolumbie má ale skvělých mladých vrchařů obrovské množství a nezdá se, že by měla v příštích sezónách z nastaveného trendu polevovat.