Pro Pogačara byla druhá etapa Vuelty vlastně docela pohodová. Jeho týmoví parťáci se nemuseli dřít na čele balíku, protože kontrolu nad závodem převzaly sprinterské sestavy Visma-Lease a Bike a Lidl-Trek. V závěrečných dvou kilometrech si pak mohl vyzkoušet svou výbušnost, když jako první zareagoval na útok Wouta van Aerta.
Překvapivě však s Belgičanem nestřídal a uprchlíci byli rychle dostiženi. Po dojezdu se za to Van Aertovi omlouval. „Promiň, že jsem nevystřídal,“ řekl usmívajícímu se klasikáři a daroval své červené brýle malému Georgesovi, Van Aertovu synovi.
„Když jsem dojel k Woutovi, zaváhal jsem, protože mi úplně hořely nohy,“ vysvětlil Pogačar své počínání později.
„Útok se dal očekávat, ale reagoval jsem trochu pozdě. Vytvořil si slušný náskok. Na vrcholu, na rovině, jsem ještě musel přidat. Van Aerta jsem nakonec poměrně rychle dojel, jenže z taktického pohledu jsem neměl moc dobrých možností.“
„Věděl jsem, že za námi jede Matthew Brennan, takže jsem nevěděl, co mám dělat. Snažil jsem se držet v háku a doufal jsem, že se do toho opře. V nohách jsem už měl spoustu laktátu.“
„Věděl jsem, že pokud chci vyhrát, musí to být on, kdo bude tahat. Kdybych spolupracoval, nemyslím si, že bych to dokázal dotáhnout do konce,“ pokračuje Pogačar. „Bylo to tedy tak trochu fifty-fifty, jestli to mám zkusit. Také jsem viděl, že se za námi rychle přibližuje tým Lidl-Trek. Nakonec si myslím, že jsem si vedl dobře, když jsem jel s Woutem a ještě se umístil na třetím místě.“
Naváže na Romingera?
Díky bonifikacím v cíli má Slovinec náskok devíti sekund před Van Aertem v celkovém pořadí. V průběhu etapy mu přitom hrozilo, že o trikot přijde, protože Ethan Hayter si dojel pro šest sekund na rychlostní prémii a dostal se do virtuálního vedení. Jenže po dostižení pelotonem si zalezl na konec pelotonu a v závěrečných kilometrech odpadl.
Pogačar v cíli řekl, že Haytera ani červený dres neřešil, chtěl jen zkusit vyhrát etapu. Dres však drží a teď už je mnohem komplikovanější představit si, že by o něj mohl v nějaké etapě přijít, protože pondělní etapa se dojíždí do stoupání, i když mírného, a čtvrtá je první horská s dojezdem do Andorry.
Držet trikot lídra po celou Vueltu není zase tak výjimečná věc. Dokázal to například Freddy Maertens v roce 1977 nebo Tony Rominger v roce 1994. Pro Pogačara by to byla premiéra. Nejblíže k takovému kousku měl na Giru d'Italia v roce 2024, kde růžový dres nevezl jen v jediné etapě.
Jeden rekord Vuelty ovšem nejspíš nepřekoná ani lídr týmu UAE. Na zmíněné Vueltě v roce 1977 totiž Maertens nevyhrál jen celkové pořadí, ale také bodovací soutěž a hlavně 13 etap! O to se Pogačar pravděpodobně snažit nebude, protože potřebuje ušetřit energii na konec sezóny a zejména na světový šampionát v Kanadě.
