Závod míru měl své slavné vítěze, které národ obrazně a někdy doslova nosil na rukou. Jan Veselý, vítěz druhého ročníku, je nezapomenutelnou ikonou historie české silniční cyklistiky a možná můžeme říci, že právě s Janem Veselým a počátkem historie Závodu míru se začíná psát historie moderní české silniční cyklistiky.
Zhruba od poloviny padesátých let se o tak prestižní vítězství utkávaly především týmy Německé demokratické republiky, Polska, Sovětského svazu a Československa. Výkonnostní úroveň těchto špičkových jezdců se statutem amatérských cyklistů, ovšem s profesionálními podmínkami, byla srovnatelná s nejlepšími cyklisty světa. Jen namátkou jména jako Gustav-Adolf Schur, Gajnan Sajdchužin či Ryszard Szurkowski by toho měla být dokladem.
Ve srovnání s těmito sousedními zeměmi jsme co se týče individuálních vítězů nebyli tak bohatí. O to víc jsme je ale milovali. Takže když v roce 1964 Jan Smolík po dlouhých patnácti letech čekání vyhrál jako druhý Čechoslovák tento závod, jehož trasy a cílové stadiony byly obsypány statisíci diváků, stal se z něj národní hrdina.
(Na titulním snímku z mladoboleslavského stadionu stojí Jan Smolík první zprava, vedle něj účastník prvního ročníku ZM Stanislav Čapek, dále Ján Svorada a Antonín Bartoníček, vítěz první z mnoha etap, které končily na tomto stadionu.)
Dalších osm let jsme si museli počkat na Vlastimila Moravce, a pak trvalo dalších osmnáct, než žlutý dres oblékl Ján Svorada. Po něm se stejného ocenění dostalo ještě Jaroslavu Bílkovi, Pavlu Padrnosovi a Ondřeji Sosenkovi, než v roce 2006 závod definitivně zanikl.
Neměl by však vzniknout dojem, že sem týmy ze Západu posílaly druhořadé závodníky. Na stupínek nejvyšší se tu dokázali prosadit Dánové, Nizozemci, Belgičané i Francouzi. Například Jean-Pierre Danguillaume, vítěz z roku 1969, poté dokázal v profesionálním pelotonu vyhrát sedm etap na Tour de France. Celkovým vítěz předposledního ročníku z 2004 se stal Michele Scarponi, pozdější vítěz Giro d´Italia a řady dalších významných světových závodů.
Zatím jsme vzpomněli jen jména našich vítězů, ale stejně jako dnes, i v minulosti potřeboval vítěz kolem sebe podpůrný tým. Krom toho stejně jako dnes se jelo na celkové vítězství, ale mimořádně ceněny byly i vítězné etapy. V nich se často prosazovali sprinteři na škvárových oválech stadiónů nacpaných diváky k prasknutí. Vyjmenovat všechny by jednak zabralo mnoho místa a hlavně bychom podstupovali riziko, že na někoho zapomeneme.
Nyní se tedy v době, kdy uplynulo 75 let od prvního ročníku Závodu míru, sešlo hodně účastníků a pamětníků tohoto nádherného závodu, který v květnových dnech připomínal ukončení strašného válečného konfliktu, pro jehož kulisy byly příznačné kvetoucí stromy, ale který - jak už to někdy v květnu chodí - dokázal cyklisty potrápit deštěm a citelným chladem.
Akci pořádala Česká nadace sportovní reprezentace, přičemž hlavní tíha organizace ležela na Karlu Kaňkovi, který je iniciátorem tohoto setkání, jež se uskutečnilo v prostorách Škoda Auto Muzea v Mladé Boleslavi.
Nejprve tedy, kdo je Karel Kaňka. Jen stručně: začínal jako aktivní závodník, který z Loko Kladno přešel do Střediska mládeže právě v Mladé Boleslavi, vážný úraz ho ale poslal do řad cyklistům poskytující servis a organizujíci závody. Jako mechanik dlouho působil u reprezentace včetně účasti na olympijských hrách v Soulu v roce 1988 a pětadvaceti mistrovství světa, jako organizátor pomáhal Pavlu Doleželovi realizovat Závod míru od doby po roce 1989 až do roku 2004. Doplňme jen, že pak si závod vzal rok pauzu, další rok měl jiného organizátora a to také byla jeho labutí píseň.
Co vedlo Karla Kaňku k realizaci tohoto setkání? "S touhle generací jsem vyrůstal a prožil velký kus života. V minulosti to byli lidi, kteří vyhrávali a všichni je obdivovali, dnes o nich mladá generace nic neví. Rád se setkávám s lidmi, kteří jsou moudří. Sedmdesát pět let je pěkné číslo, aby se všichni tito lidé sešli na jednom místě. Někteří se neviděli třeba i třicet let."
Jaké nějvětší zážitky si ze setkání odnesl a čeho si cení? "Zážitků je mnoho, ale cením si toho, že někteří měli naplánovány jiné důležité povinnosti, a přesto neváhali přijet. Za všechny tohle platí například pro Jána Svoradu. Naopak Pavel Křížek, proslulý kameraman přímých přenosů, který se vyrovnává mezi jiným s následky těžké havárie na motocyklu, mi po akci volal, že když viděl a slyšel, jak akce proběhla a kdo všechno se tu sešel, že měl zatnout zuby a přijet. A slíbil, že na další akci určitě chybět nebude."
A kdy že bude ta příští akce? "Nebude to trvat roky. Po té letošní mají všichni chuť se setkat co nejdřív. A příští rok v květnu k tomu bude i jeden důležitý formální důvod: uplyne šedesát let od vítězství Jana Smolíka!"
