Richard Holec: „Za každý den, kdy se probudím a mohu jet na kole, jsem šťastný.“

20.06.2022 | Jiří Vlasák, foto: archiv Richard Holec, Tufo-Pardus Prostějov, Tour of Estonia, Ronde de l´Oise, V.B Laëtitia, F2Foto, jmphoto

Richard Holec: „Za každý den, kdy se probudím a mohu jet na kole, jsem šťastný.“

Richard Holec byl v juniorech velkou nadějí české cyklistiky. Jenže po přechodu do kategorie dospělých se vytratil z centra pozornosti. Nebyly výsledky, pak ani závody. Vypadalo to na konec dalšího talentu. Loni se po dvouleté zkušenosti v zahraničních týmech vrátil do Čech do týmu Tufo-Pardus Prostějov. A letos na sebe opět výsledkově upozornil. Zatím to byl jenom náznak, ale mohla by to být cesta zpět k vrcholu. Co je vlastně Richard zač? A jak ho prodělané zvláště zdravotní potíže proměnily?

Richarde, co říkáš svým letošním výsledkům a výkonům?

Jsem za ně velmi rád, ale k úplné spokojenosti ještě něco chybí.  Ukazují, že jsem na cestě zpět, ale ještě nejsem natolik dobrý, aby mě posunuly na vyšší úroveň.  Až se to stane, budu se svými výsledky spokojený. Ale uklidňuje mě, že ukazují, že všechna práce, trpělivost, bolest a čas, které cyklistice věnuji, se vyplácejí, a já se opět zlepšuji.

Takže na letošním maximu ještě nejsi?  Buduješ tedy cíleně formu ke konkrétním závodům?

Rozhodně ještě nejsem na svém maximu, vím, že se ještě o pár procent mohu zlepšit. Především proto, že od konce ledna do začátku března jsem šest týdnů nemohl pořádně trénovat kvůli problémům s kolenem. Na konkrétní závody se nepřipravuji. Trénuji a závodím. Chci na sobě pracovat, chci vidět, co dokážu a kolik toho zvládnu.

 

Richard na snímku první zleva

V raném mládí velká naděje, pak propad a hluché období, nyní zase cesta vzhůru. Co se stalo, jak k tomu došlo?

První rok po přestupu z juniorů do mužů jsem při tréninkovém kempu s tehdejším Topforexem ve Španělsku dostal mononukleózu, espsteinbar virus. V té době jsem si neuvědomoval, jak vážné to je. Měl jsem horečku a nemohl jsem se několik dní téměř hýbat. Dal jsem si jen asi měsíc volno od kola a vrátil se k tréninku. Ještě ten rok jsem byl schopný udělat pár dobrých výsledků a získat příležitost závodit za Colpack v Itálii, kam jsem následně v roce 2019 přestoupil. Jenže v Itálii jsem nebyl schopen zůstat zdravý v kuse déle než tři týdny. V polovině sezóny jsem znovu onemocněl a byl jsem neustále unavený. Bylo jasné, že mám zase mononukleózu. Takže dalšího skoro půl roku jsem úplně vysadil jakoukoliv intenzivní aktivitu, aby se tělo dalo pořádně do kupy. V Colpacku jsem skončil a odešel do amerického Hinccapie/LEOMO p/b BMC. Ale přišla opatření související s Covid-19 a bylo úplně po závodění. Po třech letech, kdy jsem se potýkal se zdravotními problémy, a přes dva roky bez závodů, jsem dostal šanci v Tufo-Pardus Prostějov. To bylo loni. A i když jsem stále bojoval s hledáním formy kvůli nemoci, mohl jsem alespoň závodit.

Letos je to první rok, kdy můžu závodit na úrovni, se kterou jsem spokojený, a vlastně se na závody zase těším. Poslední dva až tři roky jsem byl jen jedním z jezdců početného pelotonu, ale teď jsem konečně schopen vystoupit z anonymity, jezdit aktivně a být konkurenceschopný.

Kvůli všem problémům, kterými jsem prošel, tak každý den, kdy se probudím a mohu jet na kole, jsem šťastný. Muže být špatné počasí, můžu být unavený, nemotivovaný, ale já jsem vděčný, že mám možnost sednout na kolo a jet.

Jak to vůbec máš se zázemím? Jsi Čechoameričan nebo naopak, kde převážně žiješ, jak to máš vymyšleno do dalších let?

Zatím většinou trávím zimu v Americe a závodní sezónu v Čechách.  Původně jsem se přestěhoval do USA kvůli BMX, ale to se samozřejmě změnilo.  Pokud jde o budoucnost, bude to záviset na tom, jestli dostanu šanci závodit na nejvyšší úrovni. Pokud by to tak bylo, asi bych přes zimu strávil nějaký čas v Americe, protože i pro výškové kempy a rozjíždění na začátku sezóny tam mám lepší podmínky. Když jsou všichni na konci zimy na kempech v Calpe, tak já a pár dalších borců makáme úplně jinak ve vysoké nadmořské výšce v Novém Mexiku a tahle příprava je skvělá. Tam se nic jiného než jezdit na kole nedá, takže soustředění na cyklistiku je tu maximální.

S ohledem na to, čím jsi prošel, to vypadá na zajímavé životní zkušenosti. Přitom ti je pouhých 23 let. Jak se ty sám cítíš? Kam směřuješ? V cyklistice i v životě?

Během posledních pár let jsem určitě dospěl. Zdravotní problémy mě dostaly hodně ke dnu. Mnohokrát jsem to chtěl vzdát. Neustálé střídání budování formy a nemoci bylo nesmírně frustrující. Současně jsem měl stále touhu se dozvědět, čeho jsem opravdu schopen. Věděl jsem, že když předčasně skončím, budu v budoucnu řešit, zda jsem nepromrhal šanci.  

Pokud bych skončil se závodní cyklistikou, spojil bych vzdělání v oblasti informačních technologií se svými aktuálními zkušenostmi v oblasti grafického designu. Cílem by bylo, abych měl práci, která by mi dala svobodu co se týče místa i času. Určitě bych potřeboval nějakou dobu, abych našel sám sebe a našel něco, co by mě opravdu naplňovalo.

Jezdil jsi v týmu s aktuálním názvem ATT Investments, pak v Itálii, v Americe, teď v Prostějově. Můžeš asi dost porovnávat?

Naprostá špička byl Colpack. Ten je špičkou i mezi italskými týmy. O všechno bylo postaráno, trenéři, jídlo, vybavení, vše potřebné k dosažení úspěchu. Samozřejmě za to se očekávalo, že budete odvádět stoprocentní práci a podávat odpovídající výkony. Což se mi tehdy kvůli mononukleóze dost nedařilo. Americký tým nemohu posoudit, protože jsme vůbec nezávodili. Co se týče českých týmů, nějaké věci mi nesedly v ATT. Teď v Prostějově máme, co potřebujeme, je tam kvalitní závodní program, i když by mi nevadilo závodit více, když vidím, že konečně nacházím formu. Protože teď se můžu posunout dál jen závoděním.

 

Ve žluto-šedém dresu amerického týmu Hincapie

Jaké máš ambice před nadcházejícím MČR? Dá se vůbec prosadit proti početní převaze týmů jako je Elkov nebo ATT?

Rád bych zajel dobře časovku. Vždycky mě tahle disciplína bavila, je to skvělý test výkonnosti. Momentálně jsem nemocný, tak uvidím, jak se budu cítit v dalších dnech. Co se týče hromadného závodu, nic není předem ztraceno, ale potřebujete také trochu štěstí, dostat se do spraveného úniku nebo do správné skupiny, a pak vybrat ten správný okamžik. Rozhodně je těžší závodit proti týmům s tolika závodníky, ale je to také dobrá zkouška vašich schopností.

Mistrovský okruh znáš? Je prý profilově hodně náročný. Ty nevypadáš jako vrchař, spíše klasikář. Jak to vůbec je s tvými cyklistickými přednostmi a nedostatky?

Neznám trať, pojedu tam poprvé, ale co jsem slyšel, je to prý podobné Kyjovu a tam jsem se dokázal udržet ve druhé skupině a závodit o top 5.

Co se týče specializace, v juniorech mi říkali, že jsem sprinter, pak jsem se dostal přes solidní kopec, a byl jsem tedy vrchař, pak jsem vystoupil na pódium ve sprintu a zase jsem byl sprinter, takže už neposlouchám, kam mě lidé řadí. Rozhodně nejsem čistý vrchař, pokud je to příliš prudké a na příliš dlouhou dobu, gravitace dělá svou práci. Mohu závodit dobře ve zvlněném terénu i v kopcích, zvláště těch, které mají stabilní sklon, a také v krátkých prudkých stoupáních. Pokud jde o sprinty, rovinaté závody nejsou moje nejoblíbenější, ale umím se dostat na pozici, abych mohl bojovat o dobrý výsledek. Největší šanci mám ve sprintu z redukované skupiny a nejlépe s cílem v krátkém stoupání nebo v technických dojezdech.

Druhý zprava (při letošním Tour of Estonia)

A co nominace třeba na ME a MS. Myslíš na to, nebo máš pocit, že jsi už předem mimo hru?

Určitě by to byla skvělá příležitost. Momentálně máme v Česku hodně dobrých závodníků, takže bych si místo musel zasloužit. Nepřemýšlím o tom, soustředím se na trénink a na závody, musím prvně udělat výsledky, se kterými budu spokojený. A pokud by mi to přineslo nominaci, bude to ještě lepší.

Sahají tvoje sny až třeba do úrovně World Tour?

Kdybych si nemyslel že bych se mohl dostat na vrcholovou úroveň cyklistiky, nejezdil bych na kole. V životě je spousta věcí, které je možné dělat a které by vás naplňovaly. Co se týče cyklistiky, nejsem sice úplně nejmladší, ale pořád si myslím, že mám čas do příštího roku to někam dotáhnout.

Působíš dojmem člověka, který stojí mimo "hlavní proud". Jaký vlastně jsi, co tě zajímá, baví, na co se orientuješ, jaká je tvoje životní filozofie?

Vždy jsem dělal to, co mě bavilo.  Možná jsem dělal věci jinak než ostatní, ale nebylo to proto abych se odlišoval. Pokud jsem chtěl něco dělat a byl z toho nadšený, tak jsem to udělal.

Od mládí jsem byl tvořivý, to mě přivedlo ke grafickému designu a teď mimo sezónu studuji kódování a webdesign. Přes zimu se snažím dělat co nejvíce různých věcí, letos jsem začal s backcountry lyžováním, měl jsem šanci prozkoumat úžasné hory v Coloradu. K tomu hokej, trošku motokros a pak nějaké kreativní věci. Tyhle všechny věci nemůžu dělat když závodím, takže třeba více vyřezávám dřevo, ke kterému jsem se dostal kvůli tátovi.

Během posledních let jsem zjistil, že jedna z hlavních věcí je si užít proces, toho co děláte. Samozřejmě musíte mít cíle, ale je nutné mít radost z toho, co děláte každý den. Každý má špatné dny, kdy chybí motivace, tehdy myslíte na váš cíl, protože víte, že k jeho dosažení potřebujete důslednost. Ale stejně si musíte užívat ten proces ve kterém se ten cíl dosáhne. Důslednost a radost z procesu jsou jedny z hlavních věcí, které jsou důležité pro úspěch.

 O které lidi se můžeš dlouhodobě opřít, kdo tě podporuje, inspiruje, podrží v době, kdy se nedaří?

Důvod, proč jsem stále schopen jít za svým snem a pokračovat v závodění, je všechno kvůli mému otci Jiřímu. Vždy mě podporoval ve všem co jsem udělal, ať už to bylo na kole nebo mimo něj.  Zejména v posledních několika letech mi vždy dal vědět, bez ohledu na to, co jsem se rozhodl dělat, ať už to byla škola nebo jiná vášeň, i když by to nebyla cyklistika, že by mě podporoval. Jemu vděčím za to, že jsem mohl pokračovat v cestě za svým cyklistickým snem, protože bez něj by to možné nebylo.

Páté místo ve třetí etapě na Tour de l ´Oise začátkem června tohoto roku

Jiří Vlasák
Všechny články autora


Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste