ŠKODA Auto pozvala Smolíka, Bartoníčka a Škodu na Tour de France

19.07.2021 | Jiří Vlasák, foto: Matej Laczo, Sirotti, archiv Jaro Baláž, Brněnský deník/Attila Racek aj.

ŠKODA Auto pozvala Smolíka, Bartoníčka a Škodu na Tour de France

Pro cyklistiku je skvělé, že se ŠKODA Auto rozhodla dlouhodobě právě tento sport podporovat a jeho prostřednictvím se zviditelňovat jak na nejvyšší světové úrovni, tak na řekněme lokální české. Mohli bychom třeba říci od Tour de France po Tour de Feminin. Nejaktuálnější zvláštní cyklistickou událostí spojenou se ŠKODA Auto bylo pozvání tří bývalých českých špičkových cyklistů na vybrané etapy letošní Tour de France.

Jména Smolík, Bartoníček a Škoda jsou spjata především se Závodem míru. A Jiří Škoda, jelikož je mladší (1956) než Jan Smolík (1942) a Antonín Bartoníček (1949), mohl po třicítce na rozdíl od svých kolegů uplatnit svůj talent i v profesionálním pelotonu.

Dnes se hodně zdůrazňuje politický rozměr Závodu míru, který zcela jistě také měl. V době studené války mělo politický rozměr všechno. Neboť šlo o soutěžení dvou systémů o to, který je lepší a který vyhraje. Jak to dopadlo, všichni dnes víme.

Ale nebyl to rozměr převažující. Pro diváky, fanoušky měl Závod míru především rozměr sportovní. Stačí si jen vzpomenout, že se dojíždělo ve velkých městech na škvárové ovály stadionů, které byly narvány k prasknutí a tísnilo se na nich i 90 tisíc lidí. Kolem trati jich pak stály miliony. A vítězové se stávali v očích fanoušků národními hrdiny.

Na onen politický rozměr rádi zapomeneme, ten sportovní by dnešní česká cyklistika a cyklisté mohli v dobrém slova smyslu závidět.

Jan Smolík, po Janu Veselém druhý československý vítěz Závodu míru (1964)

Nejvíc se nám vryje do paměti nejspíš to, co zažijeme v raném mládí. Neboť věci a jevy vnímáme bez předsudků, v krystalické, romantické podobě neovlivněné znalostí zákulisí a mnohdy komplikovaných souvislostí.

Takže když škola, kterou jsem navštěvoval, zorganizovala pro děti autobusový zájezd ke trati Závodu míru v roce 1964, kdy mi bylo osm let, tak jsem byl šťastný, že jsem se do výběru dostal. A pak jsem stál v kopci v Zahrádkách u České Lípy a netrpělivě čekal, až cyklisty uvidím a pořádně si je prohlédnu. Nejdřív přijel odjetý Belgičan Spruyt, který také 9. etapu z Karlových Varů do Liberce vyhrál, a o pěkných pár minut za ním peloton. Ten se mi ale slil v jednu barevnou šmouhu, takže si nejsem jistý, zda jsem skutečně zahlédl, nebo to bylo jen přání otcem myšlenky, žlutý dres Jana Smolíka. Který pak dovezl až do cíle poslední 14. etapy, která skončila v Praze. Jako druhý československý vítěz Závodu míru po Janu Veselém.

A cyklistika mi definitivně učarovala na celý život.

V ročníku, kdy vyhrál Závod míru, ovládl tři etapy.

Ve zmiňovaném ročníku dokončil z naší šestice na 10. místě Ladislav Heller, který dokázal vyhrát tři etapy na Závodě míru, a 14. Pavel Doležel, který vyhrál v průběhu svých šesti účastí etapy dvě a v roce 1965 dokončil celkově druhý.

Uběhlo několik desetiletí a já měl možnost se na Mallorce svézt s oběma důchodci Janem Smolíkem a Pavlem Doleželem na 100 km švihu. A ještě i tehdy oba projevili své přednosti, které z nich udělali legendy české cyklistiky. Honza Smolík měl dáno od pánaboha a Pavel Doležel byl dříč, tvrďas a bojovník. Takže když jsme ho „utrhli“ v táhlém stoupání, tak za chvíli kolem nás proletěl zalehlý za řídítky na konci skupinky cyklistů, kterým v součtu nebylo víc než Pavlovi.

S oběma jsem se setkal nedávno na českých závodech, oba se hlásili, a přestože se v dobách své aktivní kariéry nemohli kvůli politické situaci dostat k profesionálům, přestože výkonnost na to měli, nebyli zahořklí. Působili sympaticky, vyrovnaně a moudře.

Pavel Doležel (uprostřed) byl u toho, když Jan Smolík (po jeho levé ruce) Závod míru vyhrál. Pavel tehdy zvítězil v předposlední etapě do Český Budějovic.

Antonín Bartoníček má ze Závodu míru na kontě 6 vítězných etap, stejně jako Smolík. A je to nejvíc ze „staré gardy“ Závodu míru. V hlavě ho mám zapsaného jako českého super sprintera.

Tehdy u nás existovaly dva špičkové týmy, které spolu tvrdě soupeřily: Dukla Brno a RH Plzeň. Zatímco Smolík a Doležel oblékali dres Dukly, Tonda Bartoníček jezdil za RH.

Ve dvaadvaceti letech se dočkal první nominace do reprezentačního týmu Československa: „Už jenom dostat se do přípravy národního týmu pro Závod míru bylo výjimečné. Každý jsme nafasoval nádherné kolo, oblečení, měli jsme vytvořené podmínky. Bylo to úžasné. A start v samotném závodě pak pro každého představoval obrovskou poctu.

V ročníku 1972, který po dlouhých letech čekání po Smolíkovi konečně zase vyhrál český cyklista Vlasta Moravec, se stal Bartoníček hrdinou 6. etapy z Gery do Karlových Varů, odkud pochází: „Nejtěžší etapa, kterou jsem v životě absolvoval. Střídal se déšť se sněhem. Strašná zima. Lidi děsně řvali. I po letech se mi vybaví atmosféra a naskakuje husí kůže. Mám před očima, jak předjíždím jednoho soupeře za druhým a cílem projíždím první.“

Antonín Bartoníček (první zprava) v ročníku, kdy Závod míru vyhrál Vlastimil Moravec (druhý zleva)

Během následujících let dokončil šest kompletních ročníků. „Nikdy jsem nevzdal. V jednom ročníku jsem dostal angínu, přidal se těžký zápal průdušek. Ale jel jsem dál a bojoval. Závod míru se prostě nebalil.“

Patřil tedy do „rodiny“ sprinterských specialistů a skvělých sjezdařů. S kopci si ale netykal.

 „Kopce pro mě byly hrůza všech hrůz. Při závodě Kolem Rakouska jsem jel ve žlutém trikotu vedoucího závodníka. Jenže se stoupalo na Grossglockner. Ve třetí serpentině jsem odpadl. Zažil jsem i výstup na Mont Ventoux. A jestli jsem jen lehce koketoval s myšlenkami zkusit to u profesionálu, v tomhle kopci mě rychle opustily. Ti kluci jezdili strašné bomby. Neměli jsme šanci takové kopce pravidelně trénovat. Představovaly příliš velké sousto,“ připouští Bartoníček, že nikdy zásadně nelitoval absence ve startovním poli Grand Tour.

Jiří Škoda závodil mezi profesionály za tým Ecoflam

Jiří Škoda už je trochu jiná generace. Absolvoval mnoho ročníků Závodu míru na přelomu 70. a 80. let a vždy patřil k nejlepším z našich a opakovaně se umísťoval do desítky. Nejlépe hned při premiéře v roce 1977 na 4. místě.

Největší úspěchy z mediálního hlediska ale posbíral jinde. Tehdy se jezdila velmi prestižní disciplína 100 km družstev. A to jak na mistrovství světa, tak olympijských hrách. A Jiří Škoda má bronz z obojího. Na olympijských hrách 1980 v Moskvě ho získal spolu s Alipi Kostadinovem, Michalem Klasou a Vlastiborem Konečným, na MS v Praze v roce 1981 vystřídal v sestavě Konečného Milan Jurčo.

Byl ale zároveň na rozdíl od jmenovaných kolegů vynikající vrchař. V etapovém závodě Tour de l’Avenir, což byla amatérská obdoba Tour de France, byl v roce 1980 4. a v roce 1984 obsadil 2. místo. I proto byl v tom roce vyhlášen nejlepším amatérským cyklistou světa!

S Milanem Jurčem, který také měl možnost závodit u profesionálů a jako první československý cyklista absolvoval Tour de France

V roce 1987 se mu poštěstilo jako prvnímu českému cyklistovi přestoupit mezi profesionály a měl po dva roky možnost okusit tento náročný chlebíček.

Hned v prvním roce ho jeho tým Ecoflam nominoval na Giro. Ve čtyřech etapách dokončil v první desítce, celkově jako nejlepší z týmu na 19. místě jako 2. nejlepší nováček, 26 min. za vítězným Stephenem Rochem. Další rok jel Giro znovu, tentokrát byl klasifikován na 60. místě.

Tour de France se jako závodník nikdy nedočkal. Až tedy nyní v karavaně ŠKODA Auto. „Každý rok Tour de France sleduji v televizi. Teď jsem díky ŠKODA Auto přímo v dění. Je to pro mě pocta!“

Tři legendy, několik příběhů. Dnes píší své příběhy současní cyklisté. Zvlášť pro mladé jsou tyto příběhy jistou výzvou, zda chtějí být a v budoucnosti se stanou podobnými legendami.

Jiří Vlasák
Všechny články autora


Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste