Philipsen letos vyhrál sedm závodů, což je jeho nejnižší počet od roku 2020, a nemůže za to jen pád a zranění ze třetí etapy Tour de France. V první polovině sezóny totiž zvítězil jen dvakrát, protože se soustředil na klasikářskou formu. „S týmem jsme měli vyšší cíle. Při přípravě se dělají rozhodnutí s ohledem na klasiky. A pak se nedaří vyhrávat, protože ostatní trénovali více na sprint a v danou chvíli jsou rychlejší. V roce 2026 budu mít stejný přístup, v první části sezóny chci být klasikářem a na to se budu při tréninku zaměřovat,“ vysvětluje Philipsen v rozhovoru pro Nieuwsblad.

Belgičan je mezi nejrychlejšími sprintery zároveň rozhodně nejúspěšnějším klasikářem, vyhrál Milán–Sanremo a dvakrát dojel druhý na Paříž–Roubaix. Spolupráce s Mathieum van der Poelem mu dlouhodobě funguje, v závodech i při tréninku. „Naše tréninky jsou z 95 % stejné. Ve Španělsku je snadné opravdu hodně trénovat. Počasí je dobré, parta je dobrá. Společný trénink mě hodně motivuje. Někdy se to pak zvrtne. Jeden začne předsazovat, druhý se přidá a než se nadějete, závod je v plném proudu a my se točíme v kolotoči. Skvělé,“ směje se Philipsen.

A v čem se liší trénink klasikáře a sprintera? „Jako sprinter musíte méně trénovat na poloviční výkon. Sprinter trénuje buď opravdu velmi pomalu, nebo naopak velmi intenzivně. Pokud trénujete tak polarizovaně, černobíle, musíte více jezdit sám. Jako sprinter musíte mnohem více dbát na to, co děláte. Přitom mě právě společné tréninky baví nejvíc.“

Tento rok odstartoval klasikářskou sezónu skvěle, byl třetí na Omloop Nieuwsblad a vyhrál Kuurne–Brusel–Kuurne. Pád na Nokere Koerse ho však zpomalil a na Milán–Sanremo ani Paříž–Roubaix nebyl v ideální formě. „Před a během Nokere Koerse jsem se cítil velmi dobře. Byl to ale těžký pád. Zdálo se, že to nebude tak hrozné, ale pak jsem dlouho trpěl bolestmi hlavy. Dopad byl mnohem větší, než jsem si myslel, opravdu jsem trpěl.“

„V tu chvíli už jaro vrcholilo a nebylo moc času se nad tím zamyslet, uklidnit se a léčit. Hned druhý den jsem musel letět na Milán–Sanremo. Na Sanremu pršelo a ty rány byly ještě úplně otevřené, všechno bylo velmi ztuhlé. Naštěstí byl Mathieu ten den ve skvělé formě.“

Největší motivací je Paříž–Roubaix

Obhajoba triumfu na Sanremu tedy nevyšla, ale Philipsena stejně nejvíc zajímá jiný závod, dlážděný monument Paříž–Roubaix. „Je to závod, pro který opravdu žiju, který mě baví a dokonce mě dojímá, když na něj pomyslím. Kvůli závodům jako Paříž–Roubaix jsem kdysi začal závodit. Odpovídají mé DNA i DNA týmu. Líbí se mi, že se na ně můžu soustředit. Možná se to za pár let změní a budu se více soustředit na sprinty, protože v tom jsem přirozeně nejlepší. Ale kdo neriskuje, ten nevyhrává,“ má jasno.

Po Roubaix se Philipsen soustředil na Tour de France a hromadné dojezdy. A vyšlo to. Vyhrál první dojezd v Lille a oblékl si žlutý trikot. Jenže pohádka rychle skončila ve třetí etapě. Ve sprintu na prémii šel tvrdě k zemi a ještě ten den byl v Belgii operován. „Měl jsem velké bolesti a byl jsem pod vlivem léků, takže z těch prvních hodin si moc nepamatuji. Den poté jsem se probudil a sledoval v televizi závod, ve kterém jsem měl ještě spoustu cílů. Bylo to hodně těžké, ale naštěstí jsem měl velkou podporu své rodiny.“

Operace se podařila a Philipsen se vrátil na Vueltu, kde vyhrál tři etapy. Nejdřív se mu do Španělska vůbec nechtělo, ale našel motivaci do tréninku i závodění. „Začnete přemýšlet o cílech a pak se dostanete k té první etapě a červenému trikotu. A to vás nabije. Opět jsem měl kolem sebe velmi silný tým. Musím být také upřímný, se vší úctou, ale konkurence ve sprintu nebyla stejná jako v Tour. V Tour jsem byl pravděpodobně o pět procent lepší než na Vueltě.“

Přesto byly výsledky na Vueltě vykoupené zdravím. „Neměl jsem dost času, aby se mi rameno a klouby pořádně zahojily, takže svaly kolem nich byly ještě slabé a stabilita mohla být lepší. Na tom teď pořád pracuju, abych dohnal všechno, co jsem tehdy nestihl u fyzioterapeuta a kineziologa,“ dodává Philipsen, před svou osmou profi sezónou.