Už na Cipresse bylo znát, že tentokrát není dvojnásobný vítěz Sanrema v nejlepší formě. Dokázal se sice udržet s Pogačarem a Pidcockem, ale v posledním stoupání Poggio si musel brzy vystoupit. „Ano, to byl scénář, který všichni očekávali,“ ohlížel se v cíli za vývojem závodu.

„Jenže jsem se necítil dobře v momentě, kdy jsme se my tři odtrhli. Samozřejmě jsem se snažil ze všech sil a jel jsem s nimi přes Cipressu, ale na Poggiu jsem si musel hned zvolit vlastní tempo,“ nevymlouval se na nic.

Přitom by mohl, ruce měl od krve a bylo znát, že pád před Cipressou na něj měl negativní efekt, větší než na Pogačara. „No, všechno šlo dobře až do toho pádu, kde spadlo hodně velkých jmen,“ řekl pro Sporzu. „Nejdřív jsem se tomu snažil vyhnout, ale pak ke mně přilétlo nějaké kolo. Tomu už jsem se vyhnout nemohl, takže jsem spadl docela nešťastně,“ popsal svůj karambol.

„Říkal jsem do vysílačky, že mě docela bolí ruka,“ povídal při pohledu na zakrvácené prsty. „Ale nemám tušení, co přesně je špatně. Mám pocit, že ta krev pochází z nehtu. Měl jsem hlavně potíže s pohybem levé ruky, ale myslím a doufám, že to není tak zlé,“ věří před nadcházejícími dlážděnými klasikami.

Za Poggiem byl dostižen velkou skupinou pronásledovatelů a hledal nějakého týmového kolegu, kterému by mohl případně pomoci ve spurtu. Jenže z Alpecinu zde nikdo nebyl, Jasper Philipsen dorazil do cíle se ztrátou 3:45 na 69. místě. Van der Poel se tak musel sám pustit do spurtu, jenže už neměl dost sil a protnul cílovou pásku na osmém místě. V cíli byl jedním z prvních, kdo gratuloval slavícímu Pogačarovi. 

Po dlouhých dvou letech (naposledy na Milán-Sanremo 2024) nedojel monumentální klasiku na pódiu. Série šesti závodů, ve kterých dokázal dojet na stupních vítězů, čtyřikrát zvítězil a dvakrát skončil třetí, tak byla přetržena.