„Pořád mě to baví, poznávat nové země a města, nové závody. Lidi jsou tu velice otevření a přátelští, jsem šťastný, že tady můžu být,“ říká usměvavý chlapík se stále dětskou tváří, jehož celou helmu zdobí postavičky z japonských komiksů a jméno Sakamičiho (v překladu znamená cestu do kopce…) má dokonce napsané na dresu.
„Mám doma plnou knihovnu,“ ukazuje. „Vycházejí i v češtině, vážně? To jsem nevěděl, to bych si měl asi koupit, jestli to stihnu,“ směje se. Že se umí prát jako jeho hrdinové s protivenstvími, dokázal i tady po nepříjemném pádu v druhé etapě na Ještěd.
On sám už je dávno legendou, a nejen ve své zemi. Podobně jako skokan na lyžích Norijaki Kasai, který po osmi olympijských hrách létal ještě v 52 letech po světových pohárech mezi patnáctiletými hochy, jimž mohl být dědou, a zapsal tak rekord 579 startů.
Araširo pochází z Išigaki na tropické Okinawě a nejprve vyhrával doma. V roce 2009 jako druhý Japonec po Fumijukim Beppuovi dokončil Tour de France a o rok později to jako první Japonec doplnil i dojetým Girem d´Italia. Později i Vueltou. Celkově má na kontě 16 Grand Tours, dvakrát byl oceněn bojovníkem etapy na Tour (v roce 2016 po souboji s Janem Bártou, pozn. red.), a čtyři olympiády. Vyhrál Okolo Tchaj-wanu, Tour de Limousin nebo mistra Asie, byl v top 10 na mistrovství světa nebo v Paris-Tours. Byl ceněným domestikem, v roce 2017 odjel 83 závodních dní!
Začínal ve francouzském týmu Bbox Bouygues, později Europcar, pak přešel do worldtourového italského Lampre a hned za rok do Bahrain Victorious, kde vydržel osm let. „Potkal jsem se tam třeba s Vincenzem Nibalim. Majitel týmu princ Násir bin Hamad Al Khalifa jezdil na kole, dělal triatlon, byly to skvělé časy,“ vzpomíná.
Nyní působí druhým rokem v protourovém Solution Tech, který získal japonského druhého titulárního sponzora firmu Nippo. A spolu s ním tu jezdí ještě dokonce o dva roky starší veterán Domenico Pozzovivo, s nímž teď brázdí české silnice.
Araširo bydlí a trénuje ponejvíce v Andoře, jen dva měsíce tráví doma v Japonsku, dříve přes zimu hodně trénoval v Thajsku. A taky pomáhá adaptaci mladých japonských cyklistů v Evropě. „Je to velmi důležité. Kdybyste chtěli něčeho dosáhnout v judu, musíte vyrazit a učit se do Japonska. A my japonští cyklisté se zase vydáváme do Evropy. Úroveň u nás sice stoupá, ale pořád nejsme tak vysoko,“ vysvětluje. Což na první pohled může udivit, neboť velobyznys má v zemi mnohem silnější základnu než sportovní scénu.
„Já těm klukům s pomocí sponzora můžu pomáhat a ukázat jim, jak to funguje, jak se dostat z našeho italského devo teamu do ProTour. Za pořádnými výsledky pak už musejí sami. Jezdím tady už sedmnáctý rok a pořád mám motivaci něco zajet a něčeho dosáhnout. Ale už si víc užívám, než abych se hnal za nějakou vysněnou misí. Občas bojuju taky s astmatem, ale vždycky to nějak překonám. A dokud to tak potrvá, budu jezdit po závodech. Možná rok, dva, co já vím. Nevím, jestli bych to dokázal do devětačtyřiceti jako Francisco Mancebo… Tréninky, závody, soustředění, pořád ten samý kolotoč. Zatím nemám prodlouženou smlouvu, ale věřím, že se tak stane,“ loučí se.
