Cesta na jih, 12. den - Oblast Friulie & Dolomity

17.09.2020 | Jan Novotný, https://honzatraveller.blogspot.com/

Cesta na jih, 12. den - Oblast Friulie & Dolomity

Noc v hotýlku Il Niu byla prostě famózní, přesně to, co jsem po dlouhé cestě potřeboval, odpočinout si a pořádně se vyspat. Měkké polštáře, matrace jak z peří, všechno hladké, měkoučké, jak si člověk váží věcí, když spí dva týdny ve stanu a jak je užitečné sám sebe občas „vyhodit na mráz“, aby si člověk začal vážit obyčejných věcí. Tedy, že má kde spát, co jíst, co pít. I proto to dělám. Ráno mě navíc paní domu uvítá s košem plným mého suchého a voňavého prádla, ty vole, to je sen. I ty moje boty „smradlavky“ voní, jako bych si je právě koupil v Pařižský. Tentokrát jen lehce posnídám, protože tady toho zkrátka moc nemají, ale na prvotní ranní start mi to stačí, jdu zaplatit a i s večeří, prádlem a dnešní snídaní, platím 65 euro – paráda.

83 km / 6 h 13 min / celkem 958 km

Dnes mě naštěstí hned zpočátku dne nečeká stoupání, ale právě naopak. Zastavuji až ve městě Tolmezzo (Tulmič), zde si jdu dokoupit pár housek a za městem dojídám zbytky jídla. Celé odpoledne až do pozdního večera jedu proti proudu řeky Tagliamento s nádhernými výhledy na okolní Dolomity.

Když si doplňuju vodu u kašny u cesty, dávám se do řeči s cyklistou jménem Andrea, který je odsud, a tak se ho musím zeptat, jak je to tady v tom regionu s řečmi, protože všude vidím dvojjazyčné nápisy a on povídá: „To je náš jazyk Friuli, který pochází od Langobardů, kteří se v dnešní Lombardii (odtud název) usadili. Italové nám nerozumí, když se bavíme mezi sebou.“ Dále mi vysvětluje, že kousek odsud je zase dvojjazyčná oblast italsko/německá a za ní, poblíž hranic s Francií italsko/francouzská. Andrea je super, chvíli si povídáme mimo jiné i tom, kdo si z koho dělá víc prdel, jestli Italové z Friulanů nebo naopak. Měníme si číslo, pak on pokračuje směrem na Francii a já zase svým směrem.

Před vesnicí Formi Di Sotto, je zvláštní místo, kde postavili nový úsek silnice a vyústili jí do dlouhého tunelu a starou opustili. Zkusím jet tou starou, i když mi značky ukazují zákaz vjezdu, nakonec se mi podaří dostat se do uzavřeného tunelového systému, mimochodem i proto, že jet několikakilometrovým tunelem, kde jezdí jenom auta, je nepříjemná záležitost, mimochodem i dost nebezpečná, řekl bych. Volím proto menší zlo, a tím je starý systém serpentin podél vysokých hor. Nakonec to vyjde a stejně, jak jsem se dostal dovnitř, vede i cesta ven (i když se musím podlézt skrze díru v plotě, ale na to jsme my Češi, odborníci).

Ve městečku Formi di Sopra, už dost zjevně šilhám hlady, zkouším tedy několik restaurací a všechny, že prý vaří až od sedmi. Dokonce ani v největším hotelu nemají v provozu restauraci, ale myslím si, že to budou zase nějaká ta opatření kvůli koroně. No nic, nakonec je tu picoška Alle Alpi, která mi tedy udělá pizzu už od šesti, což je nejdřív, co se mi tu povedlo najít nějaké teplé jídlo. A pánové – nejlepší pizza, co jsem snad měl – fantastico. Sýr se roztéká, olivový olej krásně dotváří chuť, no bomba a doporučuji. Mimochodem, v tom hotelu, kde vaří až od sedmi, jsem si odskočil na toalety, a opět se opakovala scéna z Blízkého Východu – šlapačky jak v Bagdádu.

Posilněn skvělou pizzou stoupám do sedla Mauria ve výšce 1298 metrů. Poslední úsek jedu už pomalu, tak nějak s námořnickou rozvahou, je stále dost teplo, přestože je to hlavní silnice, navečer tu skoro nic nejezdí, což platí o celé této silnici, kde jsem se provozu původně obával.

Kousek za sedlem se poohlížím po místě pro stan. Na zdejších lukách leží spousty seníků, kam by se šlo schovat. Jeden takový si vytipuji a postavím za ním stan, ale když ho právě dokončuju, uvědomím si, že celý prostor pod stanem je plechový, střecha je plechová a vedle mě trčí do vzduchu jakási ocelová tyč. A už jsem si asi vyvinul nějaký instinkt, prostě mi tu něco nesedí, když najednou začne opadat opojení způsobené vyplaveným dopaminem do těla při stoupání a realita začne klepat na dveře. Vím, co mi tu nesedí, všude kolem vrcholky skalnatých dolomit, všudy přítomné dusno, přestože jsem ve výšce bezmála jednoho a půl kilometru a šedivá obloha. Váhám, zda tu ten stan postavený na plechové boudě mám nechat a vykašlat se na svoje obavy, ale ty po asi čtvrt hodince váhání, rozčísne blesk blížící se bouřky. Okamžitě všechno balím a začínám sjíždět do údolí. Představa, že budu znovu usínat v očekávání blížící se bouřky, je pro mě natolik děsivá, že si ji nechci ani představovat, natož ji dobrovolně podstupovat.

Na mapě nacházím jakési kempoviště pod názvem Parcheggio Camper, sjíždím tedy tam. Jedná se o jakési parkoviště pro karavany s místem pro kempování zdarma, je už noc, stavím stan, lehce se opláchnu, nemám už sil ani na jídlo, a tak jdu hned spát.

Pokračování příště.

11. díl



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste