„Úplně v plánu jsem to neměl, ale věděl jsem, že vždycky je dobré udělat si náskok, když je trať náročná,“ vysvětlil své rozhodnutí naskočit do prvního úniku společně s Nizozemci Daanem Hoolem a Mathijsem Paaschensem. „Byl jsem vpředu, když se ten únik dělal, tak jsem si řekl proč ne a odjeli jsme ve třech. Samozřejmě by bylo lepší, kdybychom ujeli třeba v šesti nebo sedmi lidech hned od začátku, abychom proti větru na to nebyli jenom tři,“ říká třiadvacetiletý cyklista.
„Snažili jsme se udržovat tempo a věřili jsme, že si ještě nějaká skupina k nám doskočí, což se stalo. Přejeli jsme dva dlouhé kopce v úniku a po tom druhém kopci, v tom prudkém kilometrovém stoupání, si nás dojela skupina s Remcem a Pogačarem a jelo se doraz až po ten třetí dlouhý kopec, kde už byla selekce. Pogi už tam zase nastupoval a jeli tam lidi po jednom. Tvořily se malé skupinky, já si jel svoje tempo a samozřejmě už jsem nebyl plně čerstvý na to, abych se udržel v předních skupinách.“ Tím závod pro Vacka v podstatě skončil. Na vrchařské trati už ze sebe víc nedostal.
„Snažil jsem se jet tempo, ale nestačilo to. Bylo to extrémně těžké a závod se otevřel strašně brzo. Myslím, že dojede míň než dvacet lidí,“ předpověděl Vacek konec závodu. A měl pravdu, cílem projelo pouze sedmnáct cyklistů.
„Už ani nepomáhá skočit do úniku a snažit se přejet těžkou část trati, aby si ho hned nedoskočili zezadu ti nejlepší,“ krčil rameny. „Když Pogi už v první polovině dělá závod, tak je to těžké.“
Svého rozhodnutí vydat se do dlouhého úniku nijak nelitoval, žádná lepší taktika v nabídce totiž nebyla. „Nebylo to příjemné, ale kdybychom počkali na peloton, tak bych možná odpadl už v prvních těžkých momentech závodu, takže mi vyhovovalo jet si svoje tempo a udělat si trochu náskok před těmi dlouhými kopci a přejet je tak, abych se nedostal do červených čísel. Ale stálo mě to nějakou energii. Člověk nikdy neví, mohli jsme získat třeba pět minut a mohlo to být ještě trochu jiné.“
„Ale všichni vidíme, jak se závodí, a není to vůbec jednoduché.“ Jakmile se dopředu dostali Evenepoel s Pogačarem, měl Vacek o zbytku závodu jasno. Jak se na jejich styl závodění dá zareagovat? „Pomodlím se a řeknu si, ať se dějí zázraky. S tím nic moc udělat nemůžete. Když si v kopci začnou nastupovat, tak tomu můžu jenom přihlížet s otevřenou pusou.“
Vacek doufá, že v budoucnu se budou na velkých šampionátech stavět tratě pro klasikáře. Letos se mistrovství světa i Evropy jelo v mimořádně tvrdých terénech. „Věděl jsem, že ta trať není úplně pro mě, a když se koukneme na ty lidi, co jsou vpředu, tak to jsou všechno vrchaři a borci, kteří mají šedesát kilo. Je to závod pro vrchaře. V těch menších kopcích by se to dalo, ale závody se tvoří už od začátku a není to vůbec jednoduché.“
„Nevím, doufám, že příští roky to bude trochu jednodušší a budu si moct taky zahrát o pěkný výsledek, protože tohle je selekce od začátku,“ dodává mistr republiky.
Vacek se letos ještě postaví na start Paříž–Tours, kde loni dojel druhý po úniku s Christophem Laportem. Poté se ještě vydá na Dálný východ, na Japan Cup, už tradiční závěr silniční sezóny.
