Přitom v úvodu závodu se zdálo, že by mohl získat výhodnou pozici v podstatě zadarmo. Jen po pár kilometrech se ocitl ve velkém úniku 52 jezdců, aniž by to plánoval. „Co se stalo? Nemám tušení,“ vysvětluje. „Prostě jsem byl na startu vpředu a jelo se docela rychle. Najednou jsme byli ve skupině 40 až 50 jezdců. Bylo to překvapení i pro mě, ani jsem si toho pořádně nevšiml.“

„Pro mnohé to možná byl problém, že jsem byl s nimi, protože tím pádem měli menší šanci. Ale z takové skupiny se vždycky může někdo odtrhnout. To se nestalo, takže to byla zvláštní část závodu,“ pokračuje Belgičan.

Dostižen byl až 95 kilometrů před cílem a i když ve skupině nepracoval, na to měl týmového kolegu Nica Denze, jízda v menší skupině mu mohla ubrat nějaké síly. „Nakonec jsem tím vlastně moc sil neztratil,“ myslí si Evenepoel. „Možná museli vzadu pracovat víc, aby se dostali zpátky. Na mém výsledku to nic nezměnilo, pořád jsem mohl bojovat o místo na pódiu.“

Jenže bojovat o pódium v plánu neměl. Před startem byl sebevědomý, věděl, že Pogačar je větším favoritem, ale na Seixase a ostatní soupeře si věřil. Byl si jistý, že na tom bude lépe než loni, jenže to vůbec nevyšlo. Proč na La Redoute opět nestačil? „Prostě vyrazili velmi rychle. Hned jsem cítil, že pokud přijde další útok, nebudu hrát žádnou roli. Pozici jsem měl dobrou, tým byl vždy vpředu. Takže to letos nebyl problém. V tu chvíli jsem měl prostě unavené nohy,“ nenabízí žádné zvláštní vysvětlení.

V kopcích nestačil ani na Mattiase Skjelmoseho, ale v taktickém závěru dokázal Dána dostihnout a zasprintovat si o třetí místo. „Bylo to těžké. Měl jsem k sobě ještě jednoho týmového kolegu, Jaie Hindleyho, takže jsem mohl ještě chvíli riskovat,“ dodává Evenepoel, který ve tváři nedokázal skrývat zklamání z další velké porážky na Lutych–Bastogne–Lutych.