6.30 - První vstává Tomáš Ondráček, masér a šofér týmového kemperu. A nejdřív zapíná rýžovar. To je skoro jako rituál. „Rýže se jí pořád. Má nejlepší hodnoty a taky to je jistota, když někde hůř vaří. Vybírám jasmínovou nebo tu na suši, kulatozrnou. Já sám chci mít tři hodiny do odjezdu, abych všechno v klidu připravil,“ říká. To znamená dočistit auto, vyprázdnit v něm toaletu a doplnit vodu, nachystat si jídlo a pití na celý den.

8.30 – Na snídani v hotelu Duo na pražském Proseku se postupně trousí závodníci. S pozdějším startem nemusí brzy z postele, ani se nebalí, protože tu stráví ještě jednu noc. V klidu ujídají a popíjejí podle chuti. Na druhou stranu každý přesně ví, kolik potřebuje na danou etapu sacharidů.

10.00 – Odjezd! Vedle kemperu, kde je šest míst, jsou v akci dva osobáky Toyota hybrid s koly na střeše. Hustší provoz nutí k mírné rezervě, i když na start do Mladé Boleslavi to obvykle po dálnici vydá necelou půlhodinku. 

10.40 – Zastavujeme na parkovišti nedaleko sídlištní křižovatky u muzea Škody, odkud vyráží druhá etapa. Nastává klid před „bouří“, závoďáci si užívají chvilku času pro sebe. Někteří posedávají ve stínu u kemperu a klábosí, další hledají klid se sluchátky na uších. Kafíčko, něco sladkého, pohoda. „Žádné aktivační masáže už se nedělají. Hlavně v teple si kluci nechtějí nechat zanést póry, aby kůže správně dýchala,“ říká Ondráček.

12.15 – Začíná prezentace před nákupním centrem. Tam už se jede na kole, ale povětšinou v kšiltovkách a keckách, ještě bez helem. Kompletní sedmička se podepisuje na plastovou stěnu, pak nastupuje na pódium a sklízí aplaus několika desítek diváků a lidí okolo závodu. Tradiční příjemná povinnost. Po něm už nadchází čas vážné přípravy.

12.40 – Start etapy dlouhé 155 km s 2259 metry převýšení, první dva kilometry se jede v klidu, „neutralizovaně“. Týmové vozy vyrážejí v koloně za pelotonem, kemper vlastní cestou a zkratkou přes Mimoň ke třetí občerstvovací zóně na Osečné v Ještědském kopci. Zatímco tankujeme, na mobilu problikává zpráva o prvním úniku trojice, v níž nechybí Adam Bittman. No vida!

14.10 – Máme klidné místo na vedlejší silničce, s námi tu parkují i doprovodná vozidla týmů Novo Nordisk a United Shipping. Kompletní osazenstvo maďarského vozu tvoří česky hovořící blonďatá dáma. Slečna Martina, partnerka Tomáše Přidala, který ještě loni jezdil za Kasper. „Jo, jo, jsem tu sama, tým má tady míň personálu,“ usměje se a dává se do hovoru s Tomášem Ondráčkem.

14.30 – Chystají se bidony, jeden s ionťákem, druhý s vodou a pečlivě se ukládají do tašek, které se budou rozdávat u silnice. K tomu dělí do krabiček porce rýže s cizrnou a quinoou a loupe k nim natvrdo vařená vejce, první rychlé jídlo hned po dojezdu ještě před večeří. Mezitím se zastavuje na kole na kus řeči i Vladimír Vávra, zakladatel týmu a bývalý československý reprezentant. Vždy připraven, že? „Dojeli jsme kus autem, ale po cíli chceme dojet až domů do Opočna, devadesát kiláků a sedm set převýšení,“ hlásí. 

15.20 – Ondráček podle pravidel oblečený do týmové vesty a ověšený taškami stojí u silnice a bedlivě vyhlíží své chlapce. V čele šlape trojice uprchlíků už bez Bittmana, ale stále s Čechem Schuranem z United Shipping, ten dostává pití o kus nad námi a míří k výhře ve vrchařské prémii. Pak se prožene hlavní skupina… a za ní zůstává náš člověk jako otrhaný vánoční stromek. Zbyl mu jeden pytlík. „Jéžu jsem nechytil, snad tam je,“ nebojí se. Do cíle zbývá kratší okruh okolo Ještědu, 44 km.

15.45 – Parkujeme na Výpřeži před posledním dvoukilometrovým stoupáním k chatě Ještědka. Až na vrchol se Czech Tour na rozdíl od Road Classics nepodívá, neboť nájemce hotelu údajně požadoval nehorázný poplatek. K cíli míří jen dva týmové osobáky, řízené sportovními řediteli Petrem Kaltofenem a Jiřím Petrušem. Nejde tu signál na online přenos, takže se vývojem necháme překvapit… Ondráček připravuje židličky, chlazené pití, krabičky s jídlem.

16.20 – V zatáčce okolo nás proletí čelní skupina i s černými dresy Kasperu. Vzrušení stoupá, držíme palce. Až překvapí množství fandících cyklistů, mezi nimi i Martin Koukal, bývalý mistr světa v běhu na lyžích, který žije v Liberci, ale ráno stihl ještě prezentaci Jizerské 50 na zasněženém Karlově mostě v Praze. Postupně přijíždějí otrhaní jednotlivci, sami, ve dvou nebo ve třech. A pak i červená lucerna, resp. policejní motorka s blikačkou.

16.35 – O kus dál v lese se chytá signál. Vyhrál Američan August z Ineosu, Ježek vybojoval pozici nejlepšího Čecha závodu!

16.40 – Závodníci se vracejí kousek z cíle, první tu je Michael Boroš. „Za mnou to lehlo, viseli mi opření na zadním kole a najednou to neskutečně povolilo,“ komentuje hromadný pád 15 jezdců, v němž byli i Jakub Otruba nebo Mikel Landa. Další dojíždí Adam Pešek, není spokojený. „Mohlo to být lepší,“ mračí se. „Zůstal jsem tam za nimi zavřený.“ 

17.00 – Parkoviště se zaplní pozávodním rumrajem. Milan Kadlec rozmlouvá před kemperem s rodiči, zastavuje se i majitel týmu Tomáš Čapek a další, třeba Jiří Polnický, bývalý člen, nyní zástupce značky Posedla, která je vybavuje. Ostatní mizí uvnitř a sprchují se, nabírají pití a poté už převlečení usedají na skládací židličky ve stínu. Pijí, jedí. V očích únava, ale spokojenost. Teprve teď se vrací z vyhlášení výsledků i hlavní hrdina Václav Ježek v červeném dresu, desátý v průběžném pořadí, a doslova září. Přijímá gratulace, ale při balení už se zdráhá. „Ještě se potřebuju vyjet, vytočit nohy, aspoň dvanáct minut.“

17.20 – Přeobsazené vozy se vydávají přes Horní Hanychov na dálnici zpět ku Praze. Někdo si už na zadní sedačce může natáhnout lymfatické nohavice na regeneraci. Závodníci okamžitě posílají data trenéru Aleši Řehořovi a probírají další postup a přípravu na druhý den. Ježek dokonce fotí misku s rýží a kontroluje si sacharidovou gramáž s nutričním specialistou. Doktor Evžen Rašev zůstal naštěstí bez práce.

18.30 – Tým je „na baráku“, v hotelu Duo. Večerní program není striktní, ale prolínají se obvyklé procedury. O masáže se s Ondráčkem podělí i Michal Rejholec, díky tomu si mohou dopřát až čtyřicet minut na jednoho člena. „Některým mladým se moc nechce, ale musejí si zvyknout a poznat, co je pro ně dobré,“ vykládají. Dva mechanici František Sisr s Antonínem Švehlou se vrhnou na kola, ředitelé Kaltofen s Petrušem pak spřádají další strategii.

21.30 – Závoďáci už jsou povětšinou na pokojích. Leží s mobily v rukou, někteří si pustí i film na notebooku. Společné karty nebo play-station, to ne, na ně dojde jen někdy na delších tréninkových kempech. A že by jedno pivko na usnutí, nebo snad po dojetí? To už vůbec. Když zmíním návštěvu na večeři u španělského týmu Once s Janem Hruškou a René Andrlem na Tour de France před lety se sklenkou červeného, jejich nástupci v hradeckém týmu jen nevěřícně kroutí hlavou… To leda personál si prý dá občas nealko.

23.00 – Hotel se ukládá ke spánku. Večerka se nekontroluje, někdo zkrátka usne dřív, jiný později. V oknech, kde bydlí účastníci Czech Tour, snad místy problikává světýlko mobilů. Živěji zůstává jen dole v baru a u obyčejných hostů. Cyklisté jdou ráno zase do práce. A čeká je safra dlouhá štreka, nejdřív na start do Pardubic a pak až nahoru na Dlouhé stráně.