Alois Kaňkovský: „Máme skvělý tým.“

27.11.2019 | Jiří Vlasák, foto: Cycling Photography, Jan Brychta, Alois Kaňkovský

Alois Kaňkovský: „Máme skvělý tým.“

Alois Kaňkovský z rozvětveného cyklistického rodu je aktuálně českou sprinterskou jedničkou na silnici. Tím, kdo za posledních pět let zajišťuje svému týmu, který se nově jmenuje Elkov-Kasper, značný počet vítězství, která jsou zase důležitá pro zisk UCI bodů a možnost zajistit si kvalitnější závodní program. A ani ve svých 36 letech neplánuje konec kariéry. Protože ho cyklistika neuvěřitelně baví.

Lojzo, žiješ ve Vracově, všude samý vinohrad. Jaká byla tvoje úroda?

Za barákem máme 27 hlav a děcka to stačí sníst. Od tchána jsem dostal podíl ve sklepě, ale zatím tam nic moc nemám. Není čas. Až skončím s cyklistikou, tak možná. 

Proč si neřekneš o nominaci na cyklokros do Koksijde, když máš za barákem Váté písky, tedy moravskou Saharu?

Cyklokros ne. Ale na trénink na bajku je to dobrý. Hodně sucho, tvrdé podloží, v písku to táhne. Jde to pěkně do nohou. 

Patříš mezi silničáře, kteří se hodně připravují v přechodném období právě na bajku.

Bajk mi přes zimu víc sedí. Je to dobré i na techniku. Jezdím celou zimu. Dobré na vytrvalost. Denně jezdím tak mezi pěti a šesti hodinami. Jsme tady na jihu, tak to jde. Na rozdíl třeba od Jeseníků či Krkonoš, kde žijí jiní kluci z týmu. 

Oni už v těchto dnech trénují v Calpe. A ty stále doma.

Oni tam jezdí vždycky tak o deset dnů dřív, protože u nich doma moc trénovat nejde. My s Honzou Bártou, který žije kousek ode mě v Kyjově, trénujeme doma a za klukama odjíždíme později. Mně to vyhovuje, dělám i doplňkové sporty, florbal, posilovna. Jen teď po úraze nemůžu na hokej, což mi dost vadí, ale nedá se nic dělat, bylo by to dost velké riziko. 

Je to i tím, že s Honzou už jste starší a máte rodiny?

Taky, ale vedení ví, že se za ty roky umíme dobře připravit i v domácích podmínkách. Pro mě je to i určitá výzva, že zatímco se kluci připravují v teple, já to dokážu i doma. 

Ale do Calpe jedeš?

Na povinná soustředění musím a nevadí mi to. Odlétám 3. prosince na přibližně 14 dnů. 

Vy pak jedete do Calpe ještě jednou.

Je to tak a pak hned navazujeme Chorvatskem, kde už pak máme první závody. To je poslední roky podobné. 

Zmínil jsi zranění. Vypadalo to, že ses dal do rehabilitace s pořádnou vervou.

Právě že ne, hodně lidí včetně doktora mě varovalo, takže jsem se spíš brzdil, abych to neuspěchal. Jenže asi jsem po tatíkovi vyfasoval dobrý základ, protože to šlo nad očekávání rychle. I zdravotní sestry, které jsem měl k dispozici, nechápaly. Prý se mi to hojilo 3-4x rychleji než běžnému smrtelníkovi. Tělo mě prostě podrželo. Už po třech týdnech jsem seděl na kole. 

Přemýšlíš o kariéře v dlouhodobějším horizontu?

Právě teď po úrazu už to beru z roku na rok. My měli sezónu brutálně našlapanou. Já se v Maďarsku cítil opravdu skvěle, vše směřovalo k mistrovství republiky. A pak tohle a sezóna pryč. 

Předpokládám, že se to stalo, protože jsi blbnul.

Právě že ne. Kdyby jo, pak řeknu, to máš za to. Jenže nic takového. Udělal jsem asi chybu, šáhnul jsem na předek, byl tam štěrk nebo něco na silnici, ale nic dramatického. Já normálně moc nepadám. Ani ve špurtu nejdu „přes mrtvoly“. Ale asi to tak mělo být. 

Do úrazu jsi stihl vyhrát sedm závodů UCI. Jaké máš ambice na příští rok?

Zase ty nejvyšší, to znamená vyhrát co nejvíc závodů. My máme skvělý tým, táhneme za jeden provaz, výborné vedení, skvělou podporu od Olympu, Centra sportu ministerstva vnitra. Cyklistika mě pořád hrozně baví. Je radost živit se tím, co tě baví. 

Na sociálních sítích i během závodů působíš hodně excentricky.  Během našeho rozhovoru to ale nepotvrzuješ.

Jak mě cyklistika baví, tak na závodech dělám i blbosti. Taky jsem s mladými kluky a to má taky vliv. Leckdy, když přijedu domů, mě manželka z legrace napomíná: „Brzdi, už seš doma“. 

Hodně s tebou blbnul Pepa Černý. Jak se teď má?

S Blekem jsme pořád v kontaktu. No, je výš, větší odpovědnost, větší tlak, takových jako on je tam hodně, myslím z pohledu výkonosti, musí se hodně snažit. Je to dřina. Trpí. Dali mu čas na adaptaci, ale příští rok už to bude jinak. Budou na něj náročnější. Přeju mu, aby prodal to kvantum najetých kilometrů. 

Opět chcete být mezi třemi nejlepšími v kontinentálních týmech?

Chceme. Máme potom kvalitnější program. Doufám, že to vyjde i letos. Teď se to bude přepočítávat. Céčkům (pozn. CCC Development Team), která byla před námi, odešlo několik lidí do hlavního týmu, takže doufám, že do trojky budeme. My na rozdíl od největších konkurentů tím, že je nás oproti nim málo, jezdíme jen jeden program a to je hendikep. Přesto už jsme to tři roky po sobě dokázali. Je to náročný, ale máme super tým. 

Najdou se lidi, co si stěžují, že ničíte svou převahou domácí závody. Zvláště pak je to v centru pozornosti na mistrovství republiky. To se pak nechají slyšet i někteří kluci z World Tour.

Jsou to vždycky emoce. Poražený hledá příčiny. Pro nás je mistrák jeden z hlavních vrcholů, na který se speciálně připravujeme, na rozdíl od kluků z World Tour. Taky si někdy myslí, že jsou o hodně lepší než my, ale tak to není. I my se umíme připravit, i my máme srovnatelnou výkonnost. V naší situaci by se chovali úplně stejně. A oni tak i jezdí zase ve svých závodech v obdobných situacích. To bych moc neřešil. 

S tebou už bude vždy spjat titul mistra světa na dráze. Stýská se ti?

Ale i stýská. Jenže to nejde dost dobře kombinovat. Občas mám tendenci zkusit něco v Prostějově, ale protože jde všude o body do žebříčků, které zajišťují místa na vybraných závodech a akcích, tak je to vyšponované a dochází k docela dramatickým pádům. A to naše vedení samozřejmě nevidí rádo. Tak jsem si alespoň pořídil festku a na ní trénuju. Nutí tě to jet frekvenčně, šlapat do kruhu a ne do čtverce, jak to dělá řada silničářů. 

Vladimír Vávra mi nedávno řekl, že na Slovensku jsi doslova zmrznul, protože máš minimum podkožního tuku.

Mám asi 2%. Takže na zimu a zvláště v kombinaci s deštěm dost trpím. Zmrznou mi ruce, nedokážu se najíst, přestávám řadit. A jakmile přijedeme do kopce, totálně mi tuhnou nohy. Takže když jsem na Štrbském Plese zmoknul a byla hrozná zima, tak jsem vlezl do auta. Nerad, protože to dělám výjimečně. Na Slovensku po dlouhodobějším výpadku po úrazu nešlo v mém případě až tak o výsledek, jako o najetí závodních kilometrů jako základ do další sezóny. 

Přitom trénuješ doma v zimě.

Tady na jižní Moravě to celkem jde. Vyjíždím pravidelně ráno v osm. Snažím se tím i adaptovat na zimu. A taky se vrátím kolem jedné dvou po obědě a mám před sebou ještě kus dne, který se dá využít. 

Asi se taky přizpůsobuješ rodině?

To ani ne. Žena vstává do práce, dcera do školy. Vstanu s nimi v šest, společně se nasnídáme. Já si dám ještě kafe a vyrážím. 

Děkuju. Přeju dobré zdraví, neutuchající chuť do cyklistiky a hodně vítězných spurtů.




Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste