V jaké situaci se momentálně nachází vaše slibně rozjetá kariéra?
Teď nejsem vůbec schopná trénovat, protože jsem neustále nemocná. Dřív to bylo jednou za měsíc, ale teď na studijním pobytu ve Španělsku už jsem nemocná zhruba měsíc a půl v kuse. Nejdřív antibiotika, pak viróza, potom úpal… a pořád dokola.
Nejdřív se potřebuji dát znovu dohromady. Kdybych teď začala závodit, skončila bych zase na stejném místě jako dřív. Nejsem fyzicky ani psychicky připravená. Cyklistika mi ale hrozně chybí a doufám, že se jednou vrátím. Důležité bude, aby mě tělo podrželo – hlava podle mě zvládne všechno. Nic ale raději neslibuji.
Než přeskočíme k tématu, které ovlivnilo vaše poslední roky – vzhledem k vaší všestrannosti se musím zeptat. Máte radši horská kola nebo silnici?
Určitě horská kola. Na nich jsem vyrůstala a silnice byla vždy spíš doplněk. Silnice je super, ale já se cítím být bikerka.
Jak jste se dostala právě ke cross-country?
Táta mě i dvě mladší ségry od mala vedl k horskému kolu, takže to byla přirozená volba. Silničku jsem dostala až kolem třinácti. Do patnácti jsem kombinovala kolo s běžeckým lyžováním. Kvůli tomu jsme se z Poličky přestěhovali do Nového Města na Moravě, kde jsem dokončila základku i gympl.
Vyzkoušela jsem snad všechny sporty – atletiku, gymnastiku, balet… ale cyklistika vyhrála. Jako malá jsem v televizi sledovala Jardu Kulhavého a věděla jsem, že chci být jako on.
Máte na kontě dva univerzitní tituly mistryně světa. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to skvělé! Letěli jsme do Kostariky, takže to byl zážitek. Ale upřímně – já byla po náročné sérii závodů a po příletu s jet lagem úplně mimo. První dny jsem tam spíš protrpěla.
Když jsem se dala dohromady, začala jsem si to užívat. Kostarika je úplně jiný svět. Krajina nádherná, jídlo skvělé – hlavně ananasy! Ale hlavně si odtud nesu nové nastavení mysli. Limity máme většinou jen v hlavě.
A co dvojnásobné stříbro z mistrovství republiky?
Juniorský titul vicemistryně byl úžasný – tehdy jsem byla ještě strašně nervózní dítě.
Mezi ženami v kategorii U23 to byl extrémně těžký závod. Protrpěla jsem ho, ale podařilo se. Cílila jsem výš, ale Jitka Čábelická byla jinde. Hned po závodě jsem byla zklamaná, dnes už si úspěchu moc vážím. Tělo i hlava odvedly dobrou práci.
V posledních letech jste se objevila i na silnici v dresu Dukly Praha.
Ano. Nejdřív pár okresních cyklokrosů, ale další rok jsem kvůli nemocem a zranění vůbec nezávodila. Dostala jsem mononukleózu a když jsem se konečně vrátila, zlomila jsem si hodinu před startem mistrovství republiky ruku. Měla jsem jet štafetu s Jardou Kulhavým… a bylo po všem.
Když jsem se dala dohromady, objela jsem s Duklou pár silničních závodů. V balíku jsem byla v pohodě – z biků jsem zvyklá. Ale etapáky tři až čtyři hodiny denně na šrot… to bylo peklo. Přesto mě bavila týmová práce. A závody na Mallorce byly super zážitek.
Ve stejné době jste už ale řešila poruchu příjmu potravy. Co za tím stálo?
Na sebe jsem byla vždycky tvrdá. Chtěla jsem být nejlepší, nejhubenější, nejhezčí. V ničem jsem neviděla vlastní hodnotu.
Tělo se v pubertě mění a já se s tím odmítala smířit. Když jsem v juniorkách přes zimu přibrala – i kvůli mononukleóze – strašně jsem se styděla. Řekla jsem si, že bulimie by mohla být „řešení“.
Nejdřív jsem si namlouvala, že tím jen rychle shodím a skončím. Jenže to trvalo roky, záchvaty se stupňovaly a já přestala mít kontrolu. Byla jsem v začarovaném kruhu: hubla jsem, ale pořád to „nebylo dost“.
Jak to ovlivnilo výkon?
Krátkodobě jsem jela lépe – shodila jsem pár kilo, byla jsem na ideální váze. Ale jakmile jsem se dostala moc nízko, tělo se začalo hroutit.
Zhruba po dvou a půl letech přišlo vyčerpání, nemoci, ztráta energie. V Česku jsem pořád vyhrávala, ale ve světě jsem začala ztrácet. Dřív jsem byla skvělá sprinterka, najednou jsem soupeřkám nestačila ani na startu.
Kdy vám došlo, že musíte něco změnit?
Už na začátku jsem věděla, že dělám špatnou věc. Ale říkala jsem si, že to mám pod kontrolou. Neměla jsem.
Postupně přišlo zvracení, úzkosti, panické ataky. Cítila jsem, že jdu ke dnu a proto jsem zašla za doktorem z Dukly. Ten mě poslal na psychiatrii – úzkostně depresivní porucha. Bylo to hodně špatné období. V ničem jsem neviděla smysl.
Přesto o tom dnes veřejně mluvíte a natáčíte videa na Instagram. Proč?
Neříkám, že mám vyhráno – každý týden pracuju s psycholožkou. Ale už jsem kus cesty ušla a nechci, aby někdo dopadl stejně jako já.
Poruchy příjmu potravy jsou hrozně časté a přitom se o nich skoro nemluví. Bez podpory rodiny a přítele bych to nezvládla. Chci ukázat ostatním, že pomoc existuje.
Máte nějaké reakce od ostatních závodníků a závodnic?
Spoustu! Původně jsem chtěla jen vysvětlit, proč nezávodím. Ale reakce byly tak pozitivní, že jsem pokračovala – podcast, vlastní videa… Lidé mi píšou, že je to povzbuzuje. To mi dává obrovský smysl.
Co byste chtěla vzkázat mladým lidem, kteří řeší podobný problém?
Jakmile si uvědomíte, že máte problém, je důležité začít na něm okamžitě pracovat. Já už půl roku nezávodím, protože to zkrátka nešlo.
