Cesta na jih, 19. den - Italskými kopečky & město Urbino

29.09.2020 | Jan Novotný, https://honzatraveller.blogspot.com/

Cesta na jih, 19. den - Italskými kopečky & město Urbino

Ráno se probouzím kolem sedmé, opět jsem se celkem dobře vyspal. Pes Charlie, patřící do itineráře restaurace ani přes noc neštěkal, přestože mě na tu možnost majitel raději upozorňoval. Hodnej pes! Jak už to k této části cesty patří, ráno mám opět měkké zadní kolo, a to i přesto, že jsem vyměnil plášť, opravdu to nechápu. Navíc tentokrát je to záludnější v tom, že kolo není úplně vyfouklé, ale jet se na něm nedá a když podrobím duši zkoušce vodou, tak nikde neuchází. Hotová záhada. Při balení mi jde sekundovat dědeček od rodiny, která zdejší restauraci provozuje, a když vyrážím, jde mi popřát dobrou cestu a ještě mi zamává. Moc příjemné rozloučení.

71 km / 5 h 19 min / 13 km/h / celkem 1520 km

Dále jsem si vybral pokud možno co nejméně frekventované cestičky místními kopci, ale o to více je na nich serpentin, některé kopce tlačím, protože je vedro a nehodlám se uhnat. Zdejší kopce sice nejsou nikterak vysoké, nějakých 600 metrů, ale vzhledem k tomu, že po jejich zdolání, klesám vždy skoro až na úroveň mořské hladiny, jde o pořádné kopce. Včera jsem nastoupal hrubým odhadem něco kolem tisíce metrů. Krajina je dosti odlesněná, ovšem skýtá překrásné pohledy do dálky. Ráno zastavím v malé vesničce Mercatino Conca, koupím si čerstvé pečivo, sednu si na lavičku a snídám skvělý místní sýr a prosciutto, které jsem si koupil včera na večeři. Celý den volím velmi pozvolné tempo, je dost vedro a v té vyprahlé krajině, kde netečou žádné řeky, se to zvládá hůř.

Po poledni zase nacházím jednu takovou restauraci na vrcholku kopce zcela mimo civilizaci, která je otevřená, ale objednávám si pouze kávičku a kolu, abych byl schopný odjet. K večeru přijíždím do krásného historického města Urbino. Celé historické centrum je kamenné, podobně jako San Marino, vystavěné na skále a obehnáno mohutnými hradbami. Chvíli se projíždím centrem, a potom se vypravím někam něco sníst. Vždycky spíš tíhnu k ochutnávání místní kuchyně, ale když jsem nenarazil na žádnou lokální restauraci, dal jsem si alespoň pořádný burger s hranolkama, ať se mi v podvečer dobře šlape.

Vzhledem k tomu, že mám již za sebou 1500 kilometrů a nejšílenější možná klesání, začínám se obávat o stav mých brzd, zběžně jsem na ně koukal a vypadá, že melou z posledního. Podařilo se mi najít prodejnu kol, kde mají otevřeno i navečer a okamžitě mi je na počkání vyměnil ochotný týpek s tím, že na mě křičí „Finish, finish“, takže už by asi moc nenabrzdily.Večerní jízda je asi nejpříjemnější, projíždím kaňonem Candigliano , za nímž se nachází malý kemp Parco Le Querce, kde je spousta prostoru, klid a poplatek je 10 euro, takže třikrát míň než v těch blázincích na pobřeží. Hned naproti je místní restaurace, jdu si něco dobrého zakousnout!

Pokračování příště.

18. díl



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste