Cesta na jih, 22. den - Jezero Piediluco

06.10.2020 | Jan Novotný, https://honzatraveller.blogspot.com/

Cesta na jih, 22. den - Jezero Piediluco

Dnešek má být úplně nejteplejší den za celou dobu mé pouti, překvapivě ráno tomu neodpovídá. Spím zabalený v teplákách, mikině a ponožkách a je mi tak akorát. Když ovšem ráno vylezu ze stanu, musím si vzít mikinu a bundu, do takových deseti hodin táhne z hor stále chlad.

88 km / 5 h 37 min / 16 km/h / celkem 1775 km

K snídani se jdu občerstvit tamtéž, kde jsem měl včera k večeři tortelini s lanýži za deset euro. Bylo to výborné, i když nejsem příliš velký fanoušek lanýžové chuti, je to přeci jenom houba a ty já moc rád nejím. Všiml jsem si, že tady v Itálii mají zvláštní typ provozoven, které otevírají už od sedmi či osmi ráno a lačným Italům servírují croissanty, koláče, sladké pečivo a hlavně kávu. Tam já bývám častým hostem. Paní, která mi včera večer přinesla tortellini a určitě zůstávala dlouho do noci, mi ráno servíruje kávu. Pane jo, takový provoz je na hony vzdálen představám o pověstném italském „ležerním“ přístupu k práci. Tři kafe a tři croissanty, to je pro ranní start úplně vynikající základ.

Poměrně brzy vyrážím a tentokrát zvolím stezku podél řeky Nery, která vede z městečka Cerreto di Spoleto až do Arrone v délce takřka 40 kilometrů. Je to příjemná pěšinka, šotolinová cesta, někdy dost kamenitá, ale údolí řeky je opravdu překrásné, spousta vápencových skal, občas se projíždí tunely, moc fajn cesta. Ve městečku Arrone si dávám kousek pizzy a kolu, v poledním žáru pak vyjíždím asi 300 metrů stoupání k jezeru Piediluco. Jezero zasazené mezi velké kopce, přijíždím k němu právě ve chvíli, kdy je největší vedro. Dá se tady koupat, je zde i řada mol s přístupem do vody, tady si krásně vychutnávám horký letní den jak má být až do páté odpolední. Teď zase jednu poznámku, já už jsem to tady psal, ale mně se opravdu nejlépe jede, když jsem skoro nahý, mám na sobě jenom ty kraťasy, bez ponožek a jelikož tady stále profukuje lehký větřík, tak přestože je teplo, jede se opravdu příjemně, lehký větřík mě ovívá, člověk úplně cítí to léto všemi póry.

K večeru přijíždím k řece Velino, kde je však zavřená silnice kvůli nějakým opravám. Většinou to řeším tak, že se prostě seberu a nějak to objedu. Tady to ale nejde, jelikož je všechno obehnané betonem a ploty, jedu tedy několik kilometrů dál, kde je rozestavěný velký dálniční most, přelezu plot a snažím se přes něj kolo převést, jenomže asi v polovině vidím skrze beton díry a pod sebou asi třicet metrů, obracím se a jdu zpátky, to je i pro mojí otrlou náturu dost. Musím tento úsek tedy objet v délce nějakých deseti kilometrů. Cestou si alespoň kupuju zmrzlinu, tu a tam, což je na Itálii velmi sympatické, potkám kašnu s ledovou vodou, a tak se tam ihned svlažím a doplním si chladnou vodu do lahví.

Navečer přijíždím do městečka Contigliano, zde si dávám opět gelato (zmrzku) a už po soumraku, jedu takovým tím teplem, které ze země přirozeně sálá ještě asi hodinku. Původně jsem chtěl dojet k nějaké malé restauraci uprostřed ničeho, ale ta je ode mě dost daleko, takže si stavím stan na louce, slyším jenom bečet ovečky a šíleně řvát cikády. Dobrou noc!

Pokračování příště.

21. díl



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste