Co vám tedy na silniční cyklistice učarovalo?
Začínala jsem v cyklokrosu a ten mě bavil ze všeho nejvíc. Později jsem musela jezdit i dráhu, protože to v našem klubu TJ Stadion Louny bylo povinné. Dráha mě chytla také – a hlavně mi dala dobrý základ pro silnici.
Silnice byla zpočátku moje nejméně oblíbená disciplína. Až časem jsem pochopila, o čem je, a začala mě bavit. Líbí se mi její všestrannost: kombinujete různé dovednosti a musíte přemýšlet takticky.
Sportu se ale věnujete relativně krátce. Je něco, co musíte ještě výrazně dopilovat?
Jako malá jsem hrála hokej, což mi dalo hodně do techniky i odvahy – neměla jsem strach z rychlosti a ani jsem neměla mentální bariéru. Cyklistické věci, o kterých se říká, že se později nedají dohnat, jsem naštěstí zvládla rychle. Ale zlepšovat se dá vždycky. Nikdo není nejlepší, a i já mám ještě spoustu mezer.
Podle výsledků ale máte dobře nakročeno k tomu stát se jednou z nejlepších českých závodnic. Jak hodnotíte letošní a loňskou sezónu?
Upřímně – od letošního roku jsem čekala trochu víc, hlavně výsledkově. Na druhou stranu mi sezóna 2025 dala obrovské množství zkušeností. Naučila jsem se fungovat v týmu, vyrovnávat se s pády nebo smolnými momenty. Minulý rok jsem byla mezi juniorkami prvním rokem, takže jsem obě sezóny brala hlavně jako sbírání zkušeností a snahu užívat si závodění.
Oba roky jste strávila v nizozemském týmu Grouwels–Watersley. Jaká byla vaše cesta do západní Evropy?
Byla to vlastně shoda náhod. V druhém roce mezi kadetkami jsem na Instagramu zjistila, že se v Belgii hodně jezdí závody pro naši kategorii. V kalendáři jsem našla Flandry, běžela za tátou – a jeli jsme. Díky předchozím závodům v cyklokrosu jsem v Belgii měla historii, takže mě nechali startovat.
Závod se mi povedl, i když výsledek nebyl top. Asi pomohlo, že jsem měla úplně čistou hlavu – v kadetkách není co ztratit. Po závodě mě oslovili lidé z týmu Picnic PostNL, pozvali mě na testy a ty dopadly dobře. Picnic mě pak propojil s Grouwels–Watersley, což byla ideální varianta: dvě sezóny jsem mohla bydlet v cizině, starali se o nás a vozili nás na závody. Byl to super mezikrok k osamostatnění.
I tak to musel být velký skok.
Určitě. Závodit venku byl můj sen od mala. Rodiče počítali s tím, že jednou kvůli sportu odejdu. V hokeji se odchází do Kanady nebo USA i v patnácti, takže já zůstala doma ještě dlouho. Přesun do Nizozemska byl ale šok – neměli jsme jídelnu, musely jsme si samy nakupovat i vařit. První měsíc byl hlavně o tom naučit se fungovat.
Jak jste řešila školu?
V prváku jsem přestoupila na Školy Březová, kde studuji online lyceum s humanitním zaměřením. Letos maturuji, takže to je teď docela nabité období – zvlášť když se mi potkává škola s prvním rokem v profesionální stáji. Ale v juniorkách se to ještě dá skloubit.
Už jste se potkala se svými budoucími kolegyněmi z Picnic PostNL?
Ano, měli jsme několik online meetingů. Holky jsou super, tým působí skvěle a myslím, že nebude problém zapadnout. Jsme hodně mladá sestava, takže si věkem sedíme.
Zmínila jste, že se vám líbí, jak Picnic pracuje s mladými závodnicemi.
Byla jsem s nimi v kontaktu už od kadetek. Minulý rok jsem se dokonce mohla zúčastnit jednoho tréninku na týmovém kempu. Picnic sídlí ve stejném městě jako Grouwels–Watersley, takže jsem měla možnost sledovat jejich práci zblízka. A jde to vidět. Myslím, že budeme patřit mezi nejmladší týmy v pelotonu.
Sportovní ředitel Picnicu Rudi Kemna o vás říká, že máte bystrou závodní inteligenci a skvělou výbušnost. Jak vnímáte samu sebe jako cyklistku?
To se těžko hodnotí. Ale asi s ním můžu souhlasit. Hodně mi dal hokej – hrála jsem s kluky, takže jsem získala týmového ducha i rychlé rozhodování. Doma jsme s bratranci hráli na kole různé hry a úkoly, což mi dalo dobrý technický základ. A slyším o sobě, že mám cit pro taktiku. Ale chci zůstat nohama na zemi. Jsem pořád jen juniorka.
Jaký terén vám sedí nejvíc?
V juniorkách se nejezdí dlouhé horské etapy – letos byl nejdelší kopec, který jsem jela, asi sedmikilometrový. Takže pravé kopce jsem ještě úplně neobjevila. Momentálně mám nejradši vrchařštější klasiky typu Liège–Bastogne–Liège.
Je tedy vaším velkým cílem vyhrát jednou Liège nebo podobnou klasiku?
Do budoucna určitě. Ale ne hned příští rok – v kalendáři ani nemáme závody kategorie U23. Nadcházející sezóna bude zase hlavně o sbírání zkušeností, tentokrát mezi profesionálkami. Za pár let bych chtěla být schopná vyhrát klasiku nebo třeba etapu na Tour de France. To bych se vůbec nezlobila.
Jaké máte nejbližší plány?
Po sezóně jsem začala trénovat, ale zpomalila mě nemoc. Letos jsem navázala spolupráci s Czech Cycling Academy Zdeňka Štybara a dostala jsem vlastního trenéra, takže mám opravdu profesionální vedení. Hodně mi to pomohlo i v přechodu do Picnicu – lépe rozumím tréninkovým plánům a tomu, co dělám.
Brzy s týmem odlétáme na první soustředění do Calpe. Před Vánoci se vrátím domů a v lednu pokračujeme v přípravě. Pak uvidíme, co sezóna přinese.
